Lo si otřela kapající pot z čela a zabouchla průmyslová dvířka u další várky prádla. V klubu Viridian Ray nikdy neběželo méně než půl tuctu vysoce výkonných praček a sušiček najednou a motory velikosti slůněte dělaly v prádelně nesnesitelné horko, a to i v zimních měsících.

Lo si lokla vody z láhve a poděkovala Luně za malé laskavosti, jako byla ta, že má dnes službu v prádelně. Mohla mít znovu službu s pomůckami, a když se živíte uklízením v sexklubu, každá noc, kdy nemusíte nic mýt v ruce, je požehnáním.

Lo si protáhla záda, přiměřeně hydratovaná a připravená pustit se do dalšího úkolu na svém zdánlivě nekonečném seznamu prací. Než však stihla popadnout koš s hedvábným povlečením, které bylo třeba vyapařit, dveře prádelny se rozletěly. Dovnitř vtrhla Aris, další členka úklidové čety. Lo si v duchu povzdechla, protože moc dobře věděla, že tato lidská žena je na nejlepší cestě k dalšímu ze svých pověstných záchvatů vzteku.

„Lo, musíš jít hned do pokoje 303,“ zasyčela.

„Prosím?“ Těžko říct, odkud se Arisino chování bere, a za ty tři měsíce, co ji Lo znala, věděla, že nejlepší reakcí na její egocentrické výlevy je reagovat co nejméně.

„Ty. Pokoj 303. Hned.“

„Ne, tuhle část jsem pochopila. Jde o to, že tento týden nemám v rozvrhu přípravu soukromých pokojů.“ Lo se sehnula, aby zvedla koš s prádlem. „Jestli je někde problém, jsem si docela jistá, že je to Briarin úkol.“

Aris vykročila k ní a vytrhla jí hedvábí z rukou: „Vidím tu snad Briar? A jestli ten pokoj nebude do třiceti minut připravený, neuvidíš do konce svého bezvýznamného života nic jiného než vnitřek vězeňské cely, ty *hašišáku*.“

„Odvážná slova, člověče,“ vycenila Lo zuby, což byl čin, který byl přiznejme si mnohem méně zastrašující než před několika měsíci.

„Možná jsem člověk, ale aspoň nejsem špinavý zločinec,“ ušklíbla se. „Jo, a právě jsem si vzpomněla, že 803 taky potřebuje uklidit. Třicet minut. Radši pohni, jestli nechceš skončit zpátky v boudě.“

S těmito slovy se druhá žena otočila a vypochodovala z místnosti. *Nepochybně jde kopat do dětí nebo dělat cokoli jiného, co dělá ve svém volném čase*.

Lo zavrtěla hlavou; byla příliš unavená na to, aby ji Arisina hnusná slova vytočila. Nestálo to za to. Pokud měla ta žena dost odvahy urážet vlkodlaka do očí uprostřed vlkodlačího klubu, Lo věděla, že by ani nemrkla, kdyby měla své hrozby splnit. Luna věděla, že už viděla, jak se to stalo.

Madam Vesper byla z velké části odtažitá paní, až příliš pohlcená jakýmikoli pochybnými záležitostmi, které tvořily většinu jejího pracovního dne, než aby se obtěžovala mikromanagementem personálu. To nechávalo starší zaměstnance, aby převzali otěže, ať už k tomu dostali pokyny, nebo ne. Jako každá jiná instituce měl i klub Viridian Ray přísnou hierarchii a jak se zřejmě stalo nepsaným pravidlem, Lo byla v tomto žebříčku úplně poslední. Lo by nebyla první dívkou, kterou by Vesper nakopala zpátky do Obsidiánového vězení se staženým ocasem, protože by s ní bylo víc starostí než užitku. Pokud Lo kdy doufala, že se odsud dostane, musela držet hlavu dole a poslouchat.

„Pro Pacific City,“ povzdechla si Lo a vzala si z přístěnku v prádelně úklidovou sadu, přičemž zvažovala svůj seznam úkolů, který se právě značně zkomplikoval. Soukromý pokoj se musel uklidit jako každý standardní pokoj, všechny speciální předměty se musely důkladně vydezinfikovat, ale pak musela pokoj upravit tak, aby vyhovoval jakékoli překombinované fantazii, kterou si daný host vyžádal. Netřeba dodávat, že třicet minut bylo šibeničních.

Lo se s prvním pokojem vypořádala rychle a ubrala 2 minuty a 35 sekund ze svého osobního rekordu. Silné přikrývky na posteli byly jako z hotelu, polštáře dokonale nadýchané a každý bičík a pádlo rozmístěné po pokoji se prakticky blýskaly. Vyčerpaná, ale v hloubi duše hrdá na dobře odvedenou práci, se Lo vydala do osmého patra a doufala, že dnes u výtahu slouží Ellis.

Výtah se otevřel a Lo okamžitě nasadila falešný úsměv, smířená s dlouhou cestou po točitém schodišti klubu. „Ellisi,“ pozdravila ho. „Co takhle výlet do osmého patra?“

Jak se dalo *naprosto* očekávat, horní ret toho nafoukaného staršího muže se vyhrnul v neskrývaném a upřímně řečeno zbytečném projevu opovržení. „Pro tebe ne. Jen pro hosty a vážené zaměstnance.“

„Jasně,“ nečekala, až domluví, natož aby se s ním hádala. Lo ze zkušenosti věděla, že ten suchar neustoupí. Ten starý mizera měl zvrácený pocit moci, když mohl ovládat výtahy, jako by byl bůh všech poslíčků nebo co. *Takových je tu spousta*, protočila Lo oči a vydala se šlapat schody.

