„Nemůžu si vás vzít, Declane.“

Ta slova ze mě vyletěla ostřeji, než jsem zamýšlela, a lehce se rozlehla v tichu kavárny. Declan ani nehnul brvou; jen mě pozoroval, klidný jako vždy, jako by to čekal. Čekala jsem na nějakou reakci, ale on jen povytáhl obočí a věnoval mi ten samý iritující, nečitelný pohled.

„Jste si tím jistá?“ zeptal se a zvolna zamíchal kávu. „Protože z mého pohledu je to praktické řešení. Vy si udržíte práci a já dostanu, co potřebuji.“

Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak se mi zrychluje tep. „Omlouvám se, ale nemůžu. Už mám přítele. A nevěřím v manželství bez… no, bez citů.“

„Ví o tom, co se tu děje?“ Declanova otázka je klidná a zaskočí mě.

„To je… to s tím nesouvisí.“

Pokrčil rameny. „Mně se to zdá podstatné. Nemusíte odpovídat hned. Dám vám čas na rozmyšlenou.“

„Ne,“ řekla jsem a vstala. „Moje odpověď zní ne. A je konečná.“

Jednoduše přikývl, jako by to byla ta nejpředvídatelnější věc na světě. „Dobrá, Sieno. Ale pamatujte, moje nabídka platí.“

Nedala jsem mu další šanci mě přesvědčovat. Měla jsem jasno – na jeho podivném návrhu se nechci nijak podílet.

---

Po odchodu z kavárny listuji v telefonu, dokud neuvidím Bryceovo jméno. Navzdory všemu, co se mezi námi stalo, ve mně stále dřímá kousek naděje, že to můžeme urovnat. Je to hloupé, ale namlouvám si, že to, co se stalo, byl jen omyl, překážka na cestě.

Zhluboka se nadechnu a zamířím k jeho bytu.

Když dorazím, dveře jsou pootevřené. Lehce zaklepu, ale nikdo se neozývá, tak je zatlačím víc a vstoupím. Chodbou se nese tichý smích – ženský smích. Žaludek se mi svírá, ale říkám si, že jsem jen paranoidní. Dokud to neuslyším znovu, tentokrát z jeho ložnice.

Kráčím chodbou, každý krok je těžší než ten předchozí, až dojdu k jeho dveřím. Teď už ho vidím, v objetí s někým jiným na posteli. A není to ta žena jako předtím. Je to někdo úplně jiný.

„Bryci?“ vyhrknu, v hlase se mi mísí vztek a nevěřícnost.

Oba ztuhnou a on vzhlédne, vyděšený. Ta žena se začne narychlo oblékat, hodí po mně omluvný pohled a spěchá kolem mě ven ze dveří. Sotva ji vnímám, soustředím se výhradně na Bryce, který se teď posadil a dívá se na mě, jako bych já byla ta špatná.

„Sieno,“ povzdechne si, jako by to byla nějak moje vina.

„To myslíš vážně, Bryci?“ vyštěknu a cítím, jak se mi hlas třese vztekem. „Myslela jsem si, že to, co se stalo předtím, byla chyba. Dokonce jsem si říkala, že jsem možná udělala něco špatně já, že já jsem ten problém. Ale teď vidím, co se doopravdy děje – jsi prostě jen špinavý prostitut.“

Pokrčil rameny a s iritující nonšalancí si natahoval košili. „Podívej, Sieno, nemyslím si, že tohle funguje. Takhle už s tebou dál nemůžu být.“

„Dál co, přesně?“ Ruce mám zaťaté v pěsti, hlas se mi chvěje s každým slovem. „Myslela jsem, že jsme ve vztahu. Ale ty zjevně nejsi schopen žádného skutečného závazku.“

Protočil oči a sotva se na mě podíval. „Přeháníš. Nebylo to nic vážného.“

Otevřu ústa, abych odpověděla, ale už není co říct. Otočím se a vyjdu ven, dveře za sebou zabouchnu. V hrudi cítím bolestnou prázdnotu, ale s ní se mísí i palčivý hněv, pocit zrady, kvůli kterému jsou mé kroky při odchodu rychlejší a ráznější.

--

Cesta zpět do mého bytu je jedna velká šmouha. Sotva dokážu zpracovat, co se právě stalo, a než dojdu domů, v kapse mi zavibruje telefon. Podívám se na displej – máma.

