( Elara Sterling Vaneová )

„Nepředstírej tu oddanou manželku, Elaro, když oba víme, jak se ženám jako ty říká, tak mě nenuť, abych to slovo použil.“

Jeho slova mi neustále zní v uších. Nemůžu lhát, že jsem v pořádku a že mě jeho krutost nezasáhla. Bolí to. Bolí to, jako by mi někdo vrazil do srdce rozžhavenou dýku a pak jí v hrudi otočil, aby mě rozerval na kusy.

Myslí si o mně, že jsem zlatokopka, která udělá cokoli, jen aby si udržela vysoký životní standard. Do očí se mi samovolně nahrnuly nové slzy, i když se je snažím potlačit. Nesnáším ty soucitné pohledy, které na mě vrhá služebnictvo. Nejsem žádný charitativní případ. Nezasloužím si takové ponižující zacházení od vlastního manžela. Mohla bych bojovat za svou důstojnost, ale jsem toho vůbec schopná?

„Paní Vaneová, prosím, otevřete.“ Z druhé strany dveří mé ložnice se ozval jemný ženský hlas, následovaný zaklepáním.

Rychle jsem si otřela slzy papírovým kapesníkem a prsty si prohrábla rozcuchané vlasy. Nesmím v jeho domě, před jeho zaměstnanci, ukázat slabost. Vysmívali by se mi stejně jako jejich pán.

„Dále.“ Snažila jsem se znít normálně, ale vyšlo ze mě jen praskavé šeptnutí.

Dveře zavrzaly a dovnitř vešla žena, pravděpodobně v polovině třicátých let, s tácem se snídaní. Položila ho na stolek.

„Dobré ráno, paní Vaneová, jsem Evelyn, hlavní hospodyně. Od kuchařů jsem slyšela, že jste nesnídala, tak jsem vám něco přinesla.“ Mluvila velmi měkce a zdvořile. Nedívala se na mě tak jako ostatní, chovala se maximálně profesionálně.

„Děkuji, Evelyn. Dám si to později.“ Věnovala jsem jí slabý úsměv a odvrátila tvář k oknu.

Slyšela jsem její povzdech a kroky, jak se ke mně blíží.

„Paní Vaneová, mohu něco říct, pokud mi to dovolíte?“ zeptala se tak vřelým tónem, že jsem ji nedokázala odmítnout. Mlčky jsem přikývla na souhlas.

„Jsem ráda, že si nevzal vaši sestru, ale vás. Bůh ho uchránil před neštěstím. Snažila jsem se ho varovat, ale neposlouchal. Šíleně ji miloval, ale ona ho jen využívala. Kéž by se jí vrátila všechna ta bolest, kterou Cillianovi způsobila,“ řekla, až jsem k ní prudce otočila hlavu.

Způsob, jakým mluvila o mé sestře Genevieve, mě sice trochu dotkl, ale necítila jsem se špatně. Kdyby si ho vzala a dál udržovala poměr se svým přítelem, zničila by mu štěstí ještě brutálněji.

„Omlouvám se, paní Vaneová, jestli jsem překročila meze, ale nemůžu vidět Cilliana v bolestech. Strašně se změnil. Chybí mi jeho usměvavá tvář a veselá povaha. Ale teď, když si vzal vás místo vaší sestry, mám naději, že brzy přivedete toho pravého Cilliana zpět.“ Její rty se roztáhly do širokého úsměvu.

„On nechce vidět ani můj obličej, natož aby mě přijal jako skutečnou manželku.“ Nevím, proč jsem se jí svěřovala, ale prostě to ze mě vypadlo.

Položila mi ruku na rameno a otočila si mě k sobě.

„Jak jsem řekla, dejte mu čas. Jeho srdce je čisté. Jen je teď raněný. Čas zahojí všechny rány, ale hlavně to se svým manželstvím nevzdávejte,“ řekla. Její slova se mi hluboko vryla do duše.

„Ale jak?“ zeptala jsem se jí.

„V současné situaci mu dejte prostor a nesnažte se chovat jako starostlivá manželka. Když se na někoho zlobí, nesnáší vtíravé lidi. Dělejte všechno, co by manželka měla dělat, ale z bezpečné vzdálenosti. Dejte mu pocítit, jak jste v jeho životě důležitá. Ať po vás začne toužit. Dřív nebo později se do vás zamiluje.“

„To zní jako chtít modré z nebe, Evelyn,“ uchechtla jsem se suše. Že by se do mě Cillian zamiloval, se mi zdálo jako ta nejnemožnější věc na světě.

„Nikdy neztrácejte naději, paní Vaneová. To je vše, co jsem chtěla říct.“ Pohladila mě po předloktí, aby mě utěšila, a otočila se k odchodu, ale já ji chytila za zápěstí.

„Říkejte mi Elaro, jenom Elaro. Nejsem tak stará, aby mě někdo oslovoval ‚paní Vaneová‘, zní to tak cize a zvláštně. Víte... je to... je to...“ podrbala jsem se na zátylku.

