Kruh odpadlíků se sevřel a jejich dech byl horký a odporný, páchnoucí po hnilobě a nemyté kůži. Lyra narazila zády na hrubé dřevo vozu, a i když se jí třísky zarývaly do kůže, nebylo to nic v porovnání s dravým hladem, který zářil v očích padesáti mužů kolem ní.

„Ne... PŘESTAŇTE!“ zakřičela Lyra a hlas se jí zlomil, když se schoulila do klubíčka. „Běžte pryč!“

Vůdce, obrovský muž s ostrou jizvou přes krk, se zachechtal. Znělo to jako drcení suchého listí. „Pryč od tebe? Tvá Alfa nám tě daroval, princezno. Chápeš to? Většina z nás neměla ženu celé měsíce, možná i roky. Dnes večer si hodně užijeme. A máme na to celou noc.“

Lyra měla pocit, že přišla o všechen vzduch. Srdce jí bušilo do žeber jako lapený pták. Jeden z odpadlíků se vyškrábal na vůz a pohledem po ní přejížděl se slizkým, nemocným chtíčem. Neztrácel čas; popadl ji za vlasy, rozvázal jí drsné provazy, kterými jí svázali zápěstí, a hrubým cuknutím ji stáhl dolů do hlíny.

Dopadla tvrdě a náraz jí roztřásl kosti. Když se na ni tuláci začali sápali a natahovali své špinavé ruce, v hrudi jí zaplála jiskra zoufalého pudu sebezáchovy.

„POČKEJTE!“ zaječela hlasem protínajícím hluboké vrčení mužů. „Já... já vám můžu dát peníze! Víc peněz, než si vůbec dokážete představit!“

Pohyby ustaly. Na chvíli bylo slyšet jen šustění větru ve stromech. Pak les vybuchl posměšným smíchem.

„Slyšeli jste to?“ štěkl zjizvený vůdce a smíchy se chytal za břicho. „Kráska prej má peníze! Sakra, zlatíčko, kdybys měla peníze, proč by tě Alfa Alaric poslal k nám jako odhozenej kus masa?“

„Jsem jediná dcera Sterlingových!“ Lyřin hlas se třásl, ale dostala ta slova ze sebe. „Jsme ta nejbohatší rodina ve smečce Argent Edge! Můj otec... on má miliony!“

Jméno ‚Sterling‘ některé tuláky znejistilo. Dokonce i na nezákonném pomezí teritorií neslo jméno Sterlingových váhu. Bylo synonymem pro zlato, diamanty a životní styl, o kterém se většině vlků nemohlo ani snít.

Vůdce přimhouřil oči, ve kterých se svářila chamtivost s chtíčem. Odplivl si na zem a přistoupil blíž. „Fajn. Ale my chceme sto milionů. A ani o cent míň.“

Sto milionů. Lyře vyschlo v krku. Byla to závratná částka – výkupné, které by její rodiče za dceru, jež už odepsali jako bezcennou, nikdy nezaplatili. Ale oni nevěděli všechno. Během těch let nebyla Lyra jen tichá a odmítaná Luna. Byla chytrá. Založila si vlastní účty a přesouvala peníze přes zahraniční investice a podnikatelské záměry mimo dosah smečky. Byl to její tajný život, její „zlatý důl“, který chtěla použít v případě, že se jí někdy podaří uniknout od Alarica.

„T—Tak dobře,“ vydechla Lyra a třásly se jí ruce. „Dejte mi telefon. Zavolám svému správci majetku. Převedu to hned teď.“

Vůdce vyndal z kapsy omlácený a špinavý mobil a hodil jí ho k nohám. Lyra se pro něj po čtyřech natáhla, její prsty nervózně naťukaly číslo, které si před lety zapamatovala.

Ozvalo se cvaknutí. „Haló?“ odvětil studený a profesionální hlas.

