Přesně šest let poté, co Genevieve ráno v den své svatby opustila otce a odjela ze země, se vrátila i se svou pětiletou dcerou Sophií a Elarou, jejich dlouholetou a důvěryhodnou chůvou.

Před šesti lety neopustila jen svůj domov, ale celou zemi, a teď se vracela zpět. Ne proto, že by toužila konfrontovat svou minulost nebo čelit otci, ale proto, že se chtěla vrátit do země svého narození se svou holčičkou.

Před očima jí probleskovaly obrazy posledních šesti let – Sebastianův podvod, Isabellina zrada, náhlý odchod, osamělost v cizí zemi a nečekané těhotenství.

Projel jí záblesk hněvu, když si vzpomněla na ultimátum, které jí otec onoho rána před šesti lety dal – buď svatba se Sebastianem, nebo naprosté odříznutí.

„Měl to vyřešit lépe,“ zamumlala si pod fousy, jako vždycky, když si tu událost v duchu přehrávala.

Stále ji to bolelo a hněvalo pokaždé, když si vzpomněla, jak otec reagoval ve chvíli, kdy se měl prostě jen pokusit přimět ji, aby se svěřila s důvodem, proč svatbu zrušila.

Na tom všem už teď nezáleželo. Záleželo jen na její holčičce. Sophia byla nyní radostí jejího života a nejlepší částí její existence bylo být Sophiinou mámou.

Genevieve se podívala na Sophii, která těsně vedle ní tvrdě spala, a tvář se jí rozzářila zářivým úsměvem. „Můj uzlíček štěstí,“ zašeptala hlasem pohnutým emocemi, sklonila se a políbila Sophii na čelo.

Sophia, cítící matčiny rty, rozespale otevřela oči, úsměv jí oplatila a pak znovu usnula.

Při pohledu do Sophiiných modrých očí, o nichž byla přesvědčena, že je dcera zdědila po svém otci, se jí vynořila vzpomínka na onu bezstarostnou noc s neznámým mužem.

Odháněla tu vzpomínku stranou, nechtěla na ni myslet, ani na toho cizince, který jí dopřál nejlepší sex jejího života a ten nejúžasnější dar – Sophii.

Nechtěla přemýšlet o tom, jak se vyspala s cizincem, jehož jméno neznala a jehož tvář si nepamatovala, v zoufalé snaze otupit bolest ze zrady.

Bez ohledu na to, jak skvělý ten sex byl, nebo na skutečnost, že občas přemýšlela o tom, jak dokázal naprosto cizí člověk vyvolat v jejím těle takové pocity, nechtěla se v tom utápět. Zvláště ne teď, když si ani nebyla jistá, jestli by toho cizince poznala, kdyby se jejich cesty někdy znovu zkřížily.

Zatímco je taxi vezlo k rezervovanému hotelu, Sophia neúnavně štěbetala, dívala se z okna a kladla otázky, na které Elara s radostí odpovídala, zatímco Genevieve byla pohroužena do svých myšlenek.

Hlas taxikáře ji vytrhl z úvah. „Jsme tady, madam,“ oznámil a zastavil před luxusním hotelem Sterling Grand.

Genevieve mu poděkovala a při placení mírně znervózněla, zatímco její doprovod vystupoval z vozu.

Jakmile se Genevieve otočila, aby vešla do hotelu, ztuhla. Najednou jí došlo, že stojí před tím samým hotelem, kde před šesti lety strávila noc s oním cizincem.

Když jí byl Sterling Grand doporučen jako hotel vhodný pro děti, příliš nad tím při provádění rezervace nepřemýšlela.

Byla to náhoda, že právě toto bylo první místo, kde se po šesti letech v exilu ubytovala? Úplně stejné místo, kde strávila svou poslední noc v této zemi a kde byla počata její dcera?

V žaludku se jí sevřel uzel nervózního vzrušení. Byla to zvláštní shoda okolností, okamžik, kdy se kruh uzavřel, což ji zneklidňovalo i fascinovalo zároveň.

Na okraji mysli jí probleskovaly hořkosladké vzpomínky, ale rychle je zaplašila a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Když Genevieve se svou malou skupinkou vstoupila do hotelové haly, objevila se uniformovaná postava a s nacvičenou lehkostí jim odnesla zavazadla.

„Vítejte v hotelu Sterling Grand, madam. Pomohu vám s kufry,“ nabídl se a už zavazadla zvedal.

Genevieve přikývla, zamumlala díky a otočila se k Elaře. „Můžete se tamhle posadit, já nás zatím ubytuji,“ instruovala Genevieve chůvu.

V hale to hučelo aktivitou. Nad hlavami se třpytily křišťálové lustry a vrhaly jemnou záři na plyšová křesla a pozlacené rámy obrazů.

Elara vzala za ruku Sophii, jejíž oči byly doširoka otevřené údivem, a dovedla ji k sametové pohovce, kde se obě posadily, zatímco Genevieve přistoupila k recepci.

