POV Sylvie

Dnes večer. Musím odejít dnes večer.

Seděla jsem na svém kamenném lůžku a přemýšlela o svém dosavadním životě. Kallia to vydržela příliš dlouho, nemůžu ji nechat tímhle dál procházet.

Bývala jsem oblíbenkyní skoro všech ve smečce, dokud máma a táta nezemřeli. Nevím, co to do tety Solary a strýce Magnuse, Varkovy mámy a táty, vjelo. Jako by jen čekali na příležitost, aby mě udělali bezcennou. Bývali velmi milí, dokud najednou nebyli.

Lidé, kteří ve smečce před tím incidentem nebyli, nevěděli, že jsem dcera posledního alfy a Luny. Všichni ve vlčím světě si mysleli, že jsem mrtvá – aspoň tak jsem to slyšela.

Nesmí mě znásilnit, nemůžu si nechat vzít nevinnost, a už vůbec ne tím odporným parchantem. Musím vymyslet plán. Je mi jedno, jestli při útěku zemřu, musím tuhle zvrácenou smečku opustit dřív, než mě poníží.

Dnes odpoledne se musím najíst; budu potřebovat energii, pokud mám utíkat. Ten parchant za mnou určitě pošle lidi, takže budu muset být ve své vlčí formě.

„Kallio, jsi tam?“ oslovila jsem Kal skrze myšlenkové pouto a ona mi v hlavě v odpověď zakňučela. „Dneska tě budu potřebovat, holka. Budu tě potřebovat, jestli se odtud máme dostat živé. Nemůžu ho nechat, aby tohle udělal mně, nám. Musíme si vybojovat cestu z tohohle otroctví. Čekaly jsme, protože jsme si myslely, že možná najdeme lásku, ale s tím je konec, Kal, musíme běžet,“ promluvila jsem ke Kallii prosebně.

„Nevím, jestli to za nás zvládnu, Sylvie. Co když nás zabijí hned, jak nás uvidí, kvůli barvě mojí srsti? Co když nás dohoní? Co když to nepřežijeme? Jsem tak slabá a proměnila jsem se jen jednou. Nechci tě zklamat, Sylvie,“ řekla Kallia v mé hlavě slabě a po tvářích mi stekly nové slzy. Nic z tohohle si nezasloužíme.

„Kal, musíme to zkusit. Dneska v noci je úplněk. Slyšela jsem, že při úplňku jsme silnější, možná nám to dodá sílu vyrazit vpřed, ale dneska tu zůstat nemůžeme. Třeba najdeme pomoc v jiné smečce, kdekoli, jen ne tady, Kallio,“ řekla jsem jí.

„Máš pravdu, snášely jsme to příliš dlouho. Je čas se osvobodit a začít znovu. Dnes v noci utečeme,“ řekla Kallia v mé hlavě s nově nalezeným odhodláním.

Její slova mi vlila naději a sílu. Vstala jsem a vydala se do kuchyně smečky, abych zjistila, jestli tam nezbylo nějaké jídlo, které by mi vystačilo do večera. Musím se najíst, abych měla aspoň trochu síly na běh.

Šla jsem do kuchyně, kde otroci pobíhali a připravovali hostinu pro korunovaci Zaryth a Varka. Byla jsem zklamaná a už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla Berny. Berna je postarší žena a bývala naší hlavní kuchařkou. Je jediná ve smečce, kdo se ke mně nechová jako k něčemu podřadnému; na veřejnosti na mě ale milá být nemůže, jinak by ji potrestali.

Uviděla mě, právě když jsem se chystala odejít, a přišla za mnou na chodbu. Se slzami v očích mě objala a já ji objala taky. Vždycky pro mě byla jako babička.

Odtáhla mě do tmavého kouta na chodbě, kde se při pohledu na můj stav rozplakala. Chvíli ve smečce nebyla, myslím, že odešla z práce, ale proč se dnes večer vracela? Viděla jsem, jak se jí hýbou rty, a snažila jsem se naslouchat jejím myšlenkám.

„...slyšela jsem, že tě odmítl a stejně si vybral Zaryth. Je mi to tak líto, Sylvie, nikdo si nezaslouží, aby se k němu jeho druh takhle choval,“ šeptala a po tvářích jí stékaly slzy. Znovu jsem ji objala.

„Vypadáš podvyživeně, dítě, krmí tě vůbec někdy? Omlouvám se, že jsem odešla, aniž bych ti to řekla, musela jsem jít za dcerou do jiné smečky. Narodilo se jí první dítě a já se na ni šla podívat,“ řekla mi a přitom si mě prohlížela. Mé břicho si v tu chvíli vybralo čas znovu zakručet a já v rozpacích sklopila zrak.

