**O tři roky později…**

„Sloane Vanceová!“

Chraplavý křik dozorce vyštěkávajícího její jméno vytrhl Lo z neklidného spánku. Na okamžik uvízla v matném stavu mezi sněním a bděním a těch pár drahocenných vteřin pociťovala blaženou otupělost, než ji dostihla realita.

Až příliš rychle se temné kamenné zdi kolem ní vrátily do ohniska a zatuchlý pach nemytých vlků jí roztáhl nozdry. Když se pohnula na své tvrdé palandě, bolest v zádech jí z věčně vyprahlého hrdla vydrala nechtěné zasténání. Žízeň. Hlad. Bolest a únava. Lo se zadrhl dech, když na ni bída její reality dolehla jako balvan drrtící hruď.

A přesto dnešní noc nebyla ničím výjimečná. V podobném stavu, nebo i horším, se probouzela každou noc za poslední tři roky. Od té doby, co se k ní všichni, které kdy znala a milovala, otočili zády a nechali ji hnít, samotnou a zapomenutou. Pak si vzpomněla na svůj sen. *Pro lásku měsíční*, Loiny myšlenky byly stejně bídné jako zbytek jejího těla. *Ani ve snech nemám ani kapku zatraceného klidu.*

„Vanceová, řekl jsem pohyb!“ Dozorce bouchl obuškem do dveří cely. „Callista Maddisonová! Vy taky.“

Když se Lo pokusila vstát, torzem jí projela ostrá bolest. Potlačila další zasténání a jen na chvíli si přitiskla ruku na pohmožděná žebra, odhodlaná popadnout dech a uklidnit se, než dojde ke dveřím. Bolest, která jí pulzovala uprostřed těla, byla až v kostech, ale Lo zatnula zuby a nevydala ani hlásku.

Za poslední tři roky se Lo naučila, jak to tady chodí, co je důležité pro přežití. Na jejím jménu ani postavení v této depresivní malé díře nezáleželo. Ve skutečnosti jí to jen vytvořilo terč na zádech, když sem poprvé přišla. Netrvalo jí dlouho, než si uvědomila, že s pýchou mezi vězni daleko nedojde. A ještě méně času jí zabralo zjištění, že u dozorců s ní nepochodí vůbec. Každý tu byl vězněm, ať už sem byl odsouzen, nebo ne, a Lo představovala právě ten systém, který jim všem zničil život.

Tady žádná útěcha nebude, žádná záchrana. To byla její první lekce, ale nebyla poslední.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Nebyla uvězněna dlouho, když ji poprvé vytáhli z kavalce. Hrubé ruce ji vlekly po studené betonové podlaze a dřív, než se její vlčí oči stačily přizpůsobit tmě, zasáhla ji bota do břicha.

„Líbí se ti to, ty betí mrcho?“ Hlas, který se jí posmíval, byl na ženu hluboký a chraplavý. „Kdo je teď pánem situace?“

Lo zatnula zuby proti bolesti, popadla útočnici za nohu a silně za ni škubla, čímž ji vyvedla z rovnováhy. Jakmile se stínová postava zřítila k zemi, Lo byla na ní. Překulila se na kolena a s reflexy vybroušenými lety bojového výcviku skočila útočnici na hruď.

„Pořád já,“ zavrčela Lo.

Lo napřáhla pěst a praštila útočnici do obličeje jednou, dvakrát, třikrát, než jí jiná ruka popadla zápěstí.

„Ooh, ta je ale rabiátka!“ vyštěkl jiný hlas.

Sakra. Byla tma a ona předpokládala, že ten, kdo na ni zaútočil, je sám – hloupá začátečnická chyba.

Neznámý útočník za ní jí vykroutil ruku a rval jí rameno, dokud v něm nekřuplo. Lo zalapala po dechu, tělo jí ztuhlo a dovolilo útočníkovi odtáhnout ji z první násilnice, která se právě svíjela v bolestech s rukou přitisknutou k rozmasakrovanému nosu.

Lo pocítila poslední záblesk uspokojení, než byla sražena k zemi. Najednou se pár útočníků zdánlivě rozmnožilo a obklopilo ji půl tuctu agresivních stínů.

„Co ode mě chcete?“ vyhrkla, hlas prostoupený hněvem a bolestí.

Do obličeje ji zasáhl horký, mokrý flusanec. „Pořád si myslíš, že jsi lepší než my. Teď se naučíš, kde je tvé místo.“

Pak jí do vykloubeného ramene narazila bota a vrdavila týraný kloub do kamenné podlahy pod ní.

Lo vykřikla, a jako by její bolestný výkřik byl signálem pro dav, začalo bití nanovo a neustávalo.

Lo se reflexivně schoulila do klubíčka a zvedla svou jedinou funkční ruku nad hlavu v zoufalé, marné snaze se chránit. Kdykoli kopla, byl tam někdo, kdo ji přišpendlil k zemi. Kdykoli otevřela ústa k výkřiku, objevila se paže, která se jí ovinula kolem hrdla a udusila její volání o pomoc.