Asi v polovině točitého schodiště si Lo uvědomila, že stěnami schodiště proniká slabé vášnivé sténání. Za poslední tři měsíce Lo slyšela a viděla věci, o kterých se jí ani nesnilo. Přestože byla panna, rozhodně nebyla žádná puritánka. Vlci nebyli od přírody nijak zvlášť zdrženliví – všechna ta prvotní energie a tak – a Lo nikdy nebyla výjimkou.

V Dobách Předtím si užila své líbání a laskání, a dokonce zašla jednou nebo dvakrát i dál, ale nikdy necítila potřebu akt dokončit. Alespoň ne s žádným ze svých předchozích partnerů. Pokud šlo o ni, ti kluci byli jen bezvýznamné románky, trénink na toho, koho Lo skutečně chtěla, na toho *jediného* muže, kterého Lo kdy upřímně chtěla. Skvělé, teď se cítila zahanbeně *i* hloupě.

Lo ignorovala své hořící tváře a pokračovala po schodech nahoru. Nebyla žádná červenající se začátečnice. Za posledních devadesát dní viděla dost narážení a tření, takže by na to už měla být lépe navyklá, ale bylo to prostě… tak… *hlasité*.

Když zabočila za roh na poslední podestu, Lo se náhle ocitla tváří v tvář zdroji svého hněvu – neozývalo se to zpoza příliš tenkých zdí, jak si myslela, ale šlo o pár, který se otevřeně a nestoudně osahával přímo ve vestibulu. Lo zamrkala nad… vervou, s jakou se muž zmocnil partnerčiných úst. Tvrdě a důkladně, dominance, kterou vyzařoval, zahustila vzduch, když se sál do úst té ženy. Z toho, co Lo mohla posoudit, se zdálo, že ty chtíčem naplněné vzlyky, dost hlasité na to, aby zaplnily polovinu schodiště, byly zasloužené.

I tak, když jedna z mužových velkých rukou sklouzla po ženinu živůtku dolů, aby sevřela bujný prs, nastal nejvyšší čas, aby Lo odešla. Voyeurismus byl mezi klientelou klubu oblíbeným kinkem, ale za peep show se muselo platit, takže každý zaměstnanec přistižený při očumování hostů byl buď požádán, aby odevzdal zástěru, nebo aby se přidal, a o ani jeden scénář Lo momentálně neměla zájem.

Snažila se být co nejméně nápadná a pokusila se odplížit. V okamžiku, kdy se pohnula, mužovy oči vystřelily vzhůru a střetly se s jejími. *Sakra*, pomyslela si Lo a připravila se na výbuch. Místo aby ji sepsul, mužovy ledově modré oči ty její nepouštěly. Plné rty se zvlnily do chlípného úšklebku, zatímco sklouzl ústy k hrdlu své partnerky a níže, aby vzal špičku jejího prsu do úst. Žena zalapala po dechu jako pornohvězda a Lo to vzala jako signál k ústupu a konečně přerušila oční kontakt s mužem.

„Kdo jsi?“ Jeho hlas byl hluboký a chladný. Lo se trefila do černého, když ji slovo *ledový* napadlo hned, jak se na ni podíval. Všechno na něm bylo mrazivé, od dokonale učesaných bledě blonďatých vlasů až po ty ledově modré oči.

Lo nevěděla, kdo je ten muž ani jaké má úmysly, ale věděla, jaké to je, když si vás někdo prohlíží jako kořist. Čím dříve z této konfrontace odejde, tím lépe. „Jen pokojová služba, jdu do pokoje 803,“ věnovala mu zkroušený úsměv. „Omlouvám se, že vyrušuji, pane. Já vám, eh, uhnu z cesty a nechám vás u toho.“

„Máš štěstí, mám tam taky namířeno,“ říká a odtahuje se od té blondýnky, kterou právě osahával. „Doprovodím tě.“

Žena si odfrkla, otočila se a probodla Lo pohledem, který by mohl zapalovat. *Aha, tak tohle je Briar*, Lo nebyla ani tak šokovaná jako otrávená. Na takovém místě se vždycky někdo snažil využít příležitosti. „Počkej, my jsme neskončili,“ prosila hlasem, který byl podezřele o několik oktáv vyšší, než si Lo pamatovala.

„Ale skončili.“ Vytáhl z kapsy svého šitého saka balík peněz a hodil ho do Briariných natažených rukou; jakákoli bolest z urážky byla okamžitě zapomenuta. Se spokojeným *hmph* se odkolébala dolů po schodech, aniž by se ohlédla.

Lo teď osaměla s tím neznámým mužem a cítila plnou váhu jeho pozornosti. „Vypadáš, že se ti to představení líbilo. Když budeš hodná, ukážu ti víc.“

Zadrhl se jí dech. Nebyla si jistá, co se to děje. Lo věděla, že je atraktivní, ale tři roky v podzemní cele následované měsíci dřiny si vybraly svou daň. Její přirozeně olivová pleť už dávno přešla v bledou a nyní se dala popsat jen jako *nezdravá*. Zatímco vlasy měla stále dlouhé a vlnité jako dřív, ty tmavě rudé kadeře postrádaly svůj dřívější objem a lesk.

Ten muž se na ni ale díval, jako by právě seskočila z mola. Nebo jako by tu *pracovala*. Udělal krok vpřed a Lo, která se najednou cítila příliš odhalená, ucouvla a zapomněla na svou nebezpečnou pozici na vrcholu velmi dlouhého schodiště.

Lo vyhrkla, když se její váha přenesla dozadu a její kbelík s úklidovými prostředky se s rachotem zřítil ze schodů pod ní. Byla připravena ho následovat, když vtom vystřelila pevná paže, objala Lo kolem pasu a přitáhla si ji k sobě. V jednu chvíli padala a v příští hleděla do očí ostrých jako hroty do ledu.