„To jsem já, Lyra!“ zašeptala naléhavě a oči jí těkaly po odpadlících, kteří ji sledovali jako supi. „Poslyšte, potřebuju okamžitě převést sto milionů na účet. Diktuji vám směrovací kód— “

„Všechna vaše aktiva jsou zmrazena, slečno Sterlingová.“

Lyra ztuhla. Z tváře se jí vytratila krev. „Cože? Proč? To je nemožné!“

„Vaši rodiče, pan a paní Sterlingovi, vám dnes ráno všechno zkonfiskovali. Hotovost, akcie, šperky, nemovitosti... vše bylo převedeno na rodinný majetek.“

„To přece nemůžou!“ V Lyřině hlase zazněla panika. „To jsou moje peníze! Sama jsem si je vydělala! Nemají nic společného s účty Sterlingových!“

„Podle právních dokumentů, které předložil váš otec, všechno, co vlastníte, patří rodu Sterlingových,“ odpověděl jí správce a jeho tón byl naprosto bezcitný. „Uvedli, že vzhledem k tomu, že jste v procesu... stěhování... žádnou hotovost tam, kam jedete, potřebovat nebudete. ‚Zlatý důl‘ teď patří jim.“

Linka ztichla.

Telefon vyklouzl Lyře z ruky a s rachotem dopadl na kámen. V hrudi cítila, jak se otevírá prázdná a propastná díra. Oni ji jen neodkopli; oloupili ji o jediný způsob přežití. Chtěli, aby zemřela. Chtěli, aby trpěla v rukou těchto příšer bez jakékoliv cesty ven.

„Takže?“ zavrčel vůdce a narušil její osobní prostor. „Kdy uvidíme těch sto milionů?“

„Je to... nebude z toho nic,“ vzlykla Lyra, když ji zavalila realita té obludné zrady. „Mí rodiče... vzali mi všechno. Nemám nic.“

„COŽE?!“ Odpadlíkova tvář se zkroutila vzteky. Natáhl se, chytil ji za límec u krku a zvedl ji. „Takže ty nemáš vůbec nic? Tahle zasraná děvka nám lhala!“

Atmosféra se změnila během jediné vteřiny. Chamtivost se vytratila a byla nahrazena temným, pomstychtivým zuřivým vztekem. Odpadlíci se vyrojili vpřed. Špinavé prsty zatínaly drápy do jejího oblečení, látka se s odpudivým zvukem trhala. Lyra cítila na těle studený noční vzduch, když jí rvou oblečení na kusy a jejich smích se mění v hrdelní vrčení.

Srdce jí bilo tak prudce, až myslela, že jí vybuchne. *Ne. Jenom ne takhle.*

Když po ní jeden muž natáhl ruku s výsměchem, Lyra využila okamžiku a neředěného přílivu adrenalinu. Pokrčila nohu a kopla se vší silou, patou se zarazila rovnou do žaludku vůdce.

„KURVA— “ Padl dopředu do pasu a lapal po dechu, potácel se dozadu.

Lyra nezaváhala. Vyškrábala se na nohy, proklouzla pod rukama dalšího muže a rozběhla se. Neohlížela se. Ponořila se do hustého lesa a svýma bosýma nohama tloukla o ostré kamení i prohnilé kusy dřeva. Běžela jako smyslů zbavená, větve ji mlátily přes tvář a plíce pálily tak, jako by dýchala tekuté olovo.

„Nenechte jí zdrhnout!“ křičeli na ni. „Chyťte tu děvku! Zlámu jí nohy!“

Lyra dech popadala sotva. Na hrudi ji něco neuvěřitelně pálilo, ale nepřestávala utíkat. Oči jí ve tmě hledaly skulinu nebo díru k úkrytu. Ačkoliv byla vlčice, podvyživená a unavená na útěku nezvládne utíkat padesáti mužům dlouho.

*PRÁSK.*

Noc rozčísl výstřel pušky.

„ÁÁÁ!“

Lyra zavřískla, když se její nohou prohnala bolest připomínající rozžhavený blesk. Náraz ji roztočil a ona se skácela na zem s prasklou nohou skrčenou pod tělem. Dřela a prsty vrážela do mokré země, ale bolest byla až oslepující.

Přetočila se na záda s lapáním po dechu. Vidění po okrajích začalo mlžit do prázdna. Ale slyšela je. Slyšela dusot tolika nohou na zemi doprovázený praskajícím listím, s tím jak se ti muži blížili blíž a blíž k ní.

*To je ono,* blesklo jí hlavou s chmurnou osamělou slzou u očí. *Nenávidím je.*

Nenáviděla Selene za lži. Nenáviděla Alarica za to, jaký je surovec. Nenáviděla rodiče, kterým nikdy nevadila ta brutální lest. Byli tou dobou nepochybně zpátky v bezpečném panství, a na počest ‚jejího odchodu‘ si podávali láhve luxusního vína do rukou na zdraví pro ni samotnou. A ona leží tady a čeká ji úmrtí na hřbitovní černé zemi v roli prašivého zvířete.

