KAPITOLA ČTVRTÁ.

ŽIVOT JAKO JEJICH SLUŽKA.

POHLED ELARY.

„Vážně si myslíš, že by se Killian spokojil s Elarou, nebýt té sázky?“ zeptala se posměšně a já zalapala po dechu. V tu chvíli jsem odmítala plakat, ale emoce mě zrazovaly. Cítila jsem slzy na krajíčku očí a snažila se je zamrkat zpět.

„Takže všechno byla jen sázka,“ pomyslela jsem si a smutně se uchechtla, zatímco Sloane jen protočila oči, odfrkla si nad mou situací, pak mě hrubě odstrčila a odešla z toalety. Pamatuji si, že jsem tam zůstala ještě několik minut a snažila se samu sebe přesvědčit, že nejsem smutná, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že lžu.

Má vlčice tentokrát nereagovala bolestí; bylo to, jako by to čekala, nebo to věděla a čekala, že já to budu vědět taky, nebo to alespoň vytuším. Teď, když jsem se nad tím opravdu zamyslela, ti dva si se mnou opravdu zahráli jako s velkým hlupákem, a vědomí, že jsem jim na to skočila, byla ta nejbolestivější část.

Teď zpátky k trojčatům. Už jsem málem přišla o práci víc než třikrát a málem se dostala do problémů ve škole nebo skončila po škole víc než pětkrát, protože jim neustále vyřizuji ty jejich pitomé pochůzky.

Nedávno přetekla poslední kapka mé trpělivosti a způsobili, že jsem přišla o svůj jediný zdroj příjmů. Bylo to jedné mrazivé noci. Měla jsem pozdní směnu, protože moje kolegyně naneštěstí nemohla přijít, jelikož překvapivě chytila chřipku. Takže jsem ji měla zastoupit na dalších pět hodin, pak jít domů a dopřát si dlouhý a uspokojivý odpočinek. Ale naneštěstí pro mě, a díky trojčatům, byly všechny mé plány zmařeny a jako bonus jsem přišla o práci.

Uklízela jsem použité talíře a šálky po zákaznících. Dokonce jsem měla dobrou náladu, protože jsem se před pár hodinami vrátila z nemocnice za mámou a doktor mi řekl, že si mohu oddechnout, protože se jí vede lépe. Broukala jsem si písničku, když jsem najednou uslyšela zvonit mobil. Přestala jsem s prací, vzala telefon a podívala se na displej, abych zjistila, kdo volá, ale našla jsem neznámé číslo.

Měla jsem to vědět a hovor prostě ignorovat a nezvedat ho, ale ať už to byl kdokoli, vytrvale volal dál, tak jsem se rozhodla to zvednout a zjistit, o koho jde. Také mě napadlo, že by to mohl být doktor, který léčí mou mámu v nemocnici, a spěšně jsem hovor přijala.

Uvítal mě chladný tón, který mi byl okamžitě povědomý. Byl to Alaric. Řekl mi, abych přišla a udělala jim večeři, protože jejich služebnictvo má dovolenou. Zůstala jsem jako opařená, protože ti frackové měli dokonce služebnictvo, které je obsluhovalo, a přesto mě každé ráno volali do svého sídla, abych jim připravila snídani.

Snažila jsem se Alaricovi vysvětlit, že jsem v práci, mám pozdní směnu a nemohu několik hodin odejít. Myslela jsem, že je z nich ten rozumný, ale jak hluboce jsem se mýlila! Ignoroval mé vysvětlování a požadoval, abych okamžitě přišla, a připomněl mi, že nemám jinou možnost.

Musela jsem nechat práci rozdělanou a spěchat k nim domů připravit jim večeři. Vrazila jsem do jejich sídla, našla je všechny v jejich honosném obývacím pokoji, jak sedí a dívají se na nějaký film. Neobtěžovala jsem se to zkoumat a jen jsem vletěla do kuchyně, abych jim připravila rychlou večeři, odešla a vrátila se zpět do práce dřív, než si můj šéf všimne, že jsem pryč.

Zatímco jsem se jim snažila narychlo připravit nudle, protože to bylo v tu chvíli nejrychlejší jídlo – ostatně, pozdě v noci se nemá jíst nic těžkého, jinak je vám pak vážně nepříjemně – trojčata vešla do kuchyně jedno po druhém a k mému překvapení mi srdce prudce bušilo vzrušením.

„To je divné,“ pomyslela jsem si, zatímco jsem se snažila ignorovat jejich přítomnost a rychle skončit, abych mohla upalovat zpět do práce, než můj šéf zjistí, že jsem pryč.

„Proč cítím to vzrušení?“ divila jsem se.

