Probudila jsem se a oknem skrz závěsy pronikaly sluneční paprsky. Zírala jsem do toho světla. Ležela jsem na břiše a vybavila si hrůzu minulé noci. Naštěstí mi bylo jen nevolno, ale ne tak, abych zvracela.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a všechno působilo tichým a klidným dojmem. Podařilo se mi vstát z postele. Bez dalšího otálení jsem stočila oči ke dveřím. Rozběhla jsem se k nim se strachem, že budou zamčené, ale úlevně jsem si vydechla, když jsem si všimla, že jsou otevřené. Opatrně jsem dveře pootevřela, snažila se nedělat žádný hluk a prohlédla si prázdnou chodbu, než jsem vyklouzla z pokoje a opatrně začala scházet po schodech.

Pohled na dům byl velkolepý a velmi luxusní, což mě nutilo přemýšlet, kdo je jeho majitelem.

Můj pohled zamířil přímo k hlavním dveřím a v duchu jsem poděkovala Bohu. Pak jsem vykročila ke vchodu, ale než jsem stihla dojít ke dveřím, ozval se za mnou hlas.

„Na tvém místě bych to nedělal.“

Pomaloučku jsem se otočila jako laň chycená v záři reflektorů a střetla se s tmavě hnědýma očima a kudrnatými tmavými vlasy. Byl pohledný.

„Deaconovi by se nelíbilo, že ses pokusila utéct,“ řekl znovu a zdůraznil jméno Deacon, což byl, jak jsem hádala, ten chlap, co mě unesl.

„Jsem Enzo, a i když bych tě rád poznal blíž, musíš jít od těch dveří dál.“

„Kde je on?“ Chtěla jsem se setkat se svým takzvaným únoscem, abych se mohla zeptat, proč jsem tady.

„Šel si něco vyřídit. Doporučuji ti vrátit se do pokoje. Nechtěl bych, abys musela čelit Deaconovu hněvu,“ řekl a v obličeji se mu vystřídalo několik emocí. Nevěděla jsem, jestli to byl strach, starost nebo lítost, ale skutečnost, že se bál toho Deacona, mě nutila přemýšlet, jak děsivý ten chlap asi je.

Odstoupila jsem od dveří a vyšla po schodech zpět do pokoje s Enzem v patách.

„Přinesu ti něco k jídlu,“ řekl, když jsem vstoupila do pokoje.

Enzo se vrátil s podnosem, na kterém byl talíř s chlebem a míchanými vajíčky a sklenice pomerančového džusu, což jsem bez odporu snědla a vypila. Potřebovala jsem energii na pozdější útěk. Když jsem dojedla, vzal podnos, ale zvuk cvaknutí upoutal mou pozornost. Vyskočila jsem z postele a šla ke dveřím, snažila se je otevřít, ale byly zamčené.

Skvělé! Jsem tu uvězněná.

Takže můj plán na útěk je v troskách, ale nehodlala jsem se jen tak vzdát. Mysl mi zabloudila k Sie. Touhle dobou už musí být šílená strachy. Co když se mi nepodaří utéct? Co se se mnou stane? Dlouho jsem přecházela po pokoji, plakala strachy i vzteky, než mi oční víčka ztěžkla a tělo se unavilo, až jsem upadla do bezesného spánku.

Probudil mě chladivý, brnivý pocit na obličeji. Nechala jsem oči zavřené a snažila se ten pocit zahnat, ale jen se zintenzivnil. Otevřela jsem oči a okamžitě vykrskla.

Když jsem pohlédla do jeho černých očí, přeběhl mi mráz po zádech. Okamžitě jsem ho poznala – byl to ten samý muž, kterého jsem viděla před měsícem v klubu. Jeho tvář byla jen kousek od mé, a když jsem se pokusila pohnout, jeho ruce mě sevřely po stranách, takže to nebylo možné. Usmíval se temným a zlověstným způsobem, ze kterého mi bylo velmi nepříjemně.

Byl to ten druh úsměvu, který věnuje svým obětem, než je zmasakruje?

Uplynulo několik vteřin, než se konečně posadil a nechal mi trochu prostoru. Byla jsem příliš vyděšená na to, abych se pohnula. Jeho mohutná postava byla tak zastrašující, že pro mě bylo těžké podívat se mu do očí. On se však na mě díval bez problémů; jeho oči bloudily po mém těle a sledovaly každý můj pohyb.

„Sloane Vanceová, hm. Sloane, Sloaney, Slo,“ odříkával s pobavením v hlase. Překvapilo mě, že zná mé jméno, ale nic jsem neříkala, zatímco se díval na stěnu za sebou.

„Víš, proč jsi tady, Slo?“ zeptal se, hlas klidný, ale nebezpečný.

„Ne, prostě mě pusťte,“ řekla jsem tichým, ale nadějným hlasem.

„Tu noc jsi byla tak kurva sexy, vědělas to?“ řekl drsně a já cítila, jak mi z obličeje mizí barva.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když je znovu otevřel, měl rozšířené zornice. Okamžitě jsem ucouvla, až jsem hlavou narazila do čela postele, a on se pohnul se mnou.

Jeho tvář se přiblížila k mému pravému uchu. Snažila jsem se netřást, ale bylo to těžké. Jeho teplý dech mě šimral na kůži.

„Co... co ode mě chcete? Proč jste mě unesl?“ zašeptala jsem roztřeseně a snažila se potlačit vzlyk.

„Protože tě chci, ty malá pokušitelko,“ odpověděl ledabyle, jako by mluvil o počasí.

„Proč já? Můžete mít kohokoli chcete. Jen mě nechte jít,“ prosila jsem.

„Nikoho jiného nechci. Jsi moje,“ řekl klidně, ale chladně.

Zavřela jsem oči a tělo se mi začalo nekontrolovaně třást. Jedna silná paže mě objala kolem pasu a přitáhla si mě blíž k němu, druhou ruku opřel vedle mé hlavy o čelo postele, což mě donutilo oči prudce otevřít. Snažila jsem se vykroutit z jeho silného sevření. Jeho tvář se bez varování zabořila do oblasti mého krku.

Do nosu mě udeřila jeho kolínská, zatímco mě nosem začal přejíždět po kůži. Položila jsem mu ruku na hruď, což způsobilo, že ztuhl a utáhl sevření kolem mého pasu. Cítila jsem, jak se mu napínají břišní svaly, jeho kůže byla pod mou rukou horká, jak jsem ho vší silou tlačila od sebe a snažila se mezi námi vytvořit prostor, ale on se ani nehnul.

Začal mi nosem vykreslovat vzorce na holé kůži, což mi do těla vysílalo mravenčení, a já se na sebe zlobila, že cítím takové vzrušení.

Zachránil mě zvuk vyzvánějícího telefonu a v duchu jsem byla vděčná komukoli, kdo mu volal.

„Che cosa!“ vyštěkl, rozzuřený na osobu na druhém konci.

„Sto arrivando, non puoi nemmeno fare niente di giusto idiota.“ Ukončil hovor. „Teď musím jít, malá pokušitelko, ale vrátím se.“ Políbil mě na tvář a vstal, aby odešel z pokoje. Vydechla jsem vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji, zatímco mi z očí vytryskly nekontrolované slzy.

*+*+*+*

Překlady

Che cosa – (Cože)

Sto arrivando, non puoi nemmeno fare niente di giusto idiota – (Už jdu, ty idiote, ty nedokážeš udělat nic pořádně.)