POV Sylvie

A pak jsem běžela.

Proběhla jsem hranicí smečky a cítila, jak se to slabé pouto, které jsem se smečkou měla, ve mně přetrhlo. Cítila jsem se svobodná. Kallia radostně zavyla, když její tlapky dopadly na zem, a vyrazila vpřed plnou rychlostí.

V dálce jsem zaslechla vytí a věděla jsem, že Varek za mnou poslal své muže. Kallia se divoce hnala vpřed a cítila vítr v srsti; jsem si jistá, že ji ani netrápilo, že za námi mohli být vysláni bojovníci. Nikdy předtím takovou svobodu nepocítila a prostě si ji vychutnávala.

Byli jsme na neobsazeném území, což znamenalo, že se tu mohou vyskytovat psanci. O psancích jsem sice slyšela, ale nevěděla jsem, jak vypadají. Vzpomínky na dobu, kdy zemřeli máma a táta, jako by zmizely, ale vím, že psanci jsou nebezpeční vlci, kteří ztratili kontakt se svou lidskou stránkou. Prý vypadají divoce, mají červené oči a zabijí cokoli, co uvidí.

Slyšela jsem, jak se vytí přibližuje, a věděla jsem, že máme společnost. Varek musel být velmi zoufalý, když za mnou poslal lidi. Vždyť pro něj nic neznamenám, neměl se obtěžovat s něčím tak nepodstatným, jako jsem já.

Kallia ani jednou nezaváhala ani neprojevila známky slabosti, jak se hnala vpřed, vyhýbala se větvím a přeskakovala stromy. Věděla jsem, že musíme setřást ty vlky v patách, a také, že nás nikdo nesmí poznat, takže musíme zamaskovat barvu naší srsti.

Proběhly jsme kalnou vodou a Kallia se v ní vyválela, takže naše srst byla hnědá a špinavá. Věděla jsem, že to k zamaskování našeho pachu nestačí, ale určitě to pomohlo skrýt naši barvu.

„Kal, teď se nesmíme nechat chytit. Musíme zamaskovat náš pach, abychom získaly dost času dostat se do jiné smečky,“ řekla jsem jí skrze naše myšlenkové pouto.

„Vím, Sylvie. Musíme najít jezero nebo velkou vodní plochu a pořádně se v ní namočit, nebo najít hromadu odpadků, aby se náš pach přebil. Nevím, jak daleko musíme běžet, než narazíme na smečku, kde bychom se mohly ukrýt,“ řekla a ani na vteřinu se nezastavila, aby popadla dech.

Uviděly jsme před sebou jezero a skočily do něj. Voda byla ledová a já ji cítila až v kostech, i když jsem nebyla v lidské podobě. Kallia tiše zavrčela a pomalu si lehla do části vody, která nebyla příliš hluboká, ale dost hluboká na to, aby nás skryla, kdyby šel někdo kolem.

Uviděly jsme asi pět vlků, jak se objevili v dohledu, a zůstaly jsme tak nehybně, jak jen to šlo. Modlila jsem se k měsíční bohyni, abych nebyla odhalena. Nevím, co by se mnou udělali, kdybych se vrátila, a nikdy to nechci zjistit. Raději bych tu venku zemřela sama, než abych se vrátila do té zlé, zvrácené smečky.

Ucítila jsem, jak jeden z vlků zavětřil ve vzduchu kolem nás, a Kallia zatajila dech. Vlk na nic nepřišel a chvíli se tam potloukali, než se otočili zpět cestou, kterou přišli.

Chvíli jsme počkaly, než jsme opustily jezero a běžely do lesa tak rychle, jak nás nohy nesly. Běžely jsme až do časného rána, než jsme se zastavily u jednoho stromu, abychom si odpočinuly.

„Kallio, nech mě se proměnit zpátky, aby sis mohla trochu odpočinout, než budeme pokračovat,“ řekla jsem skrze myšlenkové pouto. Vypadala unaveně a naše tlapky už byly od celonočního běhu hnědé.

„Nemůžu ti dovolit se proměnit, člověče. Nevzaly jsme si s sebou náhradní oblečení a venku je hrozná zima. Musíme zůstat v této podobě, abychom šetřily energii a tělesné teplo,“ řekla a já s ní musela souhlasit.

