Genevieve si nasadila svůj nejkouzelnější úsměv, když stanula před mužem, který seděl za stolem s hlavou skloněnou k notebooku.

„Dobré ráno, pane Sterlingu,“ pozdravila tónem, v němž se mísila vlídnost s profesionální zdvořilostí.

Dominic zvedl hlavu, když uslyšel ten známý ženský hlas, který nedokázal přesně zařadit. Když se jejich pohledy střetly, byl naprosto zaskočen.

Ty zelené oči nepatřily nikomu jinému než té jediné ženě, kterou měl v hlavě už celá léta. Té, která od něj po společné vášnivé noci utekla.

Jak by si mohl ty zelené oči nepamatovat? Byl s mnoha ženami, na většinu z nich si ani nevzpomněl, ale ona byla tou, na kterou zapomenout nedokázal. Pamatoval si, jak ty zelené oči, dříve plné slz smutku, tehdy planuly vášní.

Kdo by si pomyslel, že se s ní znovu setká? Nebo že takto vstoupí do jeho kanceláře? Uvažoval, zatímco na ni upřeně hleděl.

Vypadala jinak než naposledy. Její kaštanové vlasy, které byly před šesti lety dlouhé a vlnité, měla nyní ostříhané nakrátko, což jí dodávalo ostřejší a profesionálnější vzhled.

Genevieve úsměv trochu povadl, když si všimla, jak na ni beze slova zírá. Proč si ji tak intenzivně prohlíží? Přemítala a nebyla si jistá, zda má přistoupit k jeho stolu, nebo jen tak stát.

Usoudila, že na ni možná zírá proto, že neví, kdo je, nebo snad čeká, až promluví ona. Odkašlala si: „Jmenuji se Genevieve Thorneová a jsem z časopisu Aura,“ vysvětlila a přistoupila blíž k jeho stolu.

Takže takhle se jmenuje? Genevieve Thorneová. Připadalo mu vtipné, jak jméno, které tehdy tak zoufale chtěl a za které by dal cokoli, aby ho znal, mu teď bylo sděleno tak nenuceně.

Se schůzkou s osobou z časopisu Aura souhlasil jen proto, že jim chtěl vyjít vstříc, ale když ji tu teď viděl, byl rád, že na to kývl.

Když stále nic neříkal, ani jí nenabídl místo, rozhlédla se po kanceláři. „Máte hezkou kancelář,“ řekla Genevieve a stále se ho snažila přimět k mluvení, protože jí ještě neodpověděl ani slovo.

Dominic sice poznal, že ji tím upřeným pohledem uvádí do rozpaků, ale bylo mu to jedno. Ne ve chvíli, kdy se chovala, jako by si ho nepamatovala.

Genevieve nevěděla, co jiného dělat, a tak instinktivně natáhla ruku. „Ráda vás konečně poznávám, pane Sterlingu,“ řekla a stále se na něj usmívala.

Dominic se podíval na její ruku, pak vstal a vzal ji do své. „Už jsme se někdy setkali?“ zeptal se, zkoumaje její tvář a snaže se zjistit, jestli hraje divadlo, že ho nezná, aby zachovala profesionalitu.

Genevieve zamrkala v rozpacích a nechápala, proč jí stále drží ruku. „Myslím, že ne,“ řekla a zavrtěla hlavou.

„Hrajete se mnou hru na schovávanou, že?“ zeptal se Dominic, což ji přimělo ruku rychle stáhnout.

„Jak to myslíte, pane Sterlingu?“ zeptala se a Dominic nadzvedl obočí. Přemýšlel, jestli to jen hraje, nebo ho vážně nepoznává. Jak by mohla?

Jak by si ho mohla nepamatovat po tom všem, co se mezi nimi odehrálo? Jak na něj mohla zapomenout, když mu posledních šest let bezplatně bydlela v hlavě? Dominic uvažoval, zatímco se mu do mysli hrnuly vzpomínky na její měkké rty.

Posledních šest let o ní snil každou noc – její tvář zmáčená slzami, její troufalý požadavek a její výkřiky rozkoše se mu ozývaly v mysli, její dotek byl stále intenzivní vzpomínkou.

„Vy mě nepoznáváte?“ zeptal se a ona se zamračila.

„Měla bych? Myslím, že si mě s někým pletete. Nikdy jsem tu nebyla a byla jsem sem vyslána jen svou společností, abych vás přesvědčila k rozhovoru v našem příštím čísle,“ upřesnila.

Dominic přimhouřil oči a upřeně ji sledoval, hledal v jejím pohledu náznak poznání nebo snad záblesk šibalství – jakékoli znamení, které by potvrdilo, že to jen hraje, protože on si byl naprosto jistý, že se nemýlí.

Bohužel tam nic nebylo. Její velké zelené oči zářily nevinností, když mu pohled oplácely, což citelně zasáhlo jeho ego.

„Vidím, že si mě opravdu nepamatujete,“ poznamenal a v očích mu kmitl záblesk dotčenosti.

Genevieve se v hlavě honily otázky, kdo by to mohl být, protože nikdy neměla talent na obličeje, nebo za koho ji vlastně považuje.

Měla obavy, že tato záměna identity by mohla ohrozit její šanci získat jeho souhlas k rozhovoru.

Dominica zaplavila vlna nevěřícnosti, když ji dál pozoroval. Rozhodně ji nenechá, aby na něj tak snadno zapomněla.

Hnán zoufalou nadějí, obešel stůl a Genevieve zmateně sledovala, co hodlá udělat.

Jak zkracoval vzdálenost mezi nimi, viděl, že je nervózní, ale bylo mu to jedno.

„Možná bych měla jít,“ řekla Genevieve, když k ní přistupoval odhodlanými a rozvážnými kroky.

Teď už stál přímo před ní. Dominic se naklonil, aby byl v úrovni jejích očí. „Už si na mě vzpomínáte?“ zeptal se a ona zavrtěla hlavou.

„Omlouvám se, já…“

„Jste vdaná?“ přerušil ji Dominic a pohledem sjel k jejímu prsteníčku.

„Ne,“ řekla se zamračením a nechápala, proč jí klade tak osobní otázku.

„Zasnoubená? Máte přítele?“ ptal se dál v naději, že jí to osvěží paměť, protože přesně tyhle otázky tehdy položila ona jemu.

Genevieve zavrtěla hlavou a obočí se jí stáhlo k sobě. „Ne. Proč se mě…“

„To je tedy dobře. Perfektní,“ řekl Dominic a sklonil rty k jejím.