Pohled Viktora

"Takže, abych si to ujasnil... říkáš mi, že Lykanský král, muž, který nevkročil za hranice svého vlastního území už tři století, zničehonic vpadne na nějakou náhodnou svatbu? A to všechno jen kvůli snu o dívce v bílých šatech? O té samé dívce z pozvánky, kterou jsi ještě včera osobně hodil do koše?"

Ronan, můj Beta, se opřel o plyšové kožené sedadlo SUV, přimhouřené oči plné směsi pobavení a upřímných obav. Nedopřál jsem mu to zadostiučinění a neodpověděl mu. Místo toho jsem měl oči zavřené a prsty mi líně překlápěly stříbrnou minci přes klouby. Panna, orel, panna, orel. Rytmické cinkání bylo to jediné, co mého neklidného vlka, Fenrise, drželo od toho, aby z vozidla utrhl střechu.

Ronan ze sebe vydal ostrý, nedůvěřivý smích a zavrtěl hlavou. "Tohle je k neuvěření. Moje rodina slouží té tvé už osm generací, Viktore. Já jsem ten šťastnej bastard, kterej tě konečně vidí opustit hrad. Můj dědeček se v hrobě asi obrací a umírá žárlivostí. Ale upřímně? Umírám touhou ji vidět. Kdo je ta ženská, která dokázala toho samotářského medvěda vytáhnout z jeho jeskyně? Hej, Harlane! Jak dlouho ještě, než dorazíme k té... jak se to jmenovalo?"

"Ke Smečce Pyreclaw, Beto," odpověděl Harlan, můj Gama, ze sedadla řidiče. I přes zpětné zrcátko jsem v jeho hlase slyšel úšklebek. "Budeme tam asi za dvacet minut. Hranice jsou už na dohled."

Dvacet minut.

Lykanský král. To byl titul, který mi dal svět. Jméno šeptané se strachem, legenda zahalená stínem. Tři sta let jsem zůstával za svými hradbami, naprosto lhostejný k měnícím se proudům vlkodlačího světa. Války vypukaly a končily. Smečky se zvedaly k moci a upadaly. Celé pokrevní linie byly vymazány z mapy a já jsem ani nemrkl. Nezajímalo mě to.

Až do minulé noci.

Ten sen byl živý, protínal mou obvyklou temnotu jako blesk. Žena. Svatební šaty potřísněné cizí krví. Modré oči, v nichž bylo víc ohně než v supernově. A vůně... vůně, která mi pronásledovala plíce od chvíle, kdy jsem se probudil.

Byl jsem z toho stejně zmatený jako Ronan. Rozum mi říkal, že tohle je pošetilá cesta. Logika mi říkala, že sen je jen projev nervových buněk. Ale bylo tam něco, co mě přitahovalo – pudové, magnetické škubání za samotnou mou duši – a co mě táhlo směrem ke Smečce Pyreclaw. Byl to rozkaz, který jsem nemohl ignorovat, ani kdybych chtěl.

"Viktore." Fenrisův hlas byl tiché, vibrující dunění v zadní části mé mysli. Jeho smysly byly ostřejší než mé a právě teď nervózně přecházel sem a tam. "Sílí to. Cítíš to? Je to opojné. Je to... *naše*."

Prudce jsem otevřel oči. Na zlomek vteřiny v nich zableskla zářivá, dravá bílá, než se stříbrná duhovka rozlila zpět na své místo. Neodpověděl jsem Fenrisovi, ale cítil jsem elektřinu hučící mi pod kůží.

"Ronane," řekl jsem a můj hlas klesl do hlubokého, emoci prostého rejstříku, po kterém obvykle muži měli chuť padnout na kolena v podřízení.

"Ano, můj králi?" Ronan se otočil, černé vlasy mu padaly do obličeje a na rtech mu pohrával zvědavý úšklebek.

"Věříš v podstatu osudu?" zeptal jsem se a naklonil hlavu k oknu. Jak jsme uháněli kolem, stromy byly jen rozmazanou zelenou a hnědou šmouhou. "Lidé si rádi myslí, že mají věci pod kontrolou. Ale životy jsou přesně jako tahle mince." Chytil jsem ten stříbrný kousek ve vzduchu a připlácl ho na hřbet své ruky. "Jedna strana je štěstí, kdy se hvězdy příznivě postaví. Ta druhá je neštěstí, kdy jediná volba, jeden nádech obrátí svět vzhůru nohama."

Ronan zvedl obočí a jeho výraz zvážněl. "A na které straně jsme dnes?"