Nepromyslely jsme to; prostě jsme chtěly utéct, aniž bychom věděly kam nebo jak to udělat. Nevěděla jsem, že naše smečka je tak daleko od ostatních smeček, protože jsem za posledních osm let nebyla nikdy venku.

Kallia uviděla králíka a zabila ho. Část ho snědla a zbytek nechala vedle sebe, zatímco jsme upadaly do spánku; slunce už bylo v té době vysoko. Doufala jsem, že nás ve spánku nechytí, to byla moje poslední myšlenka, než Kallia položila hlavu na přední tlapky a zavřela oči.

Probudily jsme se, když slunce téměř zapadalo, a začaly znovu běžet. Musíme najít smečku, která nás přijme; neutekly jsme Varkovi jen proto, abychom tu navždy žily takhle.

Pokračovaly jsme takto dva dny. Spaly jsme, když bylo slunce nahoře, a běžely jsme, když zapadlo. Od té doby, co jsme opustily smečku Stříbrného závoje, jsme byly ve vlčí podobě. Naše rychlost se drasticky snížila a naše srst už byla od spaní na lesní půdě celá hnědá.

Třetího dne začalo pršet a my se nemohly zastavit na spánek. Kallia si právě chtěla lehnout pod velký košatý strom, když nám nosy zaplnil pach. Smrdělo to jako mrtvá krysa, ale desetkrát hůř. Kallia se vyválela v blátě, aby skutečně skryla barvu naší srsti, když viděla, že máme společnost.

Skrze hustý déšť jsme uviděly planoucí červené oči. Psanec. Vlk vypadal divoce a zanedbaně a ten hnilobný zápach z něj vycházel i přes silný liják.

Zavrčel na nás a naše instinkty přežití zafungovaly, takže jsme zavrčely zpátky. Vlk si nás hladově prohlížel a my po něm chňaply, čímž jsme ho vyzývaly, aby se přiblížil.

Hlasitě zavrčel a vyrazil na nás, snaže se nám zakousnout do krku. Kallia se instinktivně hnula stranou a psanec minul. To ho zřejmě dopálilo a pokusil se nás kousnout do levé zadní nohy. To jsme nečekaly a on nám z ní vytrhl kus masa. Zavyly jsme bolestí a odkulhaly stranou, když se vlk pokusil zaútočit znovu.

Instinktivně jsme ho sekly drápy přes hruď a on padl dozadu. Začali jsme se navzájem obcházet a psanec se pokusil zakousnout do levé strany našeho břicha. Nečekaně nás popadl a vytrhl nám kousek břicha, takže nám krev potřísnila srst.

Najednou námi projel výboj energie a psanec byl odmrštěn dozadu, až zády narazil do stromu. Znovu se na nás vrhl a my se pohnuly doprava, a když byl dost blízko, zakously jsme se mu do krku. Snažil se vyprostit, ale my ho držely u země, zatímco krev stříkala všude kolem, i na naši srst.

Pustily jsme ho na zem a stouply si na něj. Slepě jsme do něj škrábaly, až vyla bolestí. Těsně předtím, než vydechl naposledy, se mu v očích blýsklo něco, co jsem nedokázala úplně určit. Myslím, že to byl strach, a říkala jsem si, co v našich očích viděl, že ho to tak vyděsilo.

Jakmile byl mrtvý, běžela jsem. Běžela jsem, dokud jsem nenarazila na obsazené území. Vběhla jsem na ty pozemky a slyšela kolem sebe vytí; mysleli si, že jsem psanec. Vběhla jsem do středu smečky a cítila, jak mě obkličují velcí vlci.

Zavrčeli na mě a já zavrčela zpátky. Nenechám se sebou znovu jednat jako s odpadem, nenechám se znovu uvěznit. Chystala jsem se na jednoho z nich zaútočit, když jsem ucítila jehlu v boku. Zamotala se mi hlava a já se zhroutila na zem a proměnila se v lidskou podobu. Nahá.

„Odveďte ji do žaláře a počkejte na příkaz alfy,“ slyšela jsem, jak mě drsné ruce zvedají ze země.

Myslela jsem, že jsem tomu utekla, teď už doopravdy zemřu, to byly mé myšlenky, než jsem ztratila vědomí.