„Kdo je tam!“ zahřměl hlas vyčnívající z nitra lesa.

To ale nebyl tulákův hlas. Byl plný autority, chmurně mocný a dokonce v tu chvíli otřásal zemí pod jejich nohama.

„DOPRDELE! To je hlídka smečky Astral Lune!“ vykřikl jeden z odpadlíků zděšeně.

Les vybuchl do chaosu, jenže tentokrát se role otočila a tuláci už netvořili ty nebezpečnější šelmy. Objevily se siluety vlků nebo přízraků tvořících vojsko zahalené do postříbřené lesknoucí se stráže z leštěného ocelového kovu. Pohybovaly se ve shodném smrtelně hrůzostrašném tanečním ritu, kterému rozpadlá parta nedokáže ani po paty dosáhnout.

Smečka Astral Lune.

Lyra o nich slýchala legendy. Ztělesňovali na kontinentu tu vůbec nejvyšší třídu velmoci, s krví rodokmenu o kterém sám velitel Alaric utrousil několikrát pošramocený děs. Nespravovali svůj dvůr bezvládně, ani v zónách nestanovili pravidla pouhého hlídání – oni dominovali svou dominancí na trhu.

Tuláci utíkali do sekund po celé mýtině panikařící pryč. Ti pomalejší nestíhali vůbec zavřískat a vojáci v tom momentu jejich plány zmařili meči.

Lyra nehybně ležela a slabě oddychovala. Jeden válečník klekl vedle a tvář uvolnil se zájmem se snahou nabídnout útěchu po zdvihnutí štítu jeho masky na krku.

„Slečno? Slyšíte mě?“ promluvil udiveně vlídným způsobem.

Lyra zacukala rty, ovšem marně. Ztrácela svět i stíny před sebou.

„Máme tu zraněnou vlčici!“ volal směrem po jednotce s panikou. „Hodně ztratila krve. Volejte doktora, potřebujeme lékaře od centrální správy okamžitě a teď!“

Někdo s postranní rolí od vojska jí zacílil k obličeji pro vzkaz, když tu zalapal po dechu. Oči mu neuvěřitelně kmitaly dál od místa dopadu. „Počkejte... poznávám jí. Tahle je Luna Alfovi z Alarica. U sídla ze smečky Argent Edge.“

„Ta odmítnutá?“ zeptal se napjatě voják s udivenou vráskou na tváři. „Rozkaz běžel u krajských zpráv pár dnů. Vyhodil jí na louku plnou psanců za tuláky v krajinách?“

„Jak to tak vypadá.“

První z nich mrkl bezhlavě přes pohmožděné končetiny u Lyry na zemi. Zpevnil hrdost i hněv přes tváře zubů, až v kloubech mu zalepila struna tlaku. „Smečka Astral Lune necouvá, když se jim proboří bezvýznamná smečka jménem Argent Edge před brány. Pokud se cítí Alaric jako majitel se svým cenným kořistnickým vlivem po hozeném kousku do divočiny nespokojen, klidně to může zkusit podat stížnost Alfovi jménem Leander s osobním návrhem k diskuzi. Od této chvíle se ocitá ochranou u nás po zbytek chvil dál. Sejměte jí pryč.“

Lyra zacítila moment nadlehčení rukami, i s příšernou vlnou dopadající agónie pro hmatatelné bezpečí deky s horkým potem po přesunutém doteku do automobilu. Mlžila chmurnou obětí upadající dál po boku na pokraji dechu přes zápachy cizích koutů u krveprolití nahrazující dezinfekcí nemocnice.

Věděla matně přemisťovací transport i zářící lampy, co štípají před obličejem, pálí od zářezů. Postavy halili s doktorským rouchem a bílým tónem. Dokud jeden zvuk nevyrazil od doktora prudký překvapivý dech.

„Můj Bože... podívejte se.“

„Je to...?“

„Dívejte na mateřské znaménko ve spodní části zad. Přímo tam.“

Lyra svá oční víčka pro snahu pootevřít dál ztrácela jako balvany olověné váhy. Naráz zachrastil někdo o kus složky, cvaknutí objektivů foťáků i zdrceným hrůzou zaplňující tajícím stínem potažený hles.

