Cítím Tinsleyin planoucí pohled, zatímco mrkám na Kravose a snažím se udržet svůj strach na uzdě. Díky jeho odlehčenému škádlení jsem už skoro zapomněla, komu jsem se vlastně zaslíbila, ale teď v jeho očích vidím jeho pravou povahu. Divoký Alfa smrti, který si vzbuzuje respekt, ať přijde kamkoli. Chápu jeho reakci na to, že jsem se podívala na Jacea. Jsem jeho Luna, jak neustále opakuje. Toužebný pohled na jiného muže je pro něj fackou do tváře.

„Rozumím, Alfo,“ skloním k němu hlavu a snažím se přijít na to, jak zvládnout tuhle roli Luny.

„Alfo Kravosi,“ ozve se muž, který přistoupí a pošeptá mu něco do ucha. Je o něco menší než Kravos a jeho zrzavé vlasy zvýrazňují bledou tvář a drobné pihy. Vypadá mnohem přátelštěji než jeho alfa.

„Valerie, omluv mě na okamžik,“ zašeptá Kravos tichým hlasem, poodstoupí o pár kroků a pustí se do vzrušeného rozhovoru se zrzkem.

Tinsley to trvá přesně dvě vteřiny, než se přihrne k dalšímu slovnímu útoku.

„Nemůžu uvěřit, že bys mohla být taková zrádná kunda,“ zasyčí, zatímco se usmívá na kolemjdoucí a přijímá gratulace.

„Neudělala jsem nic špatného,“ trvám na svém a nacházím trochu vnitřní síly, když zachytím Kravose, jak se mým směrem dívá se zvědavostí v očích.

„Kdybych věděla, že to není nějaký ošklivý, znetvořený alfa, nikdy bych se s ním tolik nespouštěla,“ zamumlá si pro sebe s podrážděným zasténáním. Svraštím obočí a snažím se zpracovat všechno, co říká.

„Myslela jsem, že jsi říkala, že spíš jen s Jacem?“ zeptám se a při zmínce jeho jména se mi zlomí hlas. Tinsley obrátí oči v sloup a odfrkne si.

„Na tom nezáleží. Záleží na tom, že jsi ukradla to, co bylo moje, vteřinu poté, co jsi zjistila, že je přitažlivý.“

„Vybral si mě,“ řeknu jí šokovaně. Hlava jí klesne dozadu, jak se hlasitě rozesměje, a její jízlivý tón se k nám odráží ozvěnou.

„Nikdo by si tě nevybral dobrovolně. Jsi tak pitomá? Jsi ufňukaná, ubohá výmluva na vlkodlaka. Kolikrát ses vlastně vůbec úspěšně proměnila? Dvakrát za tři roky?“ Zkříží si ruce na hrudi a čeká na odpověď, zatímco mě tváře polije červeň studu.

Tinsley má pravdu. Kravos by mě nepřijal, kdyby věděl, že se má vlčice sotva ukáže, když ji zavolám. Ale na druhou stranu, snažila jsem se mu to říct, stejně jako Alfa Barrett, ale on trval na tom, že chce mě.

„Proč bys ho vůbec chtěla teď?“ zeptám se. „Jsi těhotná s Jaceovým štěnětem. On už teď není dost dobrý?“

„Samozřejmě že ne.“ Odfrkne si a zoufale rozhodí rukama. „Nikdy jsem Jacea nechtěla. Jen jsem věděla, že ho chceš ty, tak jsem si říkala, proč s ním nešukat? Stačilo mi vědět, že tím ničím tvoje drahocenné malé srdíčko. Ale teď si myslíš, že si můžeš vybrat někoho mocnějšího? Tohle je o tobě, Valerie, o tom, že potřebuješ vždycky připomenout, kam patříš. Do špíny, u mých nohou,“ zavrčí a vrhne se na mě.

Ruka se mi zamotá do vlasů. Lapnu po dechu a chytím ji za zápěstí, ve snaze zabránit jí, aby se mnou házela. Bolestivě hekne, tělo jí ochabne a oči se jí rozšíří, když vzhlédnu a spatřím Kravose, jak jí svírá hrdlo.

„Pusť mou Lunu. Hned,“ zašeptá hrozivě.

Když to udělá, ustoupí od ní a přesune se za mě. Zrzavý lykan se k ní zezadu přikrade, zvedne nohy a kopne ji do podkolení, čímž ji s křupnutím čéšek a výkřikem bolesti pošle k zemi.

„Popros o odpuštění,“ zavrčí, dřepl si k ní s vraždou v očích.

Cítím Kravosovo teplo, jeho ruka mi spočine na rameni.

„Za co?“ zaječí a rozhlíží se, zda ji někdo nezachrání, ale sál se vyprázdnil; všichni spěchali do jídelny na slibovanou hostinu.

