KAPITOLA ŠESTÁ

POHLED ELARY

Byla jsem zase doma a opírala se o okenní rám. Dívala jsem se z okna na jasné, mihotavé hvězdy, které zdobily krásnou noční oblohu.

„Vy všechny jste svobodné a záříte si, jak chcete, ale já jsem tady připoutaná ke třem bratrům, kteří mě neustále komandují kvůli chybě, kterou jsem udělala,“ promluvila jsem tiše do prázdna.

Prudce jsem vydechla a smutně si olízla rty. Při vzpomínce na jejich nový návrh, abych u nich začala bydlet, mě zamrazilo.

Jak proboha v jejich blízkosti přežiju, když mi dělají tolik bolestivých věcí? Až s nimi začnu bydlet, kdo ví, čím vším si budu muset projít. I když, část mě s nimi žít chtěla, protože, no tak, jsou to ti nejvíc sexy kluci ve městě.

Ale cítila jsem, že u nich nemám sebemenší šanci. Jestli mě mohl opustit Killian, tak oni tři můžou udělat totéž. Ani se na mě nepodívají.

Slyšela jsem, jak matka ve vedlejším pokoji kašle. Její pokoj byl hned vedle mého a dělal mi starosti ten hlasitý zvuk jejího kašle. Vyrazila jsem z pokoje k ní a všimla si, že se snaží dosáhnout na sklenici vody na nočním stolku.

S úlevou jsem si vydechla, že není v kritickém stavu, přistoupila jsem ke stolku, vzala vodu a dala jí napít.

„Mami, doufám, že jsi v pořádku?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ano, jsem. Cítím, že se za chvíli uzdravím. Takže si o mě nedělej moc starosti a prostě se soustřeď na studium, platí?“

Na tváři se mi objevil slabý úsměv v naději, že matka říká pravdu a nesnaží se mi jen zabránit v tom, abych trávila příliš mnoho času péčí o ni.

Pak mi podala sklenici zpět a já ji položila na noční stolek.

„Kdybys cokoli potřebovala, zavolej mi.“

„Myslím, že nic jiného potřebovat nebudu. Chystám se jít spát,“ odpověděla matka, upravila si přikrývku a vydechla.

„Dobře, mami. Půjdu si taky lehnout,“ řekla jsem jí a políbila ji na čelo. „Dobrou noc.“

Vyšla jsem z jejího pokoje, potichu za sebou zavřela dveře a vešla do svého. Stáhla jsem si vlasy do drdolu a lehla si na postel, cítila jsem se opravdu ospalá. Doufám, že zítřek bude fajn.

Celé dny mě trojčata stresovala svými potřebami a vším ostatním a já už začínala být unavená, ale musela jsem se dál snažit, protože jsem si nemohla dovolit zaplatit za tu jejich neocenitelnou rodinnou památku, kterou jsem rozbila.

Až jednou o půlnoci, když jsem byla ve svém pokoji a učila se. Knihy jsem měla na stole otevřené a lampa mi jasně svítila na stránky. Zazvonil mi telefon, a i když jsem se nechtěla dívat, kdo volá, protože jsem se chtěla plně soustředit, musela jsem si být jistá, že to nejsou trojčata.

Jak jsem tušila, volalo jedno z nich. Byl to Caspian. Neochotně jsem hovor přijala a tupě zírala na skříň.

„Haló?“

„Jo, Elaro, potřebuju, abys teď hned přišla k nám domů,“ oznámil mi do telefonu.

„V tuhle hodinu? Co mám udělat? A nemůžu to prostě udělat zítra ráno, než půjdu do školy?“ zeptala jsem se v naději, že si to rozmyslí.

„Co to sakra! Prostě okamžitě přijď!“ zařval a zavěsil.

Sestiskla jsem telefon, ale ne tak, aby se rozbil. Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení a měla jsem chuť křičet a několikrát bouchnout do zdi, ale nechtěla jsem vzbudit matku nebo ji vystrašit.

Zavřela jsem knihy, stáhla vlasy do rozcuchaného culíku a vyšla z pokoje. Hlavní dveře jsem otevřela potichu, aby nevrzly a matka mě neslyšela, a naštěstí se mi to podařilo. V tuhle dobu už v okolí nebyly žádné taxíky ani autobusy.

Bylo tak otravné, že je jim úplně jedno, jak se k nim v tuhle hodinu dostanu. Stejně tak jim bylo jedno, jestli neohrožují můj život, když jsem teď byla jediná, kdo šel po ulici.

Nohy se mi pohybovaly rychlým tempem bez odpočinku a krůpěje potu mi začaly stékat na hruď, takže moje oblečení vypadalo, jako by mě někdo polil vodou. Ne, samotná rychlá chůze mě tam dostatečně brzy nedostane.

Rozhodla jsem se běžet, a jak jsem běžela, culík se mi houpal ze strany na stranu a ofina se mi přilepila na obličej, jak byla mokrá. Vítr mi silou narážel do oblečení, jak jsem zrychlovala tempo, a srdce mi pumpovalo víc krve.

Paže se mi míhaly dopředu a dozadu, aby mi pomohly v běhu, a pak jsem se zastavila, jakmile jsem dorazila k jejich domu. Ohnula jsem se a opřela se rukama o kolena, snažíc se popadnout dech.

Když jsem se vydýchala, otřela jsem si pot z obličeje a zazvonila. Lucian mi otevřel a já okamžitě vešla dovnitř.

„Panebože. Proč vypadáš, jako by ses koupala v oblečení?“ zvolal Caspian posměšně.

„A ještě k tomu smrdíš,“ dodal Lucian a dobíral si mě.

Kousla jsem se do spodního rtu, abych se ze všech sil snažila nevybuchnout vzteky, a pak jsem pomalu vydechla. Všimla jsem si, že Alaric sedí na pohovce s překříženýma nohama a soustředí se na svůj telefon, aniž by do toho zasahoval.

„Chtěli jste mě vidět. Co pro vás mám udělat?“ zeptala se a snažila se zachovat klid.

„No, moji bratři a já jsme se probudili a dostali jsme hroznou chuť na jedno vynikající jídlo. Jo, marinovaného kraba a hovězí. Chceme, abys to uvařila,“ řekl Caspian, přešel ke mně a pak mě poplácal po rameni, když šel do kuchyně rozsvítit.

V tu chvíli mi z hlavy šlehaly plameny zuřivosti a zaťala jsem pěsti.

„Zavolali jste mě uprostřed noci, abych udělala tohle? Nebydlím kousek od vás. Stálo mě to hodně sil se sem dostat,“ stěžovala jsem si, ale bez toho, abych vyletěla.

„Proto jsme navrhovali, aby ses k nám nastěhovala, Elaro. Ty jsi ta, kdo si to dělá těžké,“ řekl Lucian, založil si ruce na prsou a zíral na mě.

Teď na mě zírala všechna tři trojčata. I když jsem s tím nechtěla souhlasit, věděla jsem, že mi budou dál dávat úkoly, které budou mnohem těžší, dokud budu pořád bydlet doma.

„Dobře, dobře! Budu bydlet tady,“ řekla jsem skrze zaťaté zuby.