„Jste vzhůru?“

Rozespalý hlas v mé hlavě se pokoušel hádat s mým snem. „Proč se mi ve snech zdá o Declanovi, to musí být noční můra“... zamumlala jsem a snažila se vrátit do zbytku spánku, který mi zbýval, ale ten hlas byl vytrvalý.

„Sieno. Jste vzhůru, nebo ne?“

Zasténala jsem, oči se mi pootevřely a – ach, on byl skutečný. Stál tam přímo v mém pokoji a shlížel na mě s úšklebkem, který byl na tak brzké ráno až příliš sebejistý.

„Declane? Co děláte v mém pokoji?“ vyštěkla jsem a přitáhla si prostěradlo. „Jasně jsem řekla, že budeme spát v oddělených pokojích.“

„A taky jsme spali. Já spal v pokoji pro hosty,“ odpověděl hladce a potlačoval úsměv. „Ale teď jsem tady, protože máme práci. Potřebuji, abyste dnes byla bystrá a připravená.“

„Bystrá a – počkejte, připravená na co?“ zeptala jsem se, mysl stále v mlze.

Declan vytáhl z kapsy saka malý svazek kartiček a podal mi je. „Nastudujte si tohle. Je tam všechno, co potřebujete vědět na tiskovou konferenci.“

Zamrkala jsem a listovala kartičkami. „Tisková konference? Mohl jste mi to říct dřív.“

„Řekl jsem vám to – včera večer. Pamatujete, jak jsem říkal, že nás čeká veřejné vystoupení?“

Povzdechla jsem si, příliš unavená na hádky. Proletěla jsem kartičky očima. Prvních pár bylo přímočarých: Kde jsme se seznámili: charitativní akce, Jak dlouho jsme spolu: dva roky.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Tohle je… hodně detailní. ‚Oblíbené jídlo, které spolu vaříme‘? To jako vážně?“

Declan se jen uchechtl. „Mám rád důkladnost.“

Pokračovala jsem v prohlížení kartiček. Oblíbené místo na společnou dovolenou: pobřeží. A pak–

„Počkejte,“ řekla jsem a zvedla jednu z kartiček. „Kdo koho požádal o ruku jako první? Proč je tu napsáno, že jsem o ruku požádala já vás?“

Pokrčil rameny a snažil se skrýt úšklebek. „Záleží na tom?“

„Záleží! Protože pokud si pamatuju, tak jste to byl vy, kdo mě požádal, abych si vás vzala.“

Zasmál se, očividně pobaven mým rozhořčením. „Berte to jako součást představení. Tisk po tom skočí.“

Zúžila jsem na něj oči a dolistovala zbytek. „Vy si to až moc užíváte.“

„Vinen v plném rozsahu,“ řekl a ani v nejmenším to nepopíral.

„Ještě něco, co bych měla vědět? Třeba jestli máme domácího mazlíčka, želvu jménem Maurice nebo tak něco?“

„Jen pokud ji chcete,“ odpověděl s kamennou tváří, až jsem se musela i přes svou nechuť uchetnout.

„Fajn,“ povzdechla jsem si. „Ať už to máme za sebou.“

„Tak se pohněte, připravte se. Za hodinu odjíždíme.“ Otočil se k odchodu a přes rameno po mně hodil poslední pobavený pohled.

Když za sebou zavřel dveře, hodila jsem po nich polštář.

DECLANŮV POHLED

Jakmile jsem vyšel ze Sienina pokoje, vytočil jsem Gideona, svého šéfa ochranky.

„Declane,“ odpověděl okamžitě.

„Dobré ráno. Potřebuji, abys na dnešní tiskové konferenci zpřísnil bezpečnostní opatření. Nechci žádná překvapení ani vyrušování.“

„Rozumím. Nějaké konkrétní obavy?“

„Ne tak docela,“ odpověděl jsem a rozhlédl se po chodbě. „Jen dohlédni na to, aby bylo všechno pod kontrolou. Chci, aby to proběhlo hladce.“

„Zdvojnásobím ochranku,“ potvrdil Gideon, než zavěsil.

Schoval jsem telefon zpět do kapsy a zhluboka se nadechl. Na téhle dohodě jsem pracoval příliš tvrdě na to, aby se to všechno při našem prvním veřejném vystoupení sesypalo.

ZPĚT K POHLEDU SIENY

O hodinu později jsem se z rozespalé Sieny proměnila v dokonalý obraz nevěsty Declana Sterlinga. Dorazili jsme na tiskovou konferenci, kde už stály řady novinářů a blesky fotoaparátů se rozsvítily, jakmile jsme vystoupili z auta. Držela jsem hlavu vztyčenou, i když každé vlákno mé bytosti křičelo, že sem nepatřím.

Usadili jsme se k přednímu stolu a Declan mi jemně stiskl ruku, než reportéři spustili svou palbu otázek.

„Jak jste se vy dva seznámili?“ zeptal se jeden hned na začátku.

„Na charitativní akci,“ odpověděla jsem a cítila jsem se zvláštně pyšná, že jsem si tuhle věc zapamatovala.

