Alfa Mordec mě okamžitě pustí, ztuhlý šokem, zatímco se hroutím k zemi a lapám po velkých doušcích vzduchu, abych dodala kyslík svým vyhladovělým plicím.

„Alfo Vareku.“ Nesměle se ukloní, celé jeho tělo se třese, protože chápe velikost toho, co udělal. Konečně si uvědomuje, čí družce ublížil, a ta pravda ho děsí.

Varek kráčí k nám s mocí, která nás vyčerpává; jeho válečníci ho následují a zkoumají okolí jako supi čekající na rozkaz svého alfy, pokud by byl zapotřebí.

„Máš nějaký problém s mou družkou?“ ptá se můj druh, oči zúžené na vystrašeného alfu, který se zdá neschopen potlačit svou nervozitu z nečekané konfrontace.

„N-ne, nemám. Odpusťte mou neomalenost.“ odpovídá Alfa Mordec.

Varek se otočí ke mně, jeho oči si prohlížejí mé tělo od hlavy až k patě a zastavují se na mém krvácejícím hrdle. Nozdry se mu chvějí vztekem nad tím, co vidí, nad tím, co mi Alfa Mordec udělal. „Pokud se opovážíš dotknout se mé samice tou svou špinavou rukou ještě jednou, osobně dohlédnu na to, aby byl tvůj úd oddělen od tvého těla. Rozumíme si?“

Alfovi Mordecovi se šokem rozšíří oči nad varováním mého druha a okamžitě klesne na kolena, hlavu skloněnou ve směsi hrůzy a lítosti. „Už se o to nikdy nepokusím. Prosím o milost.“ žadoní v zoufalství o svůj život, zatímco já na něj vrhám nenávistné pohledy.

„Vezmi své válečníky a zmiz. Nikdo z nás si tvou přítomnost nepřeje.“ nařídí mu Varek a on se zběsile zvedá a dává svým válečníkům znamení k odchodu. Když ten opovrženíhodný muž prochází kolem mě, v jeho očích je tolik zášti, protože mu připadám odporná. Ale naše nepřátelství konečně skončilo, protože díky mému druhovi se mě už nikdy nedotkne.

„Jak se jmenuješ?“ ptá se mě Varek a veškerou svou pozornost nyní pevně upírá na mě.

„Nechci ti odpovídat.“ Jeho oči ztmavnou, tesáky se mu prodlouží v nesouhlasu s mou neposlušností, zatímco ke mně rychle vykročí. Tlukot mého srdce se zrychluje nad tou drsnou krásou probouzející se šelmy.

Mozolnaté dlaně se sevřou kolem mého krku, aby demonstrovaly jeho dominanci nade mnou, ale v jeho doteku je jemnost, jako by si nepřál působit mé už tak zraněné kůži další bolest. Moje tělo se chvěje pod jiskrami, které jeho dotek vyvolává. Nový pocit.

„Naučíš se, že se mi neodporuje. Družka nebo ne, ukážu ti tvé místo.“

„A jaké je mé místo?“ ptám se.

Jeho oči se spojí s mými, aby ukázal, že slova, která mi hodlá sdělit, myslí vážně. „Pode mnou,“ zavrčí. Prostě na něj hledím, dívám se mu do očí a snažím se v nich dešifrovat jakoukoli jinou emoci než děsivý chlad. Cožpak náš dotek v něm neprobouzí žádný pocit? Jako ta hříšná cesta žáru táhnoucí se od mého hrudníku až k mému klínu.

„Co ode mě chceš?“ ptám se a dělám krok zpět. Ne ze slabosti, ale z opatrnosti. Připravuji se na to, co po mně může žádat. O co mě požádá? O mou podřízenost, snad?

„*Tebe*.“ říká a dělá krok vpřed, čímž vyplňuje prostor, který jsem dobrovolně vytvořila. Nepřímý způsob, jak ukázat, že před ním nesmím utíkat.

„Nerozumím,“ říkám a zmateně se mračím. On mě chce?

„Vrátíš se se mnou zpět k mé smečce a podstoupíš intenzivní trénink, aby ses stala mou Lunou. Abys byla silnější, protože jsem viděl, jak ses nedokázala ochránit před Alfou Mordecem.“ Za koho se ten muž považuje? Být jeho Lunou? Jsem Alfa, nikdy se nepodrobím jinému. Nikdy!

„To bylo docela vtipné, Alfo Vareku. A co tě vede k přesvědčení, že udělám, co si přeješ?“ Nad mou otázkou se na jeho tváři objeví děsivý úsměv, který však nedosahuje k jeho barbarským očím. Jeho pronikavý pohled mi oslabuje kolena, srdce mi buší rychleji a vynechává údery. Překříží své svalnaté ruce na vypracované hrudi; mé oči sledují hru jeho svalů a já přemýšlím, jaké by to bylo být jimi sevřena.

„Během posledních několika hodin se někteří z mých válečníků již zmocnili tvé smečky, zatímco jsi tu zůstala přímo v mé dlani. Členové tvé smečky jsou už na veselé cestě na mé pozemky a teď už potřebuji jen tebe.“ říká ležérně a naklání se ke mně, zatímco jeho horký dech trýznivě hladí vnější okraj mých uší a mé ruce se třesou touhou laskat jeho hříšnou kůži.

