Je to k vzteku, všechny ty složité pocity, které ve mně vyvolává. Náš vztah nebyl typickým poutem mezi matkou a dcerou. Protože ona v žádném případě nebyla typickou matkou.

Vivienne Sterlingová byla skrz naskrz žena z vyšší společnosti. Byla okouzlující, hlučná a užívala si večírky, recepce a jakoukoli záminku k zábavě a pití šampaňského, přičemž flirtovala se zástupy mužů, kteří se kolem ní neustále motali.

Vždycky to zabolelo, když lidé poznamenali, jak odlišně vypadáme. Vždycky se dívali na její elegantní, výraznou krásu s měděnými vlasy a mou nevýraznou blonďatou líbeznost a usoudili, že ve srovnání s ní blednu, stejně jako moje pleť.

Matka vždycky zaklonila hlavu s rozkošným smíchem, když jí ti muži skládali komplimenty na můj úkor.

To byl jeden z důvodů, proč jsem nesnášela trávit čas doma. S ní. Vždycky ve mně vyvolávala pocit, že jsem jen nechtěný doplněk její osoby. Doplněk, který nikdy tak docela nestačil.

Někdy si říkám, že moje náklonnost k Evanovi byla vzpourou. Byla to zbabělá vzpoura, protože jsem nikdy žádnou ze svých fantazií neuskutečnila, ale přesto to byla vzpoura a já se při ní cítila dobře.

Když mi po pouhých třech měsících na vysoké škole, kdy jsem si užívala svobody od ní i od toho dusivého sídla, kde jsem musela schovávat svou červenající se tvář, kdykoli byl Evan v místnosti, zavolali, že zemřela při autonehodě až v Paříži na cestě na další ze svých okouzlujících večírků, pocítila jsem vlnu smutku tak obrovskou, tak pohlcující a naprosto matoucí, že se můj svět zastavil.

Pohřbem jsem prošla v otupělém oparu. Matně si vzpomínám, jak mě Evan držel, když jsem se třetí noc, kdy jsem se chtěla vrátit na školu, konečně zhroutila a rozplakala. Chtěla jsem utéct.

Ten konejšivý způsob, jakým mě držel. Něžně. Jako bych byla příliš křehká a mohla se o jeho obrovské tělo roztříštit. Nastoupila jsem do letadla a vrátila se na vysokou, a pořád jsem na sobě cítila jeho vůni. Šaty, které jsem měla na sobě, jsem neprala celé týdny.

„Chtěla, abys stážovala v mé firmě. Chtěla, abych na tebe dohlédl. Abych se o tebe postaral a zajistil tvou budoucnost. Ráda si hraješ na drsňačku, ale na tomhle světě už nikoho jiného nemáš a mně je tě kvůli tomu líto. Můžeš mě vnímat jako toho zlého otčíma, je mi to jedno, ale záleží mi na tobě a nehodlám jen tak nečinně sedět a dívat se, jak se trápíš, když s tím můžu něco udělat. Sienno, prosím. Bylo by to jen na tři měsíce. Přijeď do New Yorku. Pojď domů,“ řekne Evan a ta opravdová upřímnost v jeho hlase mě bolí.

Zatlačím vzteklé slzy a cítím, jak se hněv rozplývá v ten hřejivý pocit, který k němu tak nerada cítím, protože mi připadá špatný.

„Sisi...“ řekne jemně, když neodpovídám. Mám příliš práce s potlačováním knedlíku v krku.

Ví, že udeřil na citlivou strunu, protože má pravdu. Na tomhle světě jsem opravdu sama. Všem matčiným známým, okruhu přátel, a dokonce i rodině, byl po pohřbu osud naprosto ukradený.

Můj zesnulý otec má rodinu v Portugalsku, ale než zemřel, nebyli jsme si moc blízcí. Když odešla i máma, zůstala jsem sama. Nezasáhlo mě to tak tvrdě hned, protože už před její smrtí jsem se vždycky cítila sama, pendlovala jsem mezi internátní školou a vysokou, nikdy jsme si k sobě nenašly zvláštní cestu. Vždycky jsem byla sama ve svém vlastním světě.

Ale v momentech, jako je tento, kdy mi někdo jako Evan, kdo mě znal, znal mou matku i mě, připomene, jak hrozně jsem sama, láme mi to srdce.

„Dobře. Vrátím se do New Yorku.“ Srdce mi poskočí při té rezignaci, protože vím, že s tím nemůžu nic dělat. Přijímám to.

Hádám, že se musím vrátit k boji proti své zakázané přitažlivosti k otčímovi. Jen na tři měsíce. Tak dlouho dokážu přežít, aniž bych udělala něco, čeho bych mohla litovat. Doufám.

♠︎♠︎♠︎♠︎

Pohled Evandera Crosse:

Ta dospělá žena se zlatými vlasy, která sedí přede mnou, není tou tichou, plachou osmnáctiletou Siennou, kterou si pamatuji. Jsem zaskočen tím, jak moc vyrostla. Má oči, které by dokázaly oslabit dospělého muže, a plná ústa, která toužím ochutnat, ale daří se mi zachovat kamennou tvář.

Je úchvatná. Když před minutou vešla, nemohl jsem z ní spustit oči, mé nenasytné oči hltaly každý detail jejích ženských křivek. Rozvibrovalo mě to ze všech nesprávných důvodů.

Momentálně na mě vrhá nenávistné pohledy ze svého místa na židli před mým stolem.

Namlouvám si, že jsem na ni v průběhu let dohlížel z jakési loajality k Vivienne, ale ve skutečnosti jsem prostě nemohl snést, že nevím, jak se Sienně vede, nemohl jsem snést pomyšlení, že je v náručí jiného muže, vzdychá a vykřikuje jeho jméno místo mého.

Je to statečná, silná dívka, ale nemohl jsem ji prostě nechat jít. Mé tělo ji nedokázalo nechat jít. Bolelo mě z ní srdce, bolelo mě z ní přirození. Jsem na ni rozhodně hrdý, jen když si představím, že tam byla úplně sama. Připomíná mi mě samotného v jejím věku, jak se snažím navzdory všemu prosadit.

„Proč jsi přišla přímo sem?“ zeptám se, abych prolomil ledy mezi námi. Jsou to tři roky a my si nevyměnili ani úsměv. Je vůči mně ve střehu a já našlapuji jako po špičkách, abych ji nerozčílil.

„Řekla jsem si, že bychom se do toho měli pustit hned,“ řekne Sienna. Jemnost jejího hlasu je pryč, nahradil ji ostrý tón, který je sebevědomý a tak ženský. Zavrtím hlavou, abych zapudil další zavádějící myšlenky.

„Ale no tak, Sienno. Žádal jsem, aby tě odvezli do domu.“ Myslel jsem, že by ocenila odpočinek. Ale ona tu sedí a probodává mě pohledem.

„Bydlíš sám?“ zeptá se a zaskočí mě tím.

„Ano,“ řeknu opatrně. Její odvaha a způsob, jakým mi hledí do očí, mě zneklidňují. Nepamatuji si, že by byla takhle sebevědomá.

Dřív mi její extrémní plachost připadala zábavná. Zajímavá.

Teď mi její sebevědomí připadá neuvěřitelně přitažlivé. Erotické. Způsobuje to, že mi v rozporu zběsile pulzuje.

Sakra! Evane. Do háje! Ovládej se.