„Za urážku mé družky.“ Kravosova hruď zaduní, čímž mi po páteři přejede rázová vlna. „Byl jsem trpělivý. Dovolil jsem ti víc pomlouvačných slov, než sis zasloužila, a to kvůli dohodě, která byla právě uzavřena mezi našimi smečkami, ale teď... teď to hraničí s vyhlášením války.“

„Jen jsem si s ní dělala legraci,“ zakoktá Tinsley, oči se jí zalijí strachem, když ke mně vzhlédne. „Řekni jim to, Val... Vždycky jí nadávám. Je to naše taková malá hra?“

Podívám se přes rameno na svého nového druha a přemýšlím, jaké to bude s ním žít. Jednu chvíli se zdá tak jemný a vzápětí tak nestálý.

„Co s ní uděláš?“ zeptám se ho a on se ušklíbne.

„Co bys chtěla, abychom s ní udělali? Urazila tě už příliš mnohokrát a tím urazila i mě osobně a naši smečku. Tam, odkud jsme, se to trestá smrtí.“

Srdce se mi propadne do kalhot, z tváře se mi vytratí krev a já nasucho polknu. Smrtí? On ji chce zabít? Tinsley vzlykne, vztáhne ruce k mým kotníkům a zaryje nehty do mé kůže.

„Ne,“ vypísknu. Mysl se mi točí, jediná myšlenka je zachránit nenarozené štěně mého nejlepšího přítele, které roste v Tinsleyině lůně. Zavrtím hlavou, prosím ho, a zdá se, že se zamračil. „Je těhotná,“ zašeptám a zdá se překvapen.

„Kdo je otec toho nenarozeného dítěte?“ zeptá se Tinsley a nohou odkopne její ruce ode mě.

„Jace...“ zafňuká, vyjde z ní vzlyk. „Myslím...“

Srdce mě bolí. Ona myslí? Byla jsem odmítnuta kvůli předpokladu, že by Jace mohl být otcem, a ona si tím ani není jistá. Cítím, jak se se mnou točí svět. Kolem mě se obmotá ruka a podepře mě v kříži. Kravos si mě tiskne k sobě a vydechne.

„Vypakuj odsud její zadek a drž ji i Jacea dál od hostiny.“

Slyším, jak Tinsleyino tiché vzlykání utichá v mlčení, zatímco mě Kravos otočí čelem k sobě. Sklamaně si mě prohlíží a pak si povzdechne.

„Dopřeji ti chvíli na to, abys mohla litovat své ztráty, Valerie. Bude to poprvé a naposledy, co ti dovolím truchlit nad ztrátou tvého druha.“

„Ale rozbité partnerské pouto mi dává měsíc,“ zašeptám mu do hrudi a pomalu k němu zvednu oči.

„Jeden měsíc a pak se můžeš pohnout dál a najít si svého druhého osudového druha, ano. Ale teď máš mě, Valerie, a moje pravidla jsou úplně jiná, a přesto vytesaná do kamene. Jestli chceš plakat, udělej to teď, nebo tam, kde se o tom nikdy nedozvím. Rozumíš?“

„Ano,“ hlesnu. Jeho pohled se setká s mým a já mám pocit, jako by z místnosti zmizel všechen vzduch.

Je zničujícím způsobem pohledný, i když mu nejsem osudově souzena. Vnitřnosti se mi chvějí jako želé. Kravosovy prsty mě pošimrají na linii čelisti a na kůži mi rozkvetou drobné jiskřičky, ze kterých mě zamrazí. Musela jsem vydat nějaký zvuk, protože se hluboko v hrudi zasměje.

„Vidíš, pouto už jiskří k životu,“ zamumlá. „Teď pojďme na hostinu. Už nás očekávají.“

Hostina probíhá bez událostí, zatímco se vlci opíjejí a tančí, jiní se přejídají. Sedím vedle Kravose bez hnutí a on vypadá nepříjemně pokaždé, když ho někdo požádá, aby si se mnou zatančil. Po celé věčnosti Kravos vstane a vezme mě za ruku.

„Rád bych vám všem poděkoval, že jste přišli oslavit tento svazek a naši novou smlouvu, ale má nová Luna a já toužíme po troše soukromí. Prosím, zůstaňte a oslavujte dál, jak je libo.“

Všichni jásají, zatímco mé tváře se opět zbarví červeně nad skrytým významem jeho slov. Zvedne mě na nohy, zatímco davem projede skandování.

„Pusu! Pusu! Pusu!“ Všichni to slovo komolí, ale význam je jasný, jak nás jejich skleněné oči vesele sledují.

Kravos se ke mně otočí, ruce mi sklouznou kolem pasu, skloní se a ukradne mým rtům cudný polibek. Můj první polibek. Oči mi šokem málem vypadnou z důlků a on vypadá spokojeně.

„No tak, Alfo Kravosi!“ křikne ten zrzek z dřívějška. „Tohle umíte líp!“

Kravos se na svého přítele zamračí a ztěžka si povzdechne. Je mi zle, jako bych byla nějaký laciný večírek trik, a on se na mě podívá.

Svět se snad otáčí kolem své osy, když mi jemně odhrne vlasy z tváře, přejede mě očima, pak mě pohladí po tváři a tak něžně přitiskne své měkké rty k mým. Ruce najdou jeho hruď, jemně zatlačím, jak se do něj opřu, do toho polibku.

