Máme mezi sebou jistou minulost z toho jednoho léta před třemi lety, než utekla na vysokou školu. Ale jsem na sebe hrdý, že jsem tehdy udržel věci pod kontrolou, když byla jen osmnáctiletá rebelka.

Teď, když už je dospělá, nemůžu slíbit, že se dokážu ovládat tak jako dřív. Tahle žena, která sedí naproti mně, by dostala na kolena každého muže, a mně je kurva jedno, že před ní padnu na kolena, zatímco se mi roztáhne, abych mohl vdechovat vůni jejího vzrušení, ochutnávat ji a olizovat. Stačí se na ni podívat a vím, že chutná jako čistý cukr.

Posedl jsem si v křesle, svůj tepající úd pevně přitisknutý k šortkám, zatímco na ni zírám a v hlavě mi jako hejna much bzučí všechny ty divoké věci, které s ní chci dělat.

Kdyby tak jen viděla, jak dlouho jsem ji chtěl mít v domě, jak moc ji chci ochutnat, celou ji sníst, rozervat ten její vyumělkovaný svět svým údem.

„Tak to v tom domě nezůstanu. Musíš mi najít vlastní bydlení,“ řekne a vynechá tu nevyřčenou část. Že se mnou nechce zůstat o samotě.

„Je to velký dům, Sienno.“ Zkusil jsem si odkašlat, abych pročistil hlas. „Je to rezidence, ale chápu, jestli se mnou nechceš bydlet.“ Hádam, že by to mohlo být zvláštní. Bez Vivienne mezi námi, co bychom spolu dělali? Nechci u téhle myšlenky prodlévat.

„Je mi to jedno.“ Překříží si ruce na prsou a můj pohled sklouzne k jejím plným ňadrům. Chci odvrátit zrak, ale proti její tiché, sebevědomé ženské auře jsem bezmocný.

Má na sobě světle modré letní šaty a přes ně černý svetr, ale ta světle modrá barva dává tak jasně vyniknout jejím očím; sedí naproti mně a září jako paprsek slunečního světla.

Bývala bledá, ale její pleť dozrála do zlatavého nádechu, který se jí táhne po dlouhém ladném krku až do výstřihu.

Prudce zvednu oči k těm jejím; naštěstí se dívá z okna. Všimnu si několika piercingů v jejích uších a unikne mi uchechnutí, když si představím, jaký záchvat by dostala Vivienne, kdyby ji takhle viděla.

„Co je k smíchu?“ vyštěkne a otočí se ke mně se svými uhrančivě modrýma očima.

„Nic. Nechám někoho najít ti místo blízko firmy. Platí?"

„Ano. Děkuji."

Nezmiňuji, že dokud něco nenajdeme, bude bydlet v domě se mnou. Je to zbytečné; ona to ví.

„Pojď, ukážu ti to tu,“ řeknu a vstanu, dychtivý pohybu, než se zase nechám rozptýlit a budu ji sledovat jako nějaký nadržený úchyl.

Jdu k ní, abych ji vzal za ruku; ignoruje mě a pokouší se vstát sama. Udělá krok vpřed a všechno se to seběhne příliš rychle. Zakopne si o nohy přímo přede mnou a padá dozadu s očima rozšířenýma hrůzou.

Vyrazím vpřed a místo natažené ruky ji chytím za štíhlý pas. Přitáhnu si ji k sobě, dokud nestojí pevně na nohou; naše těla se srazí a já slyším, jak z jejích plných rtů unikne tiché vydechnutí. Hlavu mi zaplaví omamná mlha.

Její měkká, plná ňadra jsou přitisknutá k mé hrudi a já doufám, že necítí ten chaotický tlukot mého srdce, když ji vdechuji takhle zblízka.

Její tělo je tak opojně měkké, když je na mě takhle nalepené. Moje instinktivní reakce mě zaskočí, jak se mi všechna krev nahrne do slabin. Naše tváře jsou jen centimetry od sebe; její velké oči jako u laně na mě zamrkají a její růžové rty jsou pootevřené. Stojí mě to veškeré sebeovládání, abych se na ty její rty prostě nevrhl a neochutnal je.

Bůh ví, jak moc jsem to vždycky chtěl. A ještě víc jsem chtěl mít ty rty obemknuté kolem mého zběsile tepajícího údu.

„Proč se mnou nechceš v tom domě zůstat?“ zeptám se a odtrhnu oči od jejích lákavých rtů, abych se jí podíval do očí. Hledí do mých se směsí strachu, očekávání a vzdoru. Ta kombinace způsobuje, že mi krev proudí ještě rychleji.

„Ty víš proč,“ vydechne Sienna, tak blízko, tak neuvěřitelně úchvatná.

Jemná a nebezpečná. Dospělá a smrtící. Zastiňuje můj zdravý rozum, i když jí bylo teprve osmnáct. Dokázal jsem se držet dál jen kvůli Vivienne, její matce. Ale teď, o tři těžké roky později, ji mám v náručí a v cestě nestojí žádné překážky.

Držím ji pevně za pas; mému doteku se nebrání, ale ani se ke mně vyloženě netiskne. Je jako zkamenělá a já mám pocit, že kdybych ji pustil, uteče. Už ji nemůžu znovu ztratit.

Bez ohledu na následky se nakloním; můj zrak se zúží na ten nejdokonalejší pár rtů, jaký jsem kdy viděl, a celý svět kolem utichne.

♠︎♠︎♠︎

Z pohledu Sienny:

„Pane Crossi, nesu ty zprávy...“ Veselý hlas přeruší ten okamžik právě ve chvíli, kdy cítím přízrak Evanových hladkých rtů na svých.

„Ó! Moc se omlouvám.“ Překvapený, vysoký hlas té ženy vtrhne do šílenství, kterým je můj touhou prosycený mozek, a vytrhne mě z vytržení.

Jeho silná paže kolem mého pasu povolí sevření a já využiji příležitosti, abych se od toho sálajícího muže vzdálila, srdce mi buší z toho, co se málem stalo. Ani jsem neslyšela otevřít dveře.

Jeho pevné rty se mých před tím přerušením jen letmo dotkly, ale podle toho, jak mi bije srdce, mám pocit, že to bylo mnohem víc.

Nejsem tu ani hodinu a už jsem se ocitla v jeho náručí. Málem jsme se políbili.

A já doufala, že s ním přežiju celé tři měsíce, aniž bych udělala něco, čeho bych mohla litovat?

Teď mi to připadá jako krutý vtip. Evan je zakázaný, nedotknutelná zóna, je to oheň – když se přiblížím příliš blízko, spálí mě.