Zalapám po dechu nad jeho slovy a dělám kroky dozadu, pryč od něj. Právě řekl, že transportuje všechny mé vlky na své pozemky? Jak to dokázal během pouhých několika hodin? Kolik moci skutečně třímá?

„Rozhodni se rychle, družko. Alfa Mordec nebude váhat a zaútočí na tebe a tvou smečku znovu, jakmile odejdu a propustím tvé vlky. Pokud půjdeš se mnou dobrovolně, nařídím svým válečníkům, aby je chránili vlastními životy.“ šeptá mi nelidským hlasem. Mé tělo vzplane vztekem. Toto je nepřímý rozkaz, který mi dává, maskovaný jako falešná volba a akt podpory.

Šelest listí reagujícího na pohlazení vánku byl jediným zvukem, který bylo slyšet, zatímco se mi v mysli vynořují vzpomínky na dětství, bolest a utrpení, kterým jsem musela projít, abych získala své království, a můj boj o přežití. Ale teď jsem musela bojovat za jejich, za přežití své smečky. V životě jsem učinila mnoho rozhodnutí, ale toto je nejtěžší ze všech.

Položit svou korunu jako jejich královna na zem a podřídit se mu znamená dokázat, že nejsem hodna být Alfou. Alfy vždy bojovaly za svou smečku a postavení. Ale já budu chránit ty své. Rozhodnutí vždy přinášejí následky.

Trpělivě čeká, jeho oči se ani na vteřinu neodvrátí od mých. Zná mou volbu, ale chce, abych ji vyslovila nahlas. „Vzdávám se svých práv jako Alfa.“ Nemohu dýchat. Srdce se mi bolestivě svírá, trny kolem něj se zabodávají hlouběji do masa. „Půjdu s tebou.“ Hlas se mi láme pod tíhou ohromujícího žalu, který mě pohlcuje, když skloním hlavu a sundám si svou trnovou korunu, kterou jsem hrdě nosila navzdory neustálému krvácení.

Učinila jsem to nejrozumnější rozhodnutí, jaké jsem si v tuto chvíli mohla dovolit. Mám svázané ruce; co jiného jsem mohla dělat, než obětovat sebe, svůj titul a vše, na čem jsem dřela, pro dobro své smečky. Oni jsou mou zodpovědností.

„Kaelo,“ zavolá na muže po svém boku, který je svalnatý a vizuálně přitažlivý s vlasy barvy temného nebe. Titul, který drží, z něj vyzařuje jako aura; tento muž je Varekův beta.

Kaelo odpoví a nakloní hlavu v úkloně. „Ano, Alfo.“

„Odveď ji k autu.“ Můj krutý druh vydá rozkaz svému betovi, který ho bez váhání okamžitě plní.

„Tohle nemůžeš udělat. Nedovolím, aby tvé tradice poskvrnily ty moje, budu s tebou bojovat všemi způsoby!“ Zavrčení nesouhlasu s jeho způsoby je dáváno jasně najevo, aby to viděl i cítil.

Jeho hlas odkapává ledovým chladem, který mi zmrazuje srdce: „Dal jsem ti na výběr – buď dobrovolně, nebo tví vlci zemřou. Byl jsem tak laskav, že jsem ti tu volbu nabídl. Raději bys, abych tvé vlky prostě všechny pobil?“

Zavírám oči, má bolest se s každou minutou prohlubuje. S každým slovem, které na mě plivne. Jsem ztracená, jsem znovu bezmocná.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím.“ Velká hřejivá ruka se natáhne dopředu, silné dlouhé prsty se ovinou kolem pramenů mých vlasů a přitáhnou mou tvář k němu.

„Nenabídl jsi mi žádnou rozumnou volbu. To víš.“ Pouze dělám, co žádá, a hledím mu do očí, snažíc se v nich dešifrovat jakoukoli jinou emoci než zuřivost. Žár jeho dechu líbá mou kůži, jeho oči prodlévají na mých rtech. Cožpak náš dotek v něm nevzbuzuje žádné ohromující pocity? Jako ta cesta žáru táhnoucí se od mého hrudníku k mému nitru.

„Tví vlci budou chráněni mnohem lépe než pod tvou vládou.“ V jeho očích se zableskne jeho pravda, kterou ze sebe chrlí s dominancí, jež mě zanechává beze slov. „Musíš se naučit mě poslouchat. S neposlušností si nerozumím.“ Oči mu ztmavnou, tesáky se prodlouží; ukazuje mi svou pravou podstatu. Alfa. Kývne na svého betu Kaela, který se znovu snaží získat mou pozornost.

„Následujte mě, Luno,“ řekne mi a vede mě k přední části sídla, a já ho tiše doprovázím bez dalšího slova.

Otočím se a pohlédnu na toho děsivého muže; naše oči se střetnou. Bez ohledu na jeho krutost necítím v srdci nenávist, a stejně tak ani má vlčice. Spíše si přejeme ochutnat to, co leží před námi. Jeho oči jsou zbaveny jakýchkoli emocí; nikdy jsem neviděla vlka, který by dokázal své city tak dobře skrývat. Ale já ho přiměji, aby se mi otevřel... *časem.*