Když se jeho ústa pootevřou, následuji jeho vedení a jeho jazyk obkrouží mé rty, než se stáhne a vrátí se důrazněji. Neslyším nic, ztrácím se v polibku, mé tělo reaguje způsobem, jakým reagovalo jen pro Jacea, a vyklouzne ze mě zasténání dost hlasité na to, aby ho slyšel.

Stejně rychle, jako tento polibek přišel, se ode mě odtrhne a zvedne paži, povzbuzuje dav jako divoch. Hledám jeho oči, aby mě znovu našly, snažím se najít útěchu v tom, že možná to bylo víc než jen hloupé představení pro lidi křičící po zábavě, ale on se nepodívá; místo toho mě vleče chodbou.

Kravos se klidným krokem přesune na kraj postele, povolí si kravatu a posadí se. Oči má po celou dobu upřené na mě. Vyschne mi v ústech, když si rozepne vrchní knoflík a já sevřu prsty v pěst. Teď jsem jeho družka a s tímto titulem se pojí... jistá očekávání. Ten druh očekávání, který jsem ještě nikdy nezažila. Odvrátím zrak a tváře mi hoří trapností, jak čekám na jeho pokyny.

„Co se děje?“ zeptá se a vstane, jeho prsty obratně postupují dolů po košili na knoflíčky. Polknu; partnerské pouto, které jsme vytvořili, mě k němu přitahuje. Moje vlčice kňučí touhou být mu nablízku, dotýkat se ho a cítit ty jiskry, o kterých jsme byly přesvědčeny, že je už nikdy neucítíme.

„Já jsem...“ Polknu. „Jak vy to...“

Kravos se zasměje, stáhne si košili z těla a udělá krok blíž. Instinktivně ustoupím, narazím do křesla za mnou s překvapeným „oh“. Není jen obrovský, je to doslova zeď vyrýsovaných svalů. Je dokonalost sama. Srdce mi divoce buší a motá se mi hlava.

„Uklidni se, Valerie. Cítím tvou paniku i tvé obavy.“ Povzdechne si a zní znuděně.

„Jsem panna,“ vyhrknu a sleduji, jak mu obočí vyletí až k linii vlasů, rty mu cuknou a on zavrtí hlavou. „J-já si nejsem jistá, že tohle dokážu... už teď...“

„Ptala se tě snad někdo?“ odpoví a zní pobaveně.

„Ne... Jde jen o to... chci říct... jste obrovský.“ Zadrhávám se o slova. Udělá ke mně další krok, na rtech mu pohrává úsměv, když pozoruje můj záchvat paniky. „Nemyslím obrovský, jako tam dole – chci říct, ještě jsem to ani neviděla, abych mohla srovnávat, takže nemůžu říct, že to tak není. Ale obecně jste velký alfa, to mám na mysli.“

„A ty se bojíš?“ zeptá se se zvednutým obočím.

Skousnu si spodní ret, nohy se mi třesou strachy. Přinutí mě dnes v noci? Copak nemám právo mluvit do toho, kdy se spáříme?

„Dnes tento svazek nenaplníme,“ prohlásí, natáhne ruku a ukazováčkem mi zvedne bradu. Jeho oči si najdou ty mé, ujišťuje se, že mu věnuji svou plnou pozornost.

„My — nenaplníme?“ zeptá se, zatímco mi z očí hrnou slzy úlevy a svírám si nervózní žaludek.

„Dnes ne, má malá Luno. Dnes v noci ne,“ zamumlá. „Zatím budeme odpočívat.“ Svlékne si černé kalhoty. Polknu a otočím se od něj zády.

„M-mám spát na gauči?“ zeptám se s nadějí. Jeho tichý smích protne místnost. Světla zhasnou a já zatajím dech.

„Možná jsem, jak říkáš, obrovský, ale v posteli pro tebe místo pořád je,“ škádlí mě.

„Nemám tady žádné oblečení,“ zašeptám do tmy a on si povzdechne.

Po chvíli mi něco přistane v obličeji a já se rychle převléknu do velkého trička. Chladný vánek mě štípe do odhalené kůže, tak rychle vskočím do postele a přitáhnu si přikrývku na studené tělo.

„Kravosi...?“ zašeptám a on zasténá. „Můžu se na něco zeptat?“

„Copak?“ řekne po chvíli podrážděným povzdechem.

„Vadí ti, že jsem nikdo?“

„Očividně ne, když jsem tě přijal,“ pronese suše. Rty se mi stáhnou do nevýrazného úsměvu.

„Jsem služebná. Alfově dceři,“ zamumlám. „Má vlčice je slabá, skoro nikdy se neukáže, když ji zavolám, a můj druh mě před pár hodinami odmítl...“

Nic neříká a na chvíli samu sebe přesvědčím, že usnul. Pak se podložka pode mnou prohne a světlo zabliká. Kravos se ke mně otočí, natáhne ruku a odhrne mi pramen vlasů z tváře.

„Vím přesně, co jsi zač, moje malá Luno. Otázkou je, víš to ty?“ zabrouká, zatímco si mezi prsty obmotává pramen mých vlasů s vítězným úšklebkem na rtech.