"Mám pocit, že se můj osud právě změní," zašeptal jsem, spíše sám pro sebe než pro něj. "Jako by všechno, co jsem znal celá tři staletí, mělo být za pár minut prohlášeno za zastaralé."

"Je to tou dívkou?" zeptal se tiše Ronan.

Vydechl jsem a podíval se dolů na minci. Panna. Štěstí. "Mám takové tušení. A moje tušení většinou obnáší spoustu krve nebo spoustu změn. Většinou obojí."

Vzduch v autě najednou ztěžkl novou vůní. Nebyl to jen les nebo kůže sedadel. Byla to levandule. Hluboká, uklidňující levandule smíchaná s ostrým, divokým píchnutím horských růží. Zasáhlo mě to jako fyzická rána do hrudi.

"Jeď rychleji," zavelel jsem a můj hlas se měnil v led. "Chci tam být do deseti minut. Ani o vteřinu později."

Harlan neváhal. Dupl na plyn, motor zařval a SUV se zhouplo dopředu, jak jsme se prohnali branami území Pyreclaw.

Když auto konečně s jekotem pneumatik zastavilo před masivním domem smečky, Harlan vyskočil, aby mi otevřel dveře, ale já na nic nečekal. Rozrazil jsem dveře sám a vystoupil na světlo. Nezajímala mě výzdoba ani květiny ověšené kolem vstupu. Nezajímaly mě zářivé barvy probíhající oslavy.

Strčil jsem ruce do kapes a můj pohled přejel po shromážděných vlcích. V okamžiku, kdy mé nohy dopadly na chodník, vzduch se jako by z okolí vysál. Hovory okamžitě utichly.

Vlci z Pyreclaw byli malí. Slabí. Jejich aury nebyly ničím ve srovnání s drtivou tíhou té mé. Jak jsem procházel, viděl jsem, jak hosté fyzicky klopýtají dozadu, oči rozšířené hrůzou, kterou nedokázali pojmenovat.

"Kdo to je?"

"Podívej se na to tetování... a na jeho oči..."

"Je to Alfa? Ne, je to něco víc. Nemůžu dýchat."

Ty šepoty mě následovaly jako brázda za lodí. Ignoroval jsem je všechny. Mé soustředění bylo upřeno výhradně na masivní dvoukřídlé dveře svatebního sálu. Ta vůně vycházela zevnitř. Teď už byla tak hutná, že bych ji skoro mohl ochutnat.

"Můj králi, mám vás ohlásit?" zeptal se Ronan, když přistoupil k mému boku, jeho vlastní aura plála, aby udržela místní stráže v patřičné vzdálenosti.

"Ne," řekl jsem. "Prostě mě vezmi do sálu."

Harlan postoupil vpřed a rozrazil dveře.

V okamžiku, kdy jsem vstoupil dovnitř, narazila do mých smyslů vůně levandule a divokých růží s obrovskou silou. Bylo to, jako by mě někdo ponořil do studeného horského jezera – šokující, osvěžující a naprosto životně důležité. Moje hlava se otočila k oltáři.

Tam byla.

Stála uprostřed místnosti, oděná do bílé. Její vlasy tvořily vodopád padající až pod pás, a když otočila hlavu, uviděl jsem je. Ty modré oči. Byly ještě pronikavější než v mém snu. Nebyly to oči oběti; byly to oči predátora, který byl zahnán až příliš daleko.

Moje srdce, studený kámen, který netloukl skutečným životem po celá tři staletí, najednou narazilo o má žebra. Byl to násilný, prudký pocit.

*Bum-bum. Bum-bum.*

Přistihl jsem se, jak postupuji vpřed dřív, než jsem mohl vůbec myslet. Bylo to jako kouzlo. S každým dalším krokem se zdálo, jako by mě táhl neviditelný řetěz. Neviděl jsem hosty. Neviděl jsem šokovanou tvář muže stojícího u oltáře. Viděl jsem jen ji.

"Z moci mi svěřené Měsíční bohyní, slečno Valerie, berete si—" začal kněz, hlas se mu třásl, jak má přítomnost začínala naplňovat místnost.

"Ani omylem!" Zazněl její hlas, ostrý a vzdorovitý. "Vy buďte zticha. V žádném případě si tě nevezmu."

Zastavil jsem se a přimhouřil oči. Ona to rušila. Stála tam, malá, ale impozantní, a probodávala pohledem muže, který měl být jejím ženichem.

"Otče, nechci si vzít někoho pod svou úroveň," pokračovala hlasem odkapávajícím nově nalezeným chladem. "Přišla jsem k rozumu. Tato svatba je zrušena."