„Chápu... Elaro. Máte krásné jméno, stejně jako vy.“ Znovu se na mě vřele usmála. „Už musím jít na nákup. Cillian pozval své přátele z vysoké na večeři. Ti chlapi jedí jako vyhladovělí jeskynní lidé. Musím pro ně připravit spoustu jídla,“ oznámila.

„Jeho přátelé přijdou na večeři? Kdy vám to řekl? Vždyť odešel hrozně brzy ráno,“ zamračila jsem se.

„Před chvílí mi volal. Jeho přátelé jsou moc milí, nemusíte se bát, že by vás soudili. Byli to oni, kdo se mu snažil domluvit, když souhlasil se svatbou s vaší sestrou. Budou se vám líbit. Teď už opravdu musím jít. Prosím, nasnídejte se, ano? Vím, že jste od včerejška nic nejedla,“ řekla a nechala mě o samotě.

Její krátká návštěva mi zvedla náladu, ale jakmile zmizela, začalo mě znovu pohlcovat to samé prázdno a nesnesitelné ticho. Pohlédla jsem na naložený talíř se snídaní. Žaludek se mi vzpurně ozval. Pomalu jsem dovlekla své bolavé tělo k židli a během chvilky po lahodné snídani nezbyla ani stopa.

Když jsem dojedla, rozhodla jsem se projít si svůj nový domov, ale vtom se rozsvítil displej mého telefonu. Svítilo na něm číslo mé nejlepší kamarádky Callisty Wilderové.

Od té doby, co jsem vstoupila do tohoto domu, jsem s nikým nemluvila. Ne že by to nebylo možné... Není to ani čtyřiadvacet hodin, co jsem odešla z domu svých rodičů. Nemám dost odvahy mluvit s ní, protože mě zná skrz naskrz. Prokoukla by mě, i kdybych se všechno snažila sebelépe skrýt. Telefon přestal vyzvánět a já si úlevou vydechla, ale než jsem stihla opustit pokoj, ozval se znovu.

Tahle holka nepřestane volat, dokud jí to nezvednu. Takže jsem přejela po zeleném tlačítku a přitiskla telefon k uchu, zatímco jsem vycházela na otevřený balkon svého pokoje, odkud byl krásný výhled na zahradu v zadní části domu.

„Ahoj, Callisto,“ pozdravila jsem ji.

„Panebože, konečně jsi to vzala! Už jsem si myslela, že jsi metr pod zemí. Vážně, Elaro! Od rána nám nebereš telefony. Máma, táta i Rafferty – ten je mimochodem úplně nepříčetný. Bůh ochraňuj tvého muže před jeho hněvem,“ vychrlila Callista Wilderová na jeden nádech.

„Říkala jsi Rafferty? Počkej! On je tady? Rafferty se vrátil?“ vydechla jsem překvapením.

„Pozdě v noci. Když se dozvěděl o tvé svatbě s Cillianem, stal se z něj hotový Hulk. Tvým rodičům dalo strašnou práci ho udržet, aby nevyrazil za tvým manželem a neudělal mu z toho jeho hezkého těla cedník,“ povzdychla si smutně.

„Kde jsi teď?“ zeptala jsem se.

„Už teď jdu pozdě do práce. Takže se s tebou spojím večer, jestli se ti to hodí?“ zeptala se s nádechem váhání v hlase.

Měla jsem chuť se svému ironickému osudu vysmát. Cillianovi by bylo jedno, i kdybych v tomhle pokoji mezi čtyřmi stěnami umřela.

„Dobře, zavolám ti po deváté,“ odpověděla jsem.

„Opatruj se, zlato. Doufám, že mezi vámi bude brzy všechno v pořádku,“ snažila se mě povzbudit.

Zkontrolovala jsem telefon a našla nespočet zmeškaných hovorů a hlasových zpráv od rodičů, Callisty a Raffertyho Sterlinga. Děsím se jeho reakce. Je na mě velmi fixovaný.

Rafferty Sterling je mé dvojče, mariňák. Uvízl na evakuační misi, kam ho vyslala vláda do jedné malé země zachraňovat oběti teroristických útoků. Slíbil, že na svatbu přijede, ale v poslední chvíli mu odložili let. Kéž by v téhle situaci raději vůbec nejezdil.

Cillian určitě skončí v nemocnici, jestli se Rafferty dozví, jak se ke mně chová. Zavolám mu odpoledne, až budu připravená s bratrem mluvit. Také mě čte jako otevřenou knihu, i když jsme spolu v poslední době trávili málo času, protože se odstěhoval, aby se přidal k námořní pěchotě. Rodiče byli proti jeho rozhodnutí, chtěli, aby jejich jediný syn převzal rodinný podnik, ale nakonec to vzdali. Rafferty slíbil, že se k firmě připojí v budoucnu, až odejde z armády do důchodu.

Teď si musím vybrat šaty na večer. Nesmím mu dát důvod, aby mě před svými přáteli ponižoval.

Prosím, Bože, pomoz mi poskládat ty střepy mého života, ale v tu chvíli jsem netušila, že dnešní noc bude naprostá noční můra.

Musím zaplatit daň za to, že jsem se stala náhradní manželkou snoubence své sestry.