Bylo jich prostě moc a ona se nikdy neučila bojovat sama. Měla mít za zády svou smečku, tak byl vychován každý vlk. Osamělý vlk přežije jen zřídka. Teď byla Lo osamělým vlkem proti zběsilému davu. Lo věděla, že nebýt stříbrných pout, která držela všechny jejich vlky v šachu, byla by mrtvá. A nikoho by to nezajímalo.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Lo se tu noc naučila cenit ticha a v posledních třech trýznivě pomalých letech jí to dobře sloužilo. Poté, co ji přepadli, šla za dozorcem a za způsobené nepříjemnosti byla poslána na palandu bez večeře.

I když bylo téměř nemožné vyhnout se ve vězení fyzickým potyčkám, skupinové bitky po té noci ustaly. Lo však měla podezření, že to mělo víc společného s Lanou než s kýmkoli z dozorců.

„Vanceová. Už nebudu prosit po dobrém.“ *Sakra*. Otálela příliš dlouho a dozorkyně se vrátila k její cele. Široká žena vtrhla k Lo, popadla ji za pohmožděné zápěstí a vytáhla z cely. Na chodbě ji postrčila na konec řady dívek, které byly vyváděny z hlavní obytné části. „Nestačilo ti to minule, aby ses naučila poslouchat?“

Lo potlačila slzy, které se jí okamžitě nahrnuly do očí při té hrubé připomínce událostí před třemi nocemi – byla to zdaleka nejtvrdší lekce, kterou Obsidiánové vězení Lo dalo.

*Správně*, pomyslela si Lo. *Tady dole nepotřebujete dav, aby šlo o život.*

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Lo ležela na zádech a vzpamatovávala se z náhlého přerušení spojení s Nyssou, svou vlkyní. Na rozdíl od běžného potlačení způsobeného stříbrnými pouty byla Nyssa… pryč.

Uslyšela zadušené lapání po dechu a uviděla Lanu, *sladkou Lanu*, jak marně lapá po vzduchu přes hlubokou ránu na hrdle.

„*Ne*,“ Lo potlačila bolest a zmatek a doplazila se, aby si klekla vedle umírající dívky. Jak se to stalo? Kdo Laně ublížil? Byla to ta nejlaskavější duše, jakou Lo v životě potkala, jediná vězeňkyně, která nikdy nezpůsobila ani nepřitahovala potíže. Vzala si Lo pod křídla a nesčetněkrát ji za ty roky zachránila před sebou samou. To bylo… nepředstavitelné. „Lano, je mi to tak líto,“ vzlykala. „Prosím, drž se.“

Lanyny rty se přes krev a slzy zvlnily do úsměvu. Zašeptala něco, co Lo nepostřehla, těsně předtím, než světlo v jejích teplých hnědých očích pohaslo.

„Lano –“ Na Loina záda dopadl obušek, když ji odvlékali pryč. Neplakala jen nad ztrátou další přítelkyně, ale nad duší, která si nikdy nezasloužila být tady a nikdy nedostane šanci odejít.

Lo věděla, že to bude muset udělat za ni, nějak. Bylo to Lanino poslední přání; i když ji Lo neslyšela, věděla, co jí Lana posledním dechem připomněla. *Pacific City.*

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

„Máme jich dost.“

Lo vzhlédla a ocitla se v zadržovací místnosti s tuctem dalších žen. Kolem řady žen procházela neznámá žena a pozorně si je prohlížela. Když došla k Lo na konci řady, žena se ušklíbla nad jejími tmavě fialovými modřinami. „Ty budou stačit,“ přikývla.

Dozorce za ní ji strčením pobídl, aby následovala řadu dívek ven kovovými dveřmi, které Lo neviděla od doby, kdy ji sem přivedli.

Jemný vánek pohladil její horečnatou kůži a Lo se zastavila. Vzhlédla a málem se rozplakala při pohledu na měsíc kolébaný mořem hvězd nad hlavou. Byly venku! Poprvé po třech letech Lo viděla oblohu. Podle vzlykavého lapání po dechu kolem sebe věděla, že není jediná, kdo cítí, jak jí z ramen spadl obrovský balvan.

„Dost! Dostaňte je dovnitř, než nás uvidí.“ Ten úsečný příkaz byl to poslední, co Lo slyšela, než jí přes hlavu přetáhli pytel. Výkřiky dívek přehlušil zvuk startujícího motoru. Lo byla hrubě vyzvednuta do vzduchu, žebra jí přitom řvala bolestí, a byla hozena do něčeho, co mohl být jen zadní prostor dodávky. Její protesty se přidaly k ostatním ženám, když se kovové dveře zabouchly a jejich nová klec se dala do pohybu. Po třech letech Lo konečně opouštěla Obsidiánové vězení. Jenže měla tísnivý pocit, že si ještě bude přát, aby tam zůstala.