Uběhl měsíc od té noci v klubu a já jsem konečně měla po zkouškách. Zbývá mi už jen týden na odevzdání projektu a se školou končím. Konečně můžu promovat a pak začít stáž jako lékařka.

Už začínalo léto, takže bylo horko, a práce servírky na částečný úvazek v jedné z nejoblíbenějších restaurací, L'Elite, mi to vůbec neusnadňovala. Cítila jsem, jak se mi pod bílou košilí sbírá pot; čelo jsem si musela neustále otírat a byla jsem si jistá, že můj make-up je v tuhle chvíli v troskách.

„Sloane, stůl šest a devět, prosím.“

„Už běžím, paní Ricciová,“ řekla jsem a usmála se na ni, což mi s grácií oplatila. Je to manažerka, velmi dobrá a laskavá žena, kterou milují jak zaměstnanci, tak zákazníci.

Šla jsem za ní do kuchyně a ona ukázala na čtyři talíře vyrovnané na nerezové ploše. Podařilo se mi všechny čtyři talíře vybalancovat na rukou, došla jsem ke dveřím do kuchyně a vyšla pozpátku.

Talíře jsem položila na druhý stůl a otřela si nešikovné dlaně o přední část zástěry. Otočila jsem se a uviděla Silvii, recepční restaurace, jak vítá a usazuje jeden pár. Usmála jsem se, když jsem viděla, že jsou to stálí hosté. Dostali stůl. Vytáhla jsem z kapsy zástěry blok a s úsměvem k nim přistoupila. Nalistovala jsem volnou stránku, abych si zapsala objednávku.

„Dobrý večer, pane a paní Wardovi. Vítejte v L'Elite. Co vám dnes mohu nabídnout?“ zeptala jsem se stále s úsměvem.

„Ahoj Slo, dneska ti to sluší,“ řekla paní Wardová a úsměv mi oplatila.

„O tom pochybuji, ale vy naopak vypadáte úchvatně. Slavíte nějakou zvláštní příležitost?“ zeptala jsem se.

„Máme dvacáté výročí svatby,“ odpověděl pan Ward, vzal svou ženu za ruku a jemně ji políbil na hřbet dlaně, zatímco se na sebe oba láskyplně usmívali.

„To je úžasné. Gratuluji,“ řekla jsem, obdivujíc jejich lásku a v duchu si přála najít jednou něco podobného.

„Děkuji, dám si steak s hranolky a vaše nejlepší červené víno,“ objednal pan Ward.

Zapsala jsem si to a otočila se k paní Wardové.

„Dám si to samé co Jack,“ řekla.

„Dobře, hned to bude.“ Vrátila jsem se do kuchyně zadat objednávku a dala si krátkou pauzu, než jsem poslala jednoho z kolegů, aby jim donesl víno.

I když je ta práce vyčerpávající, miluju to tady. Pracuju tu už čtyři roky a pomohlo mi to zaplatit školné i jídlo.

„Hotovo.“... řekla Gina, jedna z pomocnic v kuchyni.

Naskládala jsem si talíře na ruce a opatrně vyšla ven.

„Tady to je,“ řekla jsem a položila talíře na stůl.

„Děkujeme,“ odpověděli manželé současně.

„Kdybyste cokoli potřebovali, neváhejte zavolat. Přeji krásný večer.“

Nechala jsem manžele v klidu večeřet a šla k prázdnému stolu, abych ho uklidila. Obvykle dávám stoly do pořádku, než jdu domů.

Při práci jsem pozorovala lidi v restauraci. Byli tu páry, obchodníci i rodiny. Na vzdáleném konci u okna jsem zahlédla rodinu – otce, matku a dceru. Šťastně se smáli a ignorovali to horké počasí.

Byla to krásná chvilka, ale pro mě zároveň bolestivá. Mysl se mi vrátila k mé rodině.

Tak moc mi chybí.

Když jsem skončila s prací, šla jsem do šatny pro své věci, převlékla se z uniformy do svého pohodlného oblečení, které tvořila mikina a džíny. Vím, že je horko, ale v mikině a džínách se cítím nejlépe. Vytáhla jsem telefon, abych zkontrolovala zprávy a zmeškané hovory, a uviděla jsem pět zmeškaných hovorů a jednu zprávu, všechno od Sie. Odemkla jsem telefon a podívala se na zprávu. Kvůli zkouškám jsme spolu teď moc času netrávily.

Nejka: Ahooj Slo, plánuju jít s pár lidmi do klubu Vannicelli. Přidáš se?

Já: Ani ne. Jsem unavená a radši bych se vyspala. Možná příště.

Nejka: Dobře, až se vrátíš, nejspíš už budu pryč.

Já: Jasně, užij si to, ale nepřežeň to.

Nejka: To nemůžu slíbit ;).

Zamkla jsem telefon a dala ho do kabelky, abych ho nezapomněla.

Rozloučila jsem se s kolegy i paní Ricciovou a vyšla z restaurace.

Nebylo pro mě neobvyklé vracet se domů v tuhle hodinu a nebála jsem se. Auto jsem si nebrala, protože to nebylo daleko od bytu a měla jsem ráda noční procházky. Nebyla ještě taková tma, když jsem kráčela směrem k bytu a v duchu se modlila, abych nenarazila na žádného úchyla.

Byla jsem už skoro u bytu, když se ten pocit vrátil. Ten pocit, že mě někdo sleduje, a trvalo to už měsíc. Říkala jsem si, že jsem jen paranoidní, ale nemohla jsem si pomoct. Podívala jsem se za sebe, ale nikdo tam nebyl. Někdo mě sledoval, ale prostě jsem ho neviděla. Neubližoval mi, jen se díval a nic nedělal. Ale i tak jsem raději zrychlila krok.

Bezpečnost především, ne? To, že nic nedělá, neznamená, že není nebezpečný.

Pokračovala jsem v chůzi, rychleji než předtím, ale pocitu jsem se nezbavila. Povzdechla jsem si úlevou, když jsem přes ulici uviděla svůj dům.

Než jsem stihla přejít, ucítila jsem někoho těsně za sebou. Otočila jsem se a narazila do cihlové zdi.

Ne... ne do zdi. Do muže.

„Ahoj, Bella, myslím, že jsem čekal už dost dlouho,“ řekl a shlížel na mě. Nestihla jsem odpovědět, než jsem ucítila bodnutí jehly do kůže a v tu ránu se mi zatmělo před očima.

Jeho oči byly to poslední, co jsem viděla.