Beckett:

„Co máš v plánu?“ Merrick se lehce zasmál, když jsme vklouzli do našeho společného pokoje a svlékali ze sebe propocené oblečení, zatímco Dante pustil sprchu s obnovenou jiskrou v očích.

„Myslel jsem na nějaký bonus za to, že s námi a našimi depresivními zadky ty poslední měsíce musela vydržet,“ zasmál se Dante temně, když jsme vklouzli pod proud horké vody. Cítili jsme, jak led kolem našich srdcí s hlubokými nádechy plnými očekávání taje.

„Myslíte, že je něco v nepořádku?“ zeptal se Merrick konečně na tu palčivou otázku, která nám ležela v srdcích. Ten zvláštní tón, kterým mluvili máma s tátou, v nás stále dozníval jako neklidný stín.

„Pojďme se dát do kupy a pak vyřešíme, co se děje,“ řekl jsem klidně, zatímco mi žiletka klouzala po ohryzku a zanechávala za sebou hladkou olivovou kůži.

Dante si pobrukoval zvláštní verzi „Feeling Good“ od Niny Simone, zatímco usilovně pracoval na tom, aby svůj „bezďácký“ vzhled proměnil v upravené, nakrátko zastřižené vousy přecházející do jeho číra. Dokončovali jsme úpravy zevnějšku, když Balthazar zaklepal na dveře a pak s povytaženým obočím vstoupil.

Merrick na něj kývl s lišáckým úšklebkem, zatímco si zastřihoval vlasy a upravoval své teď už pěstěné vousy.

„No tak pohněte, máma zrovna volala znovu,“ zasmál se temně, když si šel odskočit. Všiml jsem si, že se převlékl z obleku Armani do džínů, košile a černých tenisek.

„Klasika,“ zasmáli jsme se sborově.

„Jo, jo,“ smáli jsme se lehce, když jsme vylezli z koupelny s ručníky kolem pasu a zamířili do obrovské šatny.

Popadli jsme tepláky, obyčejná bílá trička a tenisky, vřítili se zpět, abychom si vyčistili zuby a dodali poslední tečku v podobě Dior Sauvage a deodorantu.

„Panebože, i Leighton se vypraví rychleji než vy tři, a to má na krku dvojčata,“ zasmál se Balthazar temně, stojíc u kuchyňského ostrůvku a čtouc e-maily v telefonu.

„Promiň, že chceme vypadat a vonět k světu,“ opáčil Merrick sarkasticky s rukou na hrudi a potutelným úšklebkem.

„Jo, jo. Jdeme,“ odfrkl si Dante vzrušeně, popadl tašku s notebookem a prošel portálem. Ocitli jsme se u matčina a otcova „domova, sladkého domova“, situovaného v malebné kanadské zátoce Ungava Bay s úchvatným výhledem na nábřeží.

Třípatrový srub působil majestátně se svými velkými okny s výhledem na vodu, která vrhala krásnou záři na oblázkovou cestu vedoucí k masivní prosklené verandě. Netrpělivě jsme vyběhli po schodech na palubu, zatímco severní vítr prudce narážel do našich horkých těl, až jsme se lehce zachvěli.

Dvakrát jsem zaklepal na posuvné sklo a pak jsme se všichni nahrnuli dovnitř. Dům byl provoněný skořicí, jablky a smrkem a ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě upečeného vánočního cukroví.

„Panejo! Stačí ten strom?“ zasmál se temně Dante a díval se na bílá světýlka, která jemně tančila na obrovském stromě zdobeném v barvách Mardi Gras – fialové, zelené a zlaté.

„Nechte si ty řeči,“ zasmála se máma tiše, když scházela po otevřeném cedrovém schodišti s kovaným zábradlím.

Přispěchala k nám a plácla Danteho přes ruku, když se pokusil sáhnout na čerstvě upečené cukroví na chladicích mřížkách. Svou drobnou postavou nás objala v hřejivém objetí a políbila. Odtáhla se, až když jí Balthazar vtiskl polibek na tvář.

„Leighton mi vzkázala, že je s dvojčaty na chatě, šli shánět strom,“ usmála se máma na Balthazara, který se zatvářil zmateně.

„V sídle už strom máme,“ odpověděl a zpochybňoval vlastní myšlenky.

„Možná chce mít vlastní na chatě,“ zasmála se máma s ďábelským mrknutím a s potutelným úšklebkem ho poplácala po rameni.

„Kde je?“ přešel jsem rovnou k věci, čímž jsem mámu zaskočila. Ukázala k tátově pracovně.

„Táta je v pracovně. Nejdřív si promluvte s ním,“ řekla máma tiše. Balthazar se na ni podíval se zvědavým výrazem.

Neztráceli jsme čas a spěchali do tátovy pracovny, kde to vonělo dřevem z ořechu, které jemně plápolalo v krbovém portálu z přírodního kamene. Táta seděl ve svém hnědém koženém ušáku, upíjel whisky a sledoval tančící plameny v jejich svůdném žáru, které mu hřejivě blikaly do tváře.

„Kluci, Balthazare, dejte si drink,“ řekl klidně a ukázal na čtyři sklenice už nalité na stolku před pohovkou.

„Proč mám pocit, že nás do něčeho vmanévrovali?“ propojil se s námi Merrick pohledem a povytáhl obočí.

„Nejdřív si poslechněme, co chce říct,“ odpověděl Dante. Sedli jsme si na pohovku a Balthazar se usadil do křesla a usrkl whisky.

Otevřel jsem pusu, abych se zeptal na Nyxine, ale táta zvedl ruku s mírným úsměvem.