„A jak dlouho už jste spolu?“

„Dva roky,“ vložil se do toho Declan a vřele se na mě usmál, jako by to všechno byla pravda.

Už jsem se začínala cítit docela uvolněně, když jsem v davu uviděla muže, který na mě s přimhouřenýma očima upřeně zíral. To snad ne. Srdce mi kleslo, když jsem si uvědomila, že je to Bryce, můj bývalý.

---

BRYCEŮV POHLED

Bezmyšlenkovitě jsem listoval v telefonu, když na mě vyskočilo upozornění: Živě: Magnát Declan Sterling představuje svou novou manželku.

Ze zvědavosti jsem to otevřel a byla tam ona – Siena, dokonale oblečená, seděla vedle Declana Sterlinga, ze všech lidí zrovna vedle něj, a odpovídala na otázky, jako by byli… manželé?

Co to má sakra být? Zatnul jsem čelist. Jak mi to mohla udělat? Jednu chvíli je se mnou a v další se vdává za nějakého miliardáře? Myslela si, že mě může jen tak opustit?

Strčil jsem telefon do kapsy a v návalu vzteku opustil byt, mířil jsem přímo tam, kde se konala tisková konference. V žádném případě jí tohle neprojde.

---

Zpět k pohledu Sieny

Právě když jsem dokončovala odpověď, v zadní části místnosti vypukl hlasitý rozruch. S Declanem jsme se otočili právě včas, abychom uviděli Bryce, jak se prodírá davem reportérů a vypadá tam naprosto nepatřičně.

„Sieno!“ vykřikl, dost hlasitě na to, aby ho zachytil každý mikrofon. „Sieno, co to má všechno znamenat?“

„Kdo to je?“ zašeptal Declan a vrhl na mě zvědavý pohled.

Rychle jsem zavrtěla hlavou a zašeptala: „Bývalý.“

Declanův stisk mé ruky zesílil, ale Bryce ho ignoroval a díval se přímo na mě. „Pořád jsi moje holka, pamatuješ?“ křičel. „Co tady děláš a na co si to s ním hraješ?“

Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev, když se na mě obrátily desítky očí a šum reportérů zesílil.

„Co… co tady děláš, Bryci?“ zakoktala jsem se a snažila se zachovat klid.

„Ach, nedělej překvapenou,“ ušklíbl se. „Všichni si zaslouží vědět, co se doopravdy děje. Myslíš si, že mě můžeš jen tak nechat a začít tuhle šarádu?“

Šepot v místnosti sílil a já cítila, jak se na nás upírají zkoumavé pohledy. Declan se ke mně naklonil, výraz měl klidný, ale stisk pevný. „Držte se mě,“ zašeptal.

Ale Bryce ještě neskončil. „Nemůžeš obelstít všechny, Sieno. Pořád jsi moje. Celá tahle věc – je to jen fraška!“

Zhluboka jsem se nadechla a donutila se soustředit. Existoval jen jeden způsob, jak tohle utnout.

Postavila jsem se, otočila se do sálu a řekla tak jasně, jak jsem jen dokázala: „Nevím, o čem ten muž mluví. Declan je láska mého života. Je to jediný muž, kterého jsem kdy chtěla, a tohohle člověka vůbec neznám.“

Bez čekání na odpověď jsem se naklonila k Declanovi a v bleskovém rozhodnutí přitiskla své rty na jeho. Jeho ruka spočinula na mém zátylku, přitáhl si mě blíž a na okamžik všechno ostatní zmizelo – blesky fotoaparátů, šokovaný šum i Bryceovy pobouřené protesty.

Dav propukl v potlesk a kamery na nás zazoomovaly, zachycovaly každou vteřinu našeho zinscenovaného polibku. Ale na zlomek sekundy to jako inscenace vůbec nepůsobilo.

Konečně jsme se od sebe odtáhli a Declan se na mě podíval, v očích mu bleskl náznak překvapení.

Otočila jsem se zpět k davu a uklidnila se. „S Declanem se velmi milujeme,“ oznámila jsem. „Každý, kdo tvrdí opak, se… prostě mýlí.“

„Tohle ještě neskončilo, Sieno. Já tě donutím, aby ses ke mně vrátila!“ křičel Bryce stále, ale ochranka už konečně zasáhla a vyváděla ho z budovy. Vydechla jsem vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji, když se za ním zavřely dveře.

Když konference skončila a my mířili k autu, Declan se ke mně otočil s pobaveným výrazem.

„Ten polibek byl dobrý tah,“ řekl a nedokázal potlačit úšklebek.

Protočila jsem oči a snažila se mu úsměv neoplatit. „Za tohle mi dlužíte.“

„Och, nebojte se,“ odpověděl a v očích mu tančilo to známé šibalství. „Mám v úmyslu vám to plně splatit.“

A s tím mi podržel dveře auta a my odjeli, nechávajíce chaos tiskové konference za sebou – ale i když se mi podařilo dnešní potíže zažehnat, věděla jsem… že to drama teprve začíná.