O SEDM LET POZDĚJI.

HAVENWOOD.

☞⁠￣Genevieve￣☜⁠

Zpívá „Somebody to Love“ od Queen a sladce trefuje vysoký tón, jeho hlas se melodicky rozléhá.

„Sebastiáne!“ zavolám.

„Musíš si pospíšit, jinak nám uletí letadlo.“

„Ještě deset minut, Mamma Mia, a budu venku!“ zahučí z koupelny.

„Deset?“ zeptám se a oba se zasmějeme.

Za ty roky jsem si zvykla na synovo nekonečné mytí v koupelně. Udělal si z ní své studio, rýmuje, brouká si a trefuje čisté tóny, zatímco se drhne. Sebastian po mně nepopiratelně zdědil hudební talent jako koníček. Srdce se mi rozbuší, když mluví o basketbalu, Alaricově nejoblíbenějším sportu, ale jak se říká, jablko zřejmě nepadá daleko od stromu.

Dívám se do zrcadla a obdivuji svou tvář, tak jako každé ráno už celých šest let. Před čtyřmi lety jsem podstoupila plastiku obličeje a nemohla jsem si pomoct a musela svůj vzhled obdivovat. Miluji nový tvar své brady, zvětšené rty i svůj roztomilejší nos. Pomohlo mi to k uzdravení.

Když jsem poprvé dorazila do Havenwoodu, často se mi zdálo, že v zrcadle vidím Vivienne, a neustále mi to připomínalo mou úzkost. Musela jsem se té tváře zbavit.

„Pořád tam jsi, mami?“ zeptá se Sebastian, vykoukne z koupelny a vytrhne mě z myšlenek.

Žertovným hlasem odpovím: „Samozřejmě, že jsem.“

Vím, co můj chytrý desetiletý kluk tou otázkou sleduje. Doslova mě vyhání z pokoje, protože se potřebuje obléknout.

„Rozkazy můžeš rozdávat, až budeš ve svém pokoji, Sebe. Prozatím mám plné právo říct ne, protože jsem ve svém,“ prohlásím a odlepuji lístky s poznámkami, které visí na mém zrcadle.

V pořadí, v jakém je čtu, si je odlepuji: „Jsem krásná“, „Jsem hodna lásky a úcty“, „Můžu dosáhnout svých cílů“, „Zasloužím si dobré věci“ a nakonec „Jsem dost dobrá“. Moje nová kamarádka Sloane mi navrhla, abych to dělala. Během pobytu v Havenwoodu jsem vážně bojovala s nízkým sebevědomím.

Z vrchní části skříňky vezmu časopisy Vogue, ve kterých jsem se objevila, a usměju se. Jsem šťastná za pozici, které jsem za ty roky dosáhla. Na obálce je viditelně vyobrazena moje nová tvář.

EVANGELINE VANCEOVÁ,

MÓDNÍ NÁVRHÁŘKA A GENERÁLNÍ ŘEDITELKA ATELIÉRU SERAPHINA. NEJVĚTŠÍ SENZACE HAVENWOODU!.

Složím lepicí papírky a hodím je na zem, časopisy uložím do krabice, kterou vezmeme s sebou na letiště. Vyšel Sebastian a málem jsme se srazili. Suší si své tmavě hnědé vlasy bílým ručníkem, další ručník má uvázaný kolem svého útlého pasu a jeho modré oči se lesknou, když se naše pohledy střetnou.

Proč musel podědit i Alaricovy rozkošné oči? Doslova mě to pronásleduje.

„Prosím, Mamma Mia. Přinesl jsem si sem oblečení,“ prosí znovu.

Zavrtím hlavou a divím se, jak si můj syn ve svém nízkém věku potrpí na soukromí. V tu chvíli mi zazvoní telefon a Sebastian si úlevně povzdechne, široce se kření, když na něj vrhnu přísný pohled.

„Julian,“ zamumlám a hodím si své dlouhé kaštanové vlasy dozadu.

Zajímalo by mě, proč vždycky zčervenám, když se jeho jméno objeví na displeji.

„Genevieve, mám tvé dnešní stěhování do Atlanty brát vážně, nebo je to nějaký vtip?“ zeptá se.

Opravím ho ohledně svého jména: „Říkala jsem ti už nesčetněkrát, že je to–“

„Evangeline,“ dokončí to za mě.

„Moje chyba... Odpusťte mi, mademoiselle!“ řekne se smíchem a já cítím, jak mě Sebastianova ruka něžně tlačí za záda.

Protočím panenky a přejdu do obývacího pokoje, kde servíruji špagety a steaky, které jsem udělala dříve. Musíme se najíst, než odejdeme.

„Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že se stěhuju do Atlanty,“ řeknu Julianovi.

„Nemůžu se dočkat, až tě uvidím,“ odpoví. V jeho hlase cítím nervozitu.

Taky se mi po celém těle rozlije horko a chystám se odpovědět totéž, ale v tu minutu vejde do obývacího pokoje Sebastian.

Jsem opatrná.

„Ahoj, Juliane. Večer bychom měli být u tebe,“ řeknu.

„Mhmm...“ odpoví a hovor skončí.

„Kdo je ten Julian, tvůj přítel? Táta?“ zeptá se Sebastian, vezme steak a hlučně ho žvýká.

„Sebe!“ vyjeknu.