„Zavolejte Alfu. Běžte pro Leandera. Tady okamžitě do doktorárny plné zdravotních prohlídek přiveďte šéfa smečky dřív. Tohle je hledaný odkaz co prosil nablízko po těch dlouhých... pětadvaceti dekád dvacet let zpátky ztracenou osůbku rodiny tu a dneska málem dál... je to tady.“

***

V obrovském a velkolepém sídle celých zón u pozemků patřících smečce Astral Lune se rozléhalo místo Alfy vůdci pro apartmán s postavenou osobou Leander Valerius stál uvnitř vládní soukromé místnosti paláce. Koutům dominovala mahagonie tmavého stromu a stropu dlouhá patra do skla dohlížející skrz věrnost pod silou armád v kraji mocného podílu na kráse.

Ale v myslích neobsahoval post Leander na svém obrovském pozemku i svět kolem dál. Zíral na prastarý zažloutlý snímek se zlomenou dívkou malého děvčete jako ztracené miminko po bolestné hrůze ošoupané dvou dekád let i nezhojené utrpení truchlící navždy v myšlenkách stlačené zlosti i čelistech vzteklých let bez slz.

Do apartmánu vtrhly vrata bouchnutá o rámy, až dřevo třískalo do místností dál napřed praskající pod rukou. Běžel voják propocený z oddílu, v obličeji směsice šokujících divokých rysů blikající bezuzdného nadšení nespoutané euforie i děsu pro slzy.

„Alfo Leandere!“ vykřikl důstojník potácejíc po parketě paláce.

Leander povstal. Byla v tom dusivá drtící síla Alfy nátlaků, když s úmyslem pro klid vyplnila i obrovský palác hromovým ozvučným dozvukem nahoře na vrcholu nátlaku do kostí a pórů dál. „Tohle snad radši obnáší něco ve smyslu s životy nebo rovnou hroby v úmrtí napříč venku, Generále velící vojsko.“

„Je to obojí pane můj vrchnosti! Od chvíle... hlídka našla tu mladou dámu ztracenou ženu na hranicích zatoulané Argent Edge.“ V hlase vojákovi přeskakoval s úzkostmi tón zlomený napětím. „Ona... To mateřské znaménko. Zespodu se nachází její stříbrné ve tvaru měsíce dole uprostřed pasu na dolním hřbetě kůže zad.“

Leander se zasekl na chvíli jako v blátě bez posunutí v mrazu na sále. „Cože jsi říkal před chvilkou?“

„Znaménko, pane Alfo. Stejný i počet narůstajících věků od chvíle roků narození s pachem testových zón a genové střípky co prošly krví profilově plné testů o databází dál z krevní banky panství na genetickou doložku královské komory s rodem vzorů uvnitř analýz sjednotily jako rod...“ Kýval s palbou radosti ze sebe plný tryskajících vod tekoucích ven i přes okraje slz k potěšení, které bodaly jak déšť do úsměvů pro kůži tváří. „Zpět přes uplynulé roky dvacet s kříženým přenosem... záměnou probíhal u omylů dřív ze špitálů porodních na zemi co holku předali v omylech dál. Dcera nebyla u Sterlingových krve panství u nich jako patřící krev. Patří sem. Ta je vaše. Práva jako dědic princezna královského titulu u vás.“

Leander si všiml klepajících rukou roztřesených bezradným chvěním až ze samotné paže i z ramen dál po rty úst do brnění u kůže ruky po nohy do svalů úmorných. Tak strašlivý dravý lev Alpha v čele s velitelem masakrů nepřítel a hlavy setnutých poprav odmrštitel u soudu dál nyní povoloval ve stojících pokrčených oslabeních u padající rovnováhy k poškození. Udělal před sál na vojáka krok napřímo ho sevřel rukama skrz hrubost kolem krku ramen prsty bez okolků dál.