„Neříkej mi, že čekáš, že budeme jíst takový blaf,“ slyšela jsem za sebou Case a otočila se na něj. Ukazoval na prázdný balíček od nudlí v mých rukou.

„Nudle nejsou blaf,“ opravila jsem ho a on protočil oči, stále ukazujíc na obal.

„To je jedno,“ poznamenal. „Jen doufám, že nečekáš, že to budeme jíst,“ dodal.

„Samozřejmě, ty hlupáku, k čemu jinému bych to asi dělala?“ uvažovala jsem.

„No, tohle je teď jediná možnost,“ začala jsem. „Prosím vás, pánové, abyste se s tím spokojili,“ řekla jsem jim s mírnou úklonou a Lucian si odfrkl.

„Jak můžou být nudle jediná možnost?“ zeptal se. „Je tu spousta jídla a surovin, tak nám nelži,“ dodal a já v frustraci zaťala pěsti.

„Nenarážela jsem na tohle, pane,“ řekla jsem jim. „Načasování, kdy jste mi před pár minutami volali, bylo už dost pozdní. Kromě toho jsem byla v práci a musela jsem se vytratit, abych sem přišla a narychlo vám připravila večeři, než se zase vrátím zpět a budu se modlit, aby na to můj šéf nepřišel,“ vysvětlovala jsem a čekala od nich alespoň trochu pochopení.

„A jak se nás to týká?“ zeptal se Cas s ušklíbnutím a já šokovaně ucouvla. Copak nevědí, jak důležitá je pro mě má práce? Věděla jsem, že jsou všichni bezcitní, ale nikdy jsem nečekala, že až do takové míry.

„Rozbila jsi vzácnou ikonu a prostě za ni splácíš dluh, takže nám je úplně jedno, jestli jsi v práci nebo doma, když zavoláme. Naše věc je, že přijdeš okamžitě sloužit, když si vyžádáme tvé služby,“ připomněl mi Lucian a já jen zalapala po dechu, nevěděla jsem, co říct.

„Ale to načasování pořád není v pořádku, je hluboká noc. Mám taky svůj vlastní život,“ připomněla jsem jim a otočila se, abych viděla Alarica, jak mě mlčky pozoruje. Celou dobu neřekl ani slovo.

„No, v téhle situaci bys nebyla, kdybys minule prostě dávala pozor na cestu,“ poznamenal Cas.

„Existuje pro to všechno jednoduché řešení,“ promluvil náhle Alaric, poté co byl celou dobu zticha.

„Jaké?“ zeptala jsem se v naději, že bude rozumné a ne ještě těžší.

„Dej výpověď a nastěhuj se k nám,“ odpověděl a já cítila, jak mi úžasem poklesla čelist.

„Slyšela jsem ho správně?“ divila jsem se a otočila se, abych na něj zírala, jen abych zjistila, že jeho oči jsou upřené přímo na mě.

„Cože?“ vypískla jsem a on se ušklíbl. Jakože Alaric Sterling se skutečně ušklíbl.

„Začínají nás unavovat tvoje neustálé výmluvy, tak proč si to všechno prostě neulehčit?“ zeptal se.

„Dej výpověď a nastěhuj se k nám,“ zopakoval a já se zašklebila.

„Jak sakra mám asi platit účty, když dám v práci výpověď?“ zeptala jsem se Alarica, ale místo něj si odfrkl Cas.

„Nejsme tak chudí, abychom si nemohli dovolit tvoje služby,“ řekl Cas a já se přistihla, že o tom skutečně uvažuji, ale mé egoistické vnitřní já by samozřejmě nesouhlasilo, takže jsem odmítla.

„Pořád ne,“ odmítla jsem je rázně, než jsem se otočila zpět ke sporáku, čímž jsem konverzaci ukončila. Několik minut bylo ticho, které mi připadalo jako hodiny, než jsem konečně uslyšela jejich odcházející kroky.

Od té doby, co jsem jejich šílenou nabídku odmítla, mi trojčata dál dělala ze života peklo. Volali mi každou noc, zvláště velmi pozdě v noci, abych jim přišla uklidit. Jednu konkrétní noc mě zavolali znovu, a když jsem skončila a chystala se odejít, naložili mi další práci.

„Co se děje?“ zeptala jsem se frustrovaně. „Začíná být pozdě,“ připomněla jsem jim.

„To není naše věc, prostě dělej svou práci,“ poznamenal Cas.

„Nabídli jsme ti pohodlnou dohodu, kterou jsi odmítla, tak si nestěžuj,“ dodal Lucian a já zasténala a rozhodla se ustoupit. Už jsem byla unavená.

„Nastěhuju se k vám,“ řekla jsem jim.