Z hloubi mého hrdla vybuchlo tiché, hrdelní zasyčení. Nebylo moje – bylo Fenrisovo.

"DRUŽKA."

To slovo se rozlehlo v mé lebce se silou úderu hromu. Ztuhl jsem a dech se mi zasekl v hrudi. *Družka?* Ne. To nemohla být. Ne po takové době. Ne tady. Ne nějaká obyčejná dívka ze smečky.

Zamumlal jsem ta slova pod nosem a to popření mi na jazyku chutnalo jako popel. "To přece nemůže být."

Ale mému vlkovi bylo moje popírání ukradené. Křičel, drápal stěny mé mysli, aby se dostal ven, aby se k ní dostal a nárokoval si to, co bylo naše.

Pak se ten muž u oltáře – ubohá omluva pro vlka jménem Declan – natáhl. Popadl ji za ruku, prsty se jí zařezávaly do kůže, jak se ji snažil přitáhnout zpátky k sobě.

Pohled na to, jak má ruku na její kůži, ve mně zažehl něco, co jsem necítil celé věky. Nebyl to jen vztek. Byla to doběla rozžhavená, duši sžírající zuřivost.

V šmouze pohybu, kterou žádný obyčejný vlkodlak nemohl sledovat, jsem stál přes celou místnost. Nepřemýšlel jsem; jednal jsem. Natáhl jsem ruku a násilím jsem jeho ruku od ní odtrhl. Zvuk kostí posouvajících se pod mým stiskem byl uspokojivé křupnutí.

"Dej od ní ruce pryč," zasyčel jsem. Znělo to jako varování ze samotného pekla.

Otočil jsem k ní hlavu a mírně ji naklonil. Zblízka byla ještě víc opojná. Pouto už doslova křičelo a mezi námi sálalo fyzické teplo.

"Družka?" zavrčel jsem. Vyšlo to jako otázka, ale má duše už znala odpověď.

Zírala na mě, modré oči široce otevřené a dech jí z úst unikal v krátkých, trhaných zalapáních. Udělala krok zpět, zaúřadoval instinkt sebezáchovy, ale já byl rychlejší. Ovinul jsem ruku kolem jejího pasu, dlaň jsem opřel naplocho o její kříž a trhl s ní tak, že přistála těsně k mému tělu.

Ten dotek byl jako rána elektřinou. Projela mnou rána čiré, nezředěné síly, ze které mi stály vlasy na hlavě. Byla proti mně tak malá, hlava jí sotva sahala k mé hrudi, ale pasovala dokonale. Bylo to, jako by do sebe dvě poloviny zlomené duše konečně zapadly.

"Zpátky, Fenrisi," zavrčel jsem vnitřně, jak jsem bojoval, abych svého vlka udržel na uzdě, aby se nepřeměnil přímo tady a teď. Chtěl si ji označit. Chtěl zabořit zuby do spojnice jejího krku a ramene a dát celému světu najevo, že patří Lykanskému králi.

Moje ruce na jejím pase zesílily stisk. Bojoval jsem s nutkáním zabořit obličej do jejího krku a vdechnout každičký kousek její vůně. Bojoval jsem s touhou vytrhnout hrdlo každému muži v téhle místnosti, který se na ni kdy podíval.

Ale nakonec Král nevyhrál. Vyhrál vlk.

Podíval jsem se na moře těch vyděšených tváří a stříbrná barva v mých očích se rozlila do oslepující, nebeské bílé. Vydal jsem ze sebe řev, který otřásl samotnými základy sálu, zvuk čisté dominance a vlastnictví.

"MOJE!"

To slovo vibrovalo vzduchem, těžké tíhou královského výnosu. Davem proběhlo sborové zalapání po dechu. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující, přerušované jen zběsilým tlukotem mého a jejího srdce.

"To nemůže být..." zašeptal někdo zezadu, a hlas se mu třásl hrůzou. "T-to je... Lykanský král?"

To jméno se sálem prohnalo jako lesní požár. Místnost naplnil strach, hustý a zatuchlý.

Valerie vzhlédla ke mně a rty měla v šoku pootevřené. Cítil jsem teplo jejího těla skrz vrstvy jejích svatebních šatů, šatů, které nikdy nebudou patřit muži ležícímu na podlaze.

"Ani omylem," zašeptala, její hlas byl tak tichý, že jsem ho mohl slyšet jen já.

Podíval jsem se na ni dolů a mé stříbrné oči se zamkly do těch jejích modrých. Už to nebyla jen dívka ze snu. Byla má družka. Má Královna. A bůh pomáhej každému, kdo by se mi ji pokusil vzít.