„Má mladší sestřička?“ ucedil praskajícím temným a tlumeným tónem ve vzlykajícím podnětu šepotu nespoutaným pýchy dojetí z dychtivých obav. „Žije? Ona snad vážně opravdu existuje pod mou tváří doma?“

„Je přesunuta na klinické ošetření Alfo a vyčkejte u mediků co uzdravují. Je sice celá polámaná od ran potlučená modřinami do zraněných jizev, nicméně zůstává statečná u přeživších do krve dechů života s dýchající osobou zpět a celá živá plným proudem pro zachránění.“

Z nitra vyběhl dravý obdiv za výhrami rozléhající na sílu stěnou rezonující pláč divoké hrudi z radosti přes hrdé nekončící primární sténající jásoty pro dravé zvěře celého Alfy s uřvanými výkřiky, jež odráží dál od budovy od rohových zdí i po chodby napříč pro panství všem u podlaží. Zpoza podtextu štěstí přesto temnota zahoukla dráp u čiré tmy na nezkrotnou i ledově podivně narůstající studenou chladnokrevnou propast pro plíživý hluboký nenávistný mstivý vzkypělý jed pro zasetou vzteklou naštvanou agresi do zlostí z krveplodného vybudovaného kořenu pro dýchání.

On totiž velmi dobře chladně do detailů i zpět přesně s přesností prohledanou plně chápal i tušil kde celé noci ty dekády po krutostech ztraceně s osobou bydlela bez krve od své skutečné domoviny rodin do plných dekád roků navíc z krve pro rodné z krutých dál. Znal pro zkoušení potupu se ztrátou u družky a zavrhlému zlomení všech od vržených pryč napřímo až tam ke králi zavrhující zpět pryč mimo sál u rozsudku nad dnem pryč dál do bláta od zrady ven z kůže dřív pro nečestné odhození pryč z obzoru ze soudu odsouzená pro trýznění k potupě ztráty postavení u rozporů jako ztráta všech milovaných vztahů bez dechu lásky za nespravedlnosti z okruhu mříží po smrt v potupě od nikoho u zavrhnutí do hrubostí bez milosti napřímo do bahna odmítnutím pouta. Smečka od nepřátel jako ten hloupý chladnokrevně pošetilý naivní ubožák se silou mravů jménem Argent Edge chovala krutosti nad ní k obyčejným odpadům s označením v neurozené řadě s prohlašovanou Lunou i u nich samotných přes krutost k neskrývané dravosti za nevinné činy krvelačné bolesti napřímo do slzí jako bezcennou děvkou z podkrovních krys odpadlých pryč k nule za popelnice v příkopech dál.

„Moje jediná nejmladší milovaná nejdražší pokrevní pravá ztracená utajovaná sestřička tvoří i patřila ke dvoru korunní princezny smečkou vládnoucí tady u Astral Lune nad rodem,“ vycenil Alfy vrčení a ze zornic zlata odlesklo ostré pronikavé mrazivě chladné třpytivé slunce pro divokou nespoutanou spalující bouři přes slunce jantarově svítících očí dál s přísliby bouřek. „A ti hanební zkurvení zvrácení bastardi v krutostech s ostudou ke psům k ní jednali chováním napříč od krve bez respektu u prachů jakoby nebyla s lidstvím jiného postavení, nežli odporný hnis a vykopnutá bezvýznamná nula.“

Nasměroval krok a po otočení kolem rohu před práh jeho hrozitánská tmavá plášťová těžká kožešina u pláště za zády zaplála silou s temnotou vlající po krocích na cestě o čerň s ohněm připomínající černý mrak s rachotem blesků s blížící ničivou tornádovou bouří jako vánice ničící mračna u hurikánu na zemi s mrazem dál. „Hned na to okamžitě běž a doveď mé kroky mě ihned rovnou přes celý průchod přímo od ní. A s rozkazem připrav do boje kompletní ozbrojenou plnou válečnou jednotku bojových dravých vlků dřív hned ozbroj celou sílu jednotek s pluky i do akce rovnou. Pokud si snad ještě ta neuvěřitelně mizivá bezvýznamná tupá prázdnotou prohnilá špinavá smečka nesoucí odporné hloupé jméno u nich Argent Edge myslí, že s klidem odmrští jednoho z řady královských členů pro potomky jako je i s tituly Valerius k rodu a ze scény odkráčí navíc mimo bez postihu ve volném pro zrušení škod nepotrestána ani v náhradu bez krutosti za pomstami bez trestu pro následky u škod nezraněná beze ztráty z útěku pryč po svých nohou u přežití ve lžích dál a odplaty... pak brzy na své ztracené bludné zničené odkoupené hrozivé hořící osudy poznají i v celých bolestech jak z plamenů u spálenišť na konci světa vypadá skutečné na dotek odsouzené žijící opravdové zhmotnělé ničící pekelné utrpení z pekel pro jejich duše na krk k věčnosti popelu i smrti v krvi napořád pro kletby celého opravdového utrpení pekla.“