V okamžiku, kdy Kaelie nastoupila do auta, Varkas ožil.

Jakmile Killian položil otázku, Varkas dychtivě odpověděl: _„Necítím jejího vlka, takže nemůžu potvrdit, jestli je to moje družka. Ale líbí se mi!“_

_„To je vtipné, mně taky,“_ odpověděl Killian.

Ačkoli si nemohl být jistý, zda je Kaelie jeho osudovou družkou, on i Varkas k ní cítili silnou přitažlivost.

Kromě toho si byl Killian jistý, že skrývá spoustu tajemství.

Neprobuzená dospívající dívka by neměla být schopna si poradit s vycvičenými lykanskými žoldáky – natož s patnácti najednou, a to s takovou lehkostí.

Navíc běžní lykani nedokázali odolat tísnivému tlaku jeho alfy, ale na Kaelie to nemělo žádný vliv. Místo toho měla tu drzost ho s klidem popichovat.

A to ani nebylo třeba zmiňovat její chirurgické dovednosti a schopnost ho detoxikovat...

Všechno na ní jen prohlubovalo Killianovu zvědavost.

Jeho rozhovor s Varkasem trval jen okamžik, ale za tu dobu si Killian všiml, jak Kaelie vzala vizitku, kterou jí nabídl, sotva na ni pohlédla a rovnou ji strčila do tašky.

„Studovala jsi medicínu?“ položil Rowan konečně otázku, která mu vrtala hlavou. Sedmnáctiletá dívka, která dokáže vyjmout kulku, nebyla zrovna obyčejná.

Kaelie zavrtěla hlavou. „Ne. Můj soused je veterinář. Párkrát jsem mu pomáhala.“

Nebyla to tak úplně lež.

Její soused skutečně operoval vlky a ona od něj po pár pozorováních pochytila základy.

Lykani a vlci se od sebe zas tak nelišili.

Rowan střelil pohledem po Killianovi, jeho výraz byl nečitelný. _Slyšel jsi to, Alfo? Zacházela s tebou jako s divokým zvířetem._

„Veterinář, který umí vyndat kulku?“ zeptal se Rowan nevěřícně.

„Nikdy předtím jsem to nedělala,“ odpověděla Kaelie nonšalantně. „Prostě vypadal, že každou chvíli umře, tak jsem to zkusila.“

„Vyssaďte mě na příští křižovatce,“ řekla Kaelie řidiči.

Řidič pohlédl na Killiana, který jen mírně přikývl na souhlas.

Když dorazili na křižovatku, auto zastavilo a Kaelie vystoupila.

„Slečno Ashcroftová, jste si jistá, že nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptal se Rowan a vzpomněl si, jak si možná právě znepřátelila nesprávné lidi.

„Není třeba,“ řekla s mávnutím ruky, než si stopla taxi a odjela.

„Ta je drsná,“ zamumlal Rowan a sledoval, jak mizí. Ještě nepotkal lykanku, jako je ona – a k tomu byla neuvěřitelně krásná. „Alfo, myslíš, že mluví pravdu?“

„Co myslíš ty?“ Killian se ani neobtěžoval na Rowana podívat, oči měl stále upřené směrem, kterým Kaelie odjela, a na rtech se mu pohrával slabý úsměv. „Je... zajímavá.“

Rowan zůstal jako opařený. _Alfa právě řekl, že je zajímavá?_

„Alfo, ty do ní nejsi... že ne? Tedy, uznávám, že je krásná – mnohem výraznější než ženy v Noverii – ale není na tebe trochu moc mladá?“

Killian ho sjel ostrým pohledem, který ho okamžitě umlčel.

„Povrchní.“

Rowan zavřel pusu. Jistě, byl povrchní. Který chlap nebyl?

Příštího rána Kaelie sotva dorazila do třídy, když jí spolužáci oznámili, že ji ředitel hledal už třikrát.

„Kae, co jsi zase provedla?“

Kaelie měla určitou pověst. Všichni ji znali jako potížistku, která se pořád pere nebo se dostává do šlamastik. I když od té doby, co přestoupila na jejich školu, se do jediné rvačky nezapletla. Jistě, každou hodinu prospala, ale tohle byla akademie Ferndale – nejhorší škola v okolí. Polovina studentů v hodinách spala a učitelům to bylo jedno.

„Nic. Půjdu se na to podívat.“

Odhodila tašku na lavici a zamířila do ředitelny.

„Kaelie, co je to s tebou?“ Pan Valerius, ředitel, soptil. „Tvoje pověst je už tak dost strašná a já se nad tím snažil přimhouřit oči. Ale proč jsi musela vyvolat rvačku? Víš vůbec, koho jsi uhodila? To byl syn pana Caldwella – policejního náčelníka! A ty jsi ho dostala do nemocnice! Co teď hodláš dělat?“

Zlostně se na ni díval a očividně litoval, že ji kdy do školy přijal.

„Už jsem volal tvé matce. S tím, co jsi způsobila, tě naše škola už nemůže dál držet. Najdi si jinou školu, která tě přijme – jestli se nějaká najde.“

Kaelie po celou dobu jeho tirády mlčela.

Během dvaceti minut dorazila do školy Eleanor Ashcroftová, její matka.

„Pane Valeriusi, co se stalo? Kaelie se zase dostala do potíží?“ zeptala se Eleanor Ashcroftová a ani se neobtěžovala vyslechnout Kaelieinu verzi příběhu.

„Vaše dcera je nad naše síly,“ vyštěkl pan Valerius. „Musíte si ji okamžitě vzít domů. A uvědomujete si, koho urazila? Pana Caldwella! To je vážná věc. Vůbec jsem ji neměl přijímat.“

Eleanor Ashcroftová prosila: „Pane Valeriusi, prosím, dejte jí ještě šanci. Jestli ji nevezme ani akademie Ferndale, žádná jiná škola už to neudělá.“

„Paní Ashcroftová, nemůžu vám pomoci. Vaší prioritou by mělo být vyřízení záležitosti s panem Caldwellem. Teď prosím odejděte.“

Eleanor Ashcroftová poraženě vyšla z kanceláře.

Když uviděla Kaelie, jak čeká venku, její tvář se zkroutila hněvem. Napřáhla ruku, připravená jí dát facku.

Ale Kaelie jí zachytila zápěstí ve vzduchu, její ledový pohled se střetl s Eleanořiným.

„Paní Ashcroftová, co to děláte? Co má můj život společného s vámi – nebo s rodinou Ashcroftových? Všichni jste mě opustili, ne? To, jestli žiju nebo umřu, s vámi nemá nic společného.“