„Dobrý večer. Mám rezervaci na jméno Genevieve Thorneová.“

Recepční, mladá žena s vřelým úsměvem, začala vyťukávat do počítače. „Vítejte, slečno Thorneová. Okamžik, vyhledám vaši rezervaci.“

Mezitím se Elara a Sophia usadily na plyšové pohovce pro dva v lobby. Elara seděla s klidným výrazem a pozorovala Sophii, která se rozhlížela kolem a svýma velkýma modrýma očima nasávala krásu hotelu.

Naproti nim zaujala Sophiinu pozornost postava skloněná nad telefonem. Zvědavost jí nedala a ona se posunula blíž k okraji pohovky, upřeně hledíc na muže.

Jako by vycítil její pohled, zvedl hlavu. Když uviděl holčičku, která na něj přímo zírala s očima zářícíma zvědavostí, v koutcích očí se mu vytvořily vrásky od vřelého a upřímného úsměvu.

„Ahoj, maličká!“ pozdravil Dominic s přátelským úsměvem a prohlížel si tu hezkou holčičku před sebou.

„Pane, mít ten telefon tak blízko u obličeje škodí očím!“ prohlásila jasným a pronikavým hlasem a ukázala na jeho telefon.

„Sophie!“ napomenula ji Elara, ale Dominic se uchechtl – byl to upřímný zvuk, který příjemně zaduněl. Sklonil telefon a Sophiina tvář se v odpověď rozzářila.

„Vážně?“ zeptal se a v očích mu tančilo pobavení. „Kdo ti to řekl, maličká?“

„Moje maminka,“ odpověděla Sophia s vážností dítěte předávajícího moudrost.

Dominicův pohled sklouzl k Elaře, která nyní interakci s mírným pobavením sledovala. Předpokládal, že je to Sophiina matka, a zdvořile na ni kývl. Pak se otočil zpět k Sophii. „No, tvoje maminka je velmi moudrá. Děkuji, že na mě dáváš pozor, Sophie.“

„Jak víte, jak se jmenuju?“ zeptala se Sophia a oči měla dokořán údivem. Dominic se zazubil.

„Ptáček mi to vyštěbetal,“ řekl, i když jen slyšel, jak ji Elara oslovila jménem. „Můžu ti říkat Soph?“

Sophia nadšeně přikývla. „Jak se jmenuješ ty?“

„Jmenuji se Nic. Ty bydlíš v hotelu, Soph?“

Sophia, vždy ochotná se podělit, nadšeně přikývla. „Ano! Budeme mít moc hezký pokoj,“ řekla a její vzrušení přímo přetékalo.

Dominic se usmál. „To zní báječně. Měla bys vyzkoušet hotelové hřiště. Je tam velká zábava.“

Sophii se rozzářily oči. „Hřiště?“

Dominic se uchechtl. „Přesně tak! Skluzavky, houpačky, celá prolézačka – je to dětský ráj.“

Sophiino nadšení bylo hmatatelné, když se otočila na Elaru. „Můžeme tam jít?“ prosila a poskakovala na sedadle.

„Když budeš hodná holčička, můžeme tam jít zítra,“ slíbila Elara.

„Slibuju, že budu hodná,“ řekla Sophia a Dominic se usmál.

Sophia se k němu znovu otočila: „Máme stejnou barvu očí,“ oznámila mu a Dominic přikývl.

„To máme. Možná je to znamení, že bychom měli být kamarádi,“ řekl, ale ona zavrtěla hlavou.

„Nemám se kamarádit s cizími lidmi,“ řekla s nevinným výrazem.

„Já už nejsem tak úplně cizí, když znáš moje jméno a budeme pár dní sousedé, protože tu oba bydlíme,“ vysvětlil.

„Ty tu taky bydlíš? Bude tvůj pokoj stejně hezký jako náš?“ zeptala se a Dominic se hluboce a srdečně rozesmál.

„Ano, bydlím. Žiju tu už roky. A můj pokoj je ten nejhezčí v celém hotelu,“ řekl a její pusinka vytvořila překvapené malé ‚o‘.

„Ty nemáš maminku a domov?“

„Mám maminku i domov. Tenhle hotel je taky můj domov, protože mi patří.“

Sophiiny oči se ještě více rozšířily a už se chystala na další otázku, když Elara, která rozhovor sledovala s ostražitým úsměvem, zachytila pohled Genevieve. Ta právě dokončila registraci a dávala jí znamení, aby šly.

„Už musíme jít, Sophie,“ řekla Elara a vstala. „Teď poděkuj panu Nicovi za jeho čas,“ dodala a vzala Sophii za ruku.

„Děkuji, pane Nicu,“ řekla Sophia zdvořile.

Dominic se na ni usmál. „Užij si hřiště, než odjedete,“ řekl a Elara mu věnovala zdvořilé přikývnutí, než se Sophií odešla.

Dominic se opřel v křesle a jeho dřívější úsměv vystřídala zamyšlená vráska. Ačkoliv měl děti rád, ta malá holčička, Soph, se svými jasnými očima a panovačnými moudry v něm probudila něco nečekaného. Teplo, něhu, kterou si neuměl vysvětlit, a z nějakého důvodu ji chtěl vidět znovu.

Dominic zavrtěl hlavou, zaplašil ten zvláštní pocit a vrátil se k telefonu. Tentokrát si dal pozor, aby ho nedržel příliš blízko u obličeje.