„Než na mě začnete útočit, poslouchejte mě pozorně,“ řekl táta pevně. Souhlasně jsme přikývli, zatímco Balthazar se zaklonil a s úšklebkem si vychutnával whisky.

„Před dvěma týdny dostali Mam a Pap hovor z Pond Inlet s dotazem, jestli neznají dívku kolem čtrnácti let s fialovými vlasy.“ Táta se odmlčel a napil se whisky, v tváři se mu zračil jemný záblesk.

„Fialové vlasy, to je Nyxine,“ zasmál se Merrick tiše v našem spojení a naklonil se dopředu, aby se na nás s úšklebkem podíval.

„Ale čtrnáct?“ opáčil Dante zvědavě s povytaženým obočím.

„Nejdřív byli zmatení, ale věděli přesně, o koho jde. Prý byla dva týdny v kómatu, než vůbec zavolali, protože museli nechat její zranění zahojit, než ji začali dávat do pořádku.“ Táta se na vteřinu zastavil a podal nám fotku roztomilé dospívající dívky s fialovými vlasy.

Zatajili jsme dech nad snímkem jejích těžkých modřin v obličeji a masivních lékařských sádrových dlah na noze a zápěstí. Její fialové kadeře byly zacuchané v obrovských uzlech a na ranách v obličeji měla zaschlou krev.

Balthazarova tvář ztuhla v panice. Podíval se na fotku a pak na našeho otce, který mu s mírným přikývnutím potvrdil jeho tichou otázku.

„Našli vizitku, zacuchanou ve vlasech u pokožky, jako by ji tam schovala, aby ji nenašli. Kromě mnoha zlomenin na levé straně měla těžké pohmožděniny a otoky po celém obličeji a těle.“ Táta se zastavil, aby si dal pořádný doušek whisky, a rychle si prázdnou sklenici dolil.

„Chceš říct, že ji někdo zbil a nechal umřít?“ Musel jsem se ovládat, abych nerozdrtil sklenici v ruce, zatímco druhou jsem pevně zaťal do stehna.

„Kde přesně ji našli?“ zeptal se Dante a jeho oči s temným výrazem těkaly po podlaze z tvrdého dřeva.

„Summit-Apex u Baffinova ostrova,“ odpověděl táta s děsivým výrazem, stojíc proti blikajícímu žáru ohně.

Kývl hlavou, abychom ho následovali. Rychle jsme vstali a odložili sklenice na stůl. Políbil mámu na tvář, zatímco věšela naše vánoční punčochy na krbovou římsu a věnovala nám hřejivý úsměv.

„Ať se jí stalo cokoli, vrátila se do podoby čtrnáctileté dívky a má ‚amnézii‘,“ řekl táta se smutkem v hlase a pomalu stoupal po schodech směrem k hostinskému křídlu.

„AMNÉZII!“ zašeptali jsme v křiku, abychom ji nevylekali, vědomi si toho, že tu někde odpočívá.

Táta přikývl a zastavil se na konci chodby před druhým hlavním apartmá. Balthazar vypadal zamyšleně, když se dveře otevřely a do nosu nás udeřila vůně zázvorových sušenek a máslového krému s lehkým nádechem dezinfekce.

Tiché pípání infuzní pumpy a monitoru srdce mi sevřelo srdce až do morku kostí. Stáli jsme v šoku nad tou drobnou, křehkou dívkou, která klidně spala v královské posteli s plyšovým drakem a vlkem pod paží.

„Morfin,“ promluvil táta tiše za námi a v jeho pohledu byla něha.

„Nyxine,“ zašeptali jsme tiše a s opatrností se blížili k její posteli, abychom ji nevyděsili, kdyby se probrala a uviděla kolem sebe čtyři velké chlapy.

Balthazar zamručel a s tichým výdechem ji vzal za ruku.

„Panebože, Nyxine. Co ti to udělali?“ řekl se smutkem a klekl si, aby jí vtiskl bratrský polibek na tvář.

Na mém znamení družky mě prudce zapálilo, zatímco Dante a Merrick si položili ruce na stejné místo na hrudi. Vyměnili jsme si pohledy, když k nám Balthazar s mírným úsměvem přišel.

„Chraňte ji. Pomozte jí se vším, co bude potřebovat.“ S bolestí sklonil hlavu a v očích se mu mihl vražedný lesk.

„Leighton to zlomí srdce.“ Podíval se zpět na Nyxine s infuzemi v předloktí a těžkými bílými sádrami zpevňujícími její hojící se kosti.

„Postarejte se o ni. Zítra přivezu Leighton a štěňata.“ Poplácal nás po ramenou a s tátou odešel, přičemž za nimi tichounce zaklaply dveře.

Chvíli jsme v obavách váhali, ale pak jsme to setřásli a vlezli si k ní do postele, dávajíce pozor, aby měla pohodlí. Pět měsíců nás ničilo a jen přítomnost v její blízkosti nám vracela pocit rovnováhy.

„Nyxine, zlato, to je Beckett,“ promluvil jsem jí tiše do ucha a odhrnul jí vlasy za ucho s jemným polibkem na její tvář z měkkého porcelánu.

„Nyxine, andílku, to jsem já, Merrick,“ promluvil tiše a s povdechem jí políbil volnou ruku, vnímajíc její lahodnou vůni.

„Vstávej, krásko. To je Dante.“ Políbil ji na čelo s bolestným výrazem v tváři.

„Družka,“ propojili jsme se navzájem, když jsme si lehli na postel. Cítili jsme, jak se její tělo víc uvolňuje, a rytmus jejího klidného dechu nás uvedl do transu, až jsme se propadli do spánku z naprostého vyčerpání.