„Měla jsi dneska vůbec něco k jídlu, dítě?“ Zavrtěla jsem hlavou a ona mi řekla, že se pro mě vrátí. Zatímco byla pryč, snažila jsem se být co nejmenší a neviditelná pro každého, kdo procházel kolem. Dneska už nesnesu žádné další bití ani napadání, musím být aspoň trochu v pořádku, abych dokázala utéct.

Berna se brzy vrátila s papírovým sáčkem v ruce. Podala mi ho a pevně mě objala, přičemž mi popřála, ať se mi dobře žije; skoro jako by věděla, že odcházím. Poděkovala jsem jí a znovu odešla do suterénu.

Nedokázala jsem toho sníst moc, jako by si mé tělo už zvyklo na hladovění a jídlo odmítalo. Povzdychla jsem si a papírový sáček schovala; nesměla jsem dopustit, aby ho někdo našel, jinak by mě potrestali.

Čekala jsem, až padne noc a začne korunovace, a přitom jsem se modlila k měsíční bohyni, aby mi dala energii a štěstí k útěku z této odporné země, která mi nezpůsobila nic než bolest.

Otřásla jsem se na místě, když jsem zaslechla kroky přicházející do suterénu. Vzhlédla jsem a uviděla jednoho ze strážců smečky, vypadal celkem uvolněně; nejsou tak hrozní jako vysoce postavení vlci.

„Je čas na korunovaci a alfa Varek vyžaduje tvou přítomnost poblíž sálu,“ zaduněl jeho hluboký hlas, až jsem nadskočila. Přikývla jsem. Otočil se k odchodu a já šla za ním; nechtěla jsem na sebe přivolat hněv.

Následovala jsem ho tam, kde se korunovace konala. Vypadalo to velkolepě, nádherné květiny tvořily oblouk ve dveřích a byly rozesety po celé místnosti. Lidé oblečení v bílém, ženy v elegantních róbách a muži v padnoucích oblecích, postávali po sálu a povídali si.

Ve svém špinavém oděvu a se zanedbaným vzhledem jsem vyčnívala. Věděla jsem, že mě tam Varek přivedl proto, aby mě ponížil a ukázal mi, že nikdy nebudu jeho Lunou, protože jsem hluboko pod ním. Lidé na mě házeli opovržlivé pohledy a někteří mě dokonce proklínali, ale já po celou dobu držela hlavu sklopenou. Stoupla jsem si stranou a snažila se být nenápadná.

Hovor v místnosti náhle utichl. Vzhlédla jsem a uviděla Varka v černém obleku, který mu dokonale seděl, a Zaryth v krvavě červených šatech s rozparkem až k stehnům, který zdůrazňoval všechny její křivky.

Vypadala skvěle, vlasy měla rozpuštěné ve vlnách, které lemovaly její krásnou tvář. Líčení měla jemné a já nemohla popřít fakt, že vypadala úchvatně. Společně vypadali úžasně a Kallia mi v hlavě bolestně zavyla, když viděla svého druha s jinou vlčicí.

Zamířili k pódiu a lidé začali tleskat, přičemž veškerou pozornost upřeli na ně. Varek se se mnou střetl pohledem a zlomyslně se zašklebil. Z toho gesta se mi udělalo špatně, protože jsem věděla, co mě čeká, pokud neuteču dřív, než korunovace skončí.

Všichni se soustředili na své budoucí vládce a já využila příležitosti, abych se vykradla ze sálu a ven z domu smečky. Úplněk byl vysoko na obloze a jasně zářil, skoro jako by mi měsíční bohyně připravovala cestu.

Dostala jsem se až na okraj území smečky a vyhýbala se hlídkám i strážím. U hranic smečky nebyla ostraha tak přísná a já v duchu poděkovala měsíční bohyni. Těsně předtím, než jsem se proměnila ve svou vlčici, jsem vyřkla slova, která jsem měla říct už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si mě nevybere.

S použitím svého původního titulu jsem pronesla: „Já, Sylvaine Vora, dcera alfy Ariona a Luny Lyrielle ze smečky Stříbrného závoje, přijímám odmítnutí Varka Draxe, syna bety Magnuse a ženské bety Solary, jako své družky a vyvolené,“ řekla jsem a v tu chvíli jsem pocítila příliv síly a zároveň zaslechla v dálce vlka vyjícího bolestí.

Kallia převzala kontrolu nad mým tělem a já se stala čistě bílou vlčicí. Ucítila jsem novou vlnu energie proudící mými žilami. A pak jsem běžela. Běžela jsem ze všech sil a ani jednou jsem se neohlédla.