[ Elara Sterling ]

„Budeš toho litovat do konce svého mizerného života, Elaro Celeste Sterlingová. Doporučuji ti odejít od oltáře a zachovat se rozumně.“ Ten nejnebezpečnější hlas se mi vloudil do ucha. Každé slovo znělo jako ten nejprudší jed.

Horké slzy mi stekly po tvářích, naštěstí byl můj obličej skryt pod průhledným závojem, který měla mít na sobě má sestra.

Pro nevěstu je svatební den s životním partnerem tím nejočekávanějším okamžikem, ale já jsem každou vteřinou umírala. Celý můj svět se zhroutil a děsivé představy o tom, co mi přinese budoucnost, vyvolávaly v mé duši chaos.

„Prosím, opakujte sliby po mně.“ Knězův hlas rozjitřil city v mém srdci.

„Ano…“ řekl pevným, chladným hlasem na konci tradičních slibů.

„Elaro Celeste Sterlingová, bereš si Cilliana Arthura Vanea za svého zákonitého manžela?“ zeptal se kněz tentokrát mě.

Odvážila jsem se pohlédnout mu do tváře – nejkrásnější tváře, jakou si obyčejná dívka jako já mohla představit – ale jeho kamenné oči jako by po mně házely dýky.

S třesoucím se tělem a zrychleným tepem jsem konečně vyslovila ta dvě slova, která nás měla spojit.

„Ano, beru.“

Prudce jsem se nadechla.

„Prohlašuji vás za manžele. Můžete políbit nevěstu,“ oznámil kněz.

Pevně jsem zavřela oči. Cítila jsem, jak mi pomalu odkrývá závoj. Na čele mě zastudil horký dech a pocítila jsem, jak mi palcem přitlačil na hlavu. Na okamžik jsem se odvážila otevřít oči, jen abych toho okamžitě litovala, když se jeho rudé, vzteklé oči střetly s mými.

Naklonil naše tváře v takovém úhlu, že kdyby nás někdo sledoval zdálky, myslel by si, že se líbáme skryti před zraky ostatních, což v jistém smyslu působilo romanticky.

Sálem se rozezněl potlesk a jásot hostů, kteří byli svědky našeho nesourodého svazku.

„Vítejte v pekle, paní Vaneová.“ Na koutku rtů se mu usadil zlomyslný úšklebek.

Proklínala jsem se za to, že jsem na tuhle svatební maškarádu přistoupila. Jsem vdaná a vím, že můj sen o pohádkovém životě oficiálně skončil.

Pousmála jsem se. Jak ironické, že svět předpokládal, že jako paní Vaneová bude představena Genevieve.

Uskročil o pár kroků dozadu a sestoupil z oltáře.

Paní Seraphina Vaneová, má nová tchyně, mi pomohla jít tak, abych mu stačila a ušetřila nás pomluv. Cítila jsem, jak mě její konejšivé ruce hladí po zádech. Rozhodně byli i oni ušetřeni naprostého ponížení.

Stala jsem se pro všechny rytířem v zářivé zbroji!

Ale ve skutečnosti jsem byla dámou v nesnázích.

„Je čas, abychom se s novomanžely rozloučili, Harrisone, musíme je připravit na recepci, zvláště mého syna.“ Slova mého tchána brnkla na každou strunu odvahy v mém nitru.

Periferním viděním jsem si všimla, že otec se synem spolu svádějí souboj pohledů.

Chystala jsem se vstoupit do lvího doupěte, kde nebude nikdo, kdo by mě zachránil před jeho hněvem.

„Cilliane, ‚promiň‘ je jen velmi slabé slovo pro tu škodu, kterou má dcera našim rodinám způsobila, ale vím, že jsi to ty, koho zradila a zneuctila. Opravdu se za ni omlouvám, ale dal jsem ti své nejmoudřejší dítě, svou Elaru, svůj poklad. Bude tu vždy pro tebe. Můžeš od ní očekávat věrnost, aniž by za to něco chtěla. Mám jen jednu prosbu. Prosím, dělej ji šťastnou,“ prosil ho můj táta tichým a poraženeckým tónem.

„Jsem rád, že se mi omlouvají lidé, kteří mě připravili o život a o štěstí. Řekněte mi, co jsem vám všem udělal špatného?“ Cillianův vztek vzkypěl, což bylo znát z jeho pronikavého křiku.

„Cille, chovej se slušně. Je to tvůj tchán. Přijmi pravdu co nejdříve – Elara je teď tvá manželka, tak s ní začni nový život.“ Tvrdý příkaz pana Vanea se nesl vzduchem.

„Vás dva taky nesnáším, mami, tati, vážně. Našli jste za Gen náhradu v Elaře. Páni! Od vás by se někdo mohl učit skvělým obchodním dovednostem.“ Sarkasticky se uchechtl.

Srdce se mi sevřelo ještě víc. Naši rodiče mé nadcházející utrpení prakticky jen zhoršovali.

„Seber se a chovej se slušně, jakmile vyjdeme z tohoto domu. Plakat můžeš po zbytek života, až dorazíme ke mně domů,“ řekl Cillian podrážděně.

Domů! Jeho dům znamenal vězení, ve kterém mě hodlal držet. Ze všech sil jsem se snažila potlačit vzlyky, abych ho ještě víc nepopudila. Byl šíleně vytočený, protože přikázal řidiči, aby překročil povolenou rychlost.

Tříhodinová recepce byla jedinou chvílí, která mi zbyla, abych si užila poslední šťastné okamžiky se svými přáteli a tátou, protože máma byla zaneprázdněna lichocením svému novému zeti, který vypadal, že každou chvíli na někoho vybuchne. Pan Vane naštěstí večírek zkrátil s výmluvou na naše domnělé líbánky.

