„Kae, neignoruj mě. Jsem tady, abych tě odvedl domů,“ řekl Tristan jemně.

Kaelie se zamračila. Odvést ji domů? Nebyl tam, když ho nejvíc potřebovala. Teď už ho nepotřebovala vůbec.

„Pane, pletete si mě s někým jiným,“ řekla Kaelie a vytrhla svou ruku z jeho sevření.

Tristan svraštil obočí. Zdálo se, že jim stále neodpustila.

„Kaelie, vím, že nás nenávidíš, ale tehdy jsme neměli na vybranou.“

„Na vybranou? Jak to, že jste neměli na vybranou? Vybrali jste si sami.“

„Kaelie, dědeček je zpátky. Chce tě vidět. I když jsme my udělali chybu, dědeček ne. Moc se mu stýská.“ Rodina Ashcroftových… možná je dědeček jediný, komu na mně ještě doopravdy záleží.

„Chápu. Přijedu se za ním podívat,“ odpověděla Kaelie.

Podle očekávání ji zmínka o dědečkovi obměkčila.

„Dědeček mě požádal, abych tě přivedl zpět. Pojď se mnou.“

„Můžu se vrátit sama.“ Kaelie rozhovor utnula a odešla.

Zpátky ve svém bytě ve Ferndale otevřela Kaelie notebook, zadala řetězec kódu a odhalila usvědčující důkazy o korupci a nezákonných aktivitách pana Caldwella. Důkazy poslala přímo valorijské Radě spravedlnosti.

Zástupce policejního náčelníka? pomyslela si Kaelie s úšklebkem. Tyhle soubory stačí na to, abys zbytek života strávil za mřížemi. Odpad jako ty mohl vychovat jen stejně bezcenného syna.

S hotovým úkolem si Kaelie začala balit věci.

Po přistání si Kaelie vzala taxi do hotelu, který si rezervovala. Přestože byla zpátky v Noverii, neměla v úmyslu zůstat v sídle rodiny Ashcroftových.

Poté, co se ubytovala a osprchovala, si Kaelie zavolala další taxi a zamířila k rezidenci Ashcroftových.

„Mami, chceš říct, že Kaelie je zpátky?“ Sloanina tvář při té zprávě potemněla.

„Tvůj dědeček požádal tvého bratra, aby ji přivedl domů,“ odpověděla Eleanor Ashcroftová se stejně chmurným výrazem.

„Na co dědeček myslí? Po tom všem, co Kaelie udělala, aby tuhle rodinu zneuctila, o mně lidé pořád mluví za mými zády! Teď, když se vrátila, kolik jich o nás ještě bude klábosit – o dceři rodiny Ashcroftových…“

Než Sloane stihla dokončit svůj výlev, vešla Kaelie dovnitř. Slyšela každé slovo.

Sloane to bylo jedno.

„Kaelie, jak můžeš být tak nestydatá? Kdybych byla tebou, neměla bych ani odvahu dál existovat na tomhle světě.“

Sloanina slova byla plná jedu.

„Pokud se tak stydíš, klidně můžeš umřít hned,“ odpověděla Kaelie ledově.

„Kde je dědeček?“ dodala a dál se s ní neobtěžovala bavit. Byla tu jen z jediného důvodu: kvůli svému dědečkovi.

Sloane soptila vzteky. „Mami, podívej se na ni!“

„Dost! Vy obě, buďte zticha.“ Z druhého patra se ozval autoritativní hlas Arthura Ashcrofta, když scházel dolů.

„Kaelie je moje vnučka a patří do rodiny Ashcroftových. Jestli jedna z vás řekne ještě slovo, můžete tenhle dům opustit!“

„Dědečku, to přece nemyslíš vážně! Kaelie–“

„Sloane, neslyšela jsi mě?“ Arthurův tón se přiostřil. „Kaelie, pojď sem. Neviděl jsem tě pět let.“

Když Kaelie uviděla svého dědečka, jehož vlasy byly nyní úplně bílé, pocítila bodnutí viny a smutku. Zachovala však klid a poslušně k němu přistoupila.

„Dědečku, přišla jsem tě navštívit,“ řekla tiše.

Jako dospívající byla ponechána ve Ferndale, aby se o sebe postarala sama, bez nikoho, kdo by na ni dohlížel. Zhubla a byla vyčerpaná, ale přežila.

Arthur ji jemně vzal za ruku.

„Kaelie, před pěti lety jsem tu nebyl. Nevěděl jsem, co se stalo. Ale teď jsem zpátky. Dokud budu tady, nikdo se tě neodváží šikanovat.“