Zhluboka se nadechnu a nutila se znít vesele. „Ahoj, mami.“

„Zlatíčko, jak se máš?“ Její hlas je vřelý, ale napjatý, a to mě tahá za srdce. „Jen jsme se chtěli ozvat a zjistit, jak se ti vede.“

„Mám se docela dobře,“ řeknu a na chvíli všechno odsunu stranou. „Jen… víš, hodně práce.“

„Ach, to je úžasné.“ Zaváhá a pak si povzdechne. „Poslyš, drahá, neprosila bych tě, kdyby to nebylo naléhavé, ale máme teď trochu finanční potíže. Kdybys nám mohla něco málo poslat, moc by to pro nás znamenalo.“

Srdce mi klesne a telefon sevřu pevněji. „Samozřejmě, mami. Podívám se, co se dá dělat.“

Ještě chvíli si povídáme a já udržuji jasný tón hlasu, skrývám narůstající stres, který na mě doléhá. Když zavěsíme, klesnu na pohovku a zírám do podlahy, zatímco na mě ze všech stran dopadá realita. Účty, rodina, práce… Tu práci potřebuji víc než kdy jindy.

Mysl se mi neustále vrací k Declanově nabídce. Chci tu myšlenku úplně zavrhnout, ale není jiný způsob, jak to všechno udržet pohromadě. Moje jediná volba je teď ta, o které jsem nechtěla ani uvažovat.

Musím tu jeho nabídku přijmout.

---

Druhý den ráno mířím do kanceláře, každý krok mi připadá těžší. Když dojdu k chodbě vedoucí k Declanově pracovně, zahlédnu u kuchyňky Tessu. Když mě uvidí, zúží oči a se samolibým úsměvem si zkříží paže na prsou.

„Sieno,“ ušklíbne se. „Myslela jsem, že už budeš pryč. Copak neznáš své místo?“

Kráčím dál a nechávám její slova po sobě stéct. Ale právě když ji hodlám minout, zastavím se a otočím se k ní s klidným úsměvem. „Své místo znám velmi dobře, Tesso. Proto jsem tady. Možná by ses měla starat o to své.“

Otevře ústa, aby odpověděla, ale nevyjde z ní ani slovo. Pro jednou jí došla řeč. Dovolím si malý, spokojený úsměv a pokračuji do Declanovy kanceláře.

Když vstoupím dovnitř, Declan sedí za stolem a při mém příchodu vzhlédne. V očích mu bleskne uspokojení, ale neříká nic, čeká, až promluvím já.

„Udělám to,“ řeknu a střetnu se s jeho pohledem. „Ale mám podmínky.“

„Pokračujte,“ řekne a sepne ruce na stole.

„Za prvé, žádná intimita. Vůbec žádná. Za druhé, budeme spát v oddělených pokojích. Za třetí, moje rodina se nikdy nesmí dozvědět, že je to podvod. A až to všechno skončí, vrátíme se ke svým životům. Žádné komplikace, žádná dramata.“

Bez váhání přikývne. „Souhlasím.“

Pak bez slova otevře zásuvku, vytáhne tlustou smlouvu a položí ji na stůl přede mě.

Zírám na ni s povytaženým obočím. „Vy jste to měl připravené?“

Opře se v křesle a na rtech mu pohrává úšklebek. „Vím, jak moc milujete svou práci, Sieno. Byl jsem si celkem jistý, že se jí jen tak nevzdáte.“

Zatnu čelist, ale neřeknu nic a sáhnu po smlouvě. Jak listuji dokumentem, všimnu si doložky, která uvádí, že musíme zůstat manželé jeden rok. Rok. Zhluboka se nadechnu, vezmu pero a podepíšu to.

Když pero odložím, vzhlédnu k Declanovi, v hlavě mi víří otázky. „Vím, proč to dělám já – nemám na vybranou. Ale proč to děláte vy? Co z toho máte?“

Jeho výraz se změní, je hůře čitelný. „To je… komplikované. Řekněme, že je to v zájmu nás obou.“

Zamračím se a zkoumám jeho tvář, hledám jakýkoliv náznak odpovědi, ale on se jen tak záhadně usměje.

Natáhne ruku. „Vítejte na palubě, Sieno. Připravte se na to, že budete paní Sterlingová.“