Nejbolestnější okamžik pro mě byl odchod z domu mých rodičů, abych začala svůj manželský život. Hořce jsem plakala na tátově rameni a on sám měl co dělat, aby udržel slzy. Ujišťoval mě, abych věřila v Boha a ve svou lásku k Cillianovi. Věděl o mém city k Cillianovi od chvíle, kdy jsem ho poprvé u nás doma uviděla.

Brzy auto dorazilo na okraj města, kde bydlela jen nejbohatší vrstva společnosti. Vůz vjel k jednomu z nejkrásnějších domů, celý byl natřený na bílo. Byla jsem ohromena nádherným trávníkem, tekoucí mramorovou fontánou uprostřed a obrovskými vyřezávanými dřevěnými dveřmi.

Vyskočil z auta, aniž by mě vyzval, abych ho následovala. Pomalu jsem si posbírala těžkou svatební róbu a stála u vchodu do jeho domu jako ztracené dítě, nevěda, zda mám vstoupit, nebo čekat na jeho svolení.

„Chceš, abych ti snad nechal prostřít koberec z růží, abys mohla vstoupit, Vaše Výsosti!“ procedil mezi zuby.

Rychle jsem vešla do velkého obývacího pokoje. Očima jsem bloudila po té úžasné stavbě, ale nepociťovala jsem ani špetku vzrušení. Tohle mělo být mé vězení v zámku. V tom strašidelně velkém domě jsem kromě nás dvou nezahlédla ani živáčka.

Zastavil se u černého mramorového schodiště a otočil se ke mně: „Pojď rychle, ať ti ukážu tvůj pokoj. Nechci, aby ses mi pořád pletla pod nohy.“ Řekl to a začal stoupat po schodech.

Kulhala jsem za ním. Prošli jsme chodbou v prvním patře, když otevřel jedny z mnoha dveří a já si uvědomila, že jsou to ty poslední v řadě.

„Tohle je tvůj pokoj, můj pokoj je tamhle na konci. Nikdy se neodvaž mi zkřížit cestu, dokud o to nebudu stát. Jasné?“ Ukázal na mě ukazováčkem a jeho ostrý pohled mi do srdce vryl děsivé varování.

„Chci slyšet odpověď nahlas, Elaro. Nemám rád, když mi někdo projevuje neúctu.“ Zařval, zjevně nenáviděl mou mlčenlivost. Jak mohl čekat, že se stanu poslušnou a poddajnou manželkou, která mu bude ležet u nohou.

Mé morální zásady a důstojnost jsou vyšší, než si dokáže představit, ale v tu chvíli jsem se rozhodla mlčet, protože jsem nechtěla začít své manželství ošklivou hádkou.

„Slyšíš mě?“ Jeho rozzlobený hlas se odrážel od čtyř stěn.

„An… ano…“ zakoktala jsem, vyděšená z jeho očí, které se pomalu měnily v bouři.

„Pro tvé dobro doufám. Ale neraduj se, že tě dnes večer ušetřím trestu. No tak, drahá ženuško, máme před sebou celý život, tohle je jen začátek a tvůj manžel není tak krutý. Dobře se vyspi, bůhví, co ti přinese zítřek.“ Ďábelsky se zasmál a vyřítil se z pokoje, přičemž dveře vší silou zabouchl.

A poslední hráz mé trpělivosti praskla. Zhroutila jsem se na studenou podlahu. Plakala jsem a plakala, dokud v mém křehkém těle nezbyla žádná slza ani síla.

Osud si se mnou krutě zahrál. Nikdy jsem si nepředstavovala, že se můj život během pár hodin tak drasticky změní.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi a nepřítomně hleděla do stropu. Za mé neštěstí nemohl nikdo. Tuhle cestu jsem si vybrala sama a musela jsem kráčet po trní, které pode mnou bylo prostřeno.

Nesmím ztrácet naději. Na konci temného tunelu je vždycky světlo. Musím zůstat věrná svému pevnému odhodlání, pokud chci získat svého manžela a zahojit rány, které jeho nevinnému srdci zasadila má vlastní sestra.

Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem po hodinách pláče v osamělém pokoji usnula. Probudily mě až teplé sluneční paprsky pronikající pootevřenými okenními tabulemi do mé tváře. Několikrát jsem zamrkala, aby si má pálící víčka zvykla na přirozené jasné světlo.

Tělo mě bolelo, jako by mě někdo zbil bambusovou holí, kvůli spaní na studené podlaze. Pořád jsem na sobě měla svatební šaty, které mě teď začaly dusit, a tak jsem líně zvedla své bolavé tělo na ztuhlé nohy a zamířila k jediným dveřím vedle šatníku v naději, že to bude koupelna. Můj odhad byl správný.

Koupelna byla podobně velká jako ta u nás doma, vybavená veškerým moderním zařízením a dámskými toaletními potřebami. Tipuji, že paní Vaneová vše připravila předem.

Nad umyvadly byla obrovská zrcadla. Zachytila jsem svůj odraz v té nejupřímnější věci na světě, v zrcadle, které vám vždy ukáže, jací jste.

Dívka, která se na mě dívala, se vysmívala mému zlomenému já. Pošetile jsem se obětovala u oltáře z nepodložených důvodů – miluji ho, a když jsem měla tuhle zlatou šanci prohlásit ho za svého, rozhodla jsem se jít proti svým zásadám.

Otřela jsem si oteklé oči a rozhodla se bojovat za svou lásku, za něj, zatímco se mi ten velký kámen na prstu vysmíval zpátky, stejně jako má duše a mysl.

„Do konce roku se do mě zamilujete, pane Cilliane Vane.“

Slíbila jsem si to.

************************************