„Vždycky s ním telefonuješ, Mamma Mia. Není to moje chyba, víš...“

Ušklíbnu se na něj a úplně změním téma. „Hele, musíme si pospíšit. Je skoro dvanáct pryč.“

***

Ve 12:15 jsme dorazili k Astra Wings a oba jsme měli štěstí, že letadlo ještě neodletělo. Upravím Sebastianovi vlasy a ohrnu mu rukávy. Má ve zvyku si rukávy vyhrnovat až k loktům, přestože má na sobě soupravu Old Navy a bílé tenisky Nike. Vypadá to divně, a jak svého syna upravuji, uvědomuji si, že je skoro stejně vysoký jako já.

„V Atlantě to bude mnohem lepší, Sebe. Doufám, že se ti po kamarádech nebude moc stýskat?“ zeptám se, když kráčíme ruku v ruce do letadla.

„Trochu,“ pokrčí rameny.

„Chybí mi jen Mabel a Jesse,“ dodá.

„Doufám, že se s nimi ještě uvidíš,“ řeknu a cítím se trochu provinile, že jsem tak náhle změnila působiště, aniž bych brala ohled na Sebastiana, ale musela jsem to udělat.

Udělal svou obvyklou rutinu: nasadil si svá modrá sluchátka, založil si ruce, zavřel oči a olizoval si rty, jak si vychutnával hudbu.

Zpráv i sociálních sítí jsem v Atlantě vyvolávala docela rozruch a všechny dámy si přály, abych tam byla a šila jim šaty. No, brzy tam budu. Jules si stěžoval, že mu neskutečně chybím už přes sedm let, a Atlanta je větší stát. To se nedá jen tak hodit za hlavu. Tohle je také moje šance na mou plánovanou pomstu, vybrat si svůj dluh, ne? Nemohla jsem se dočkat, až uvidím, jak budou lidé tam reagovat na setkání s jednou z největších módních návrhářek.

Ještě jednou se podívám na Sebastiana, vděčná za tu trvalou jizvu na jeho tváři. V pěti letech měl nehodu, po které mu na pravé straně obličeje zůstala viditelná krátká jizva. Alespoň je to další způsob, jak skrýt jeho identitu navzdory změně jména. Nicméně, s jizvou nebo bez ní, můj chytrý, úžasný syn nevypadá ani trochu jako tenkrát ve třech letech. Z nemocí zmoženého, oteklého Lea je teď vytáhlý Sebastian, nesmírně pohledný s jasně modrýma očima a růžovými rty. Nedivím se, že s ním chtěly kamarádit všechny holky ve škole.

„Přestaň na mě tak zírat, Mamma Mia! Lidi si budou myslet, že jsi moje hvězdná královna,“ zamumlá se stále zavřenýma očima.

Štípnu se a překvapeně se zeptám: „Sebastiáne, kdo tě tohle naučil?“

Rychle otevře oči a ukáže na mladou dívku v pravém rohu.

„Podívej, celou dobu na mě zírá!“ řekne.

„To je moje máma,“ dodá hrdě a přitiskne se k mé paži.

Jak dokáže být Sebastian tak všímavý, i když má oči napůl zavřené? Skoro ho od sebe odstrčím.

„Nejspíš se dívala proto, že se můj obličej teď a tehdy objeví v televizi, Sebe! Ne proto, že jsem na tebe zírala já,“ opravím ho.

„Jistě, mami, nevýhody veřejně známé osoby.“

Vrhnu na něj divoký pohled. Sebastian je nepolepšitelný.

Pokračuje: „Víš, že nesnáším, když na mě lidi moc zírají.“

Zavrtím hlavou a stočím pohled k oknu. Na Sebastianovy řeči dnes nejsem připravená.

***

Když jsme dorazili k Julianovi, začalo se stmívat. Jeho dcera Florence spala a on navrhl, abychom nechali Sebastiana a Florence v péči Doris, jeho hospodyně.

V jeho autě jsme jeli do Salt & Saffron, luxusní restaurace v Atlantě. Choval se jako naprostý gentleman – pomohl mi z auta, nesl mi tašku a přisunul mi v restauraci židli, abych si mohla sednout.

„K čemu tohle divadlo?“ zeptám se se smíchem, když si sedne naproti mně.

„Divadlo? Jsi celebrita, Evangeline. Je mi ctí ti prokázat tuto úctu,“ řekne s předstíranou úklonou.

„Ale jdi!“

K našemu stolu přichází číšník a Julian pro nás oba objednává salát s grilovaným kuřetem. Zatímco jídlo jíme, jeho oči jsou přilepené na mé tváři. Nemrkl ani na vteřinu.

Líce mi zrudnou. „Ještě minuta toho zírání a jídlo mi zaskočí. Díváš se na mě až moc!“

Krátce si odkašle, překvapen, že jsem ho přistihla.

„Moje oči jen obdivují to, co vidí. Okouzlující krásu. Vsadím se, že jsem v Atlantě neviděl hezčí dámu, než jsi ty,“ odpoví.

„Nekecej mi, Juliane!“ namítnu se smíchem.

„Myslím to smrtelně vážně, miluju, jak vypadáš,“ trvá na svém a na pár rozpačitých sekund se naše pohledy střetnou.

V tu chvíli nás náhle přeruší ženský hlas: „Opovaž se na mě promluvit!“

Tón jejího hlasu je ostrý a za ní kráčí nějaký muž. Vypadá to, že ji prosí, zatímco ona dělá rychlé dlouhé kroky směrem k nám. Můj zrak zachytí drahou kabelku na stole vedle nás. Hádám, že si jde pro ni.

„Kdy se mě naučíš chápat? Jen jsem mu řekl, že–“

„Tvé chabé výmluvy mě nezajímají!“ skočí mu do řeči a mávne rukou ve vzduchu.

Prstem ho skoro píchne do obličeje. Julian a já se na sebe podíváme. Očividně je to pár, který se hádá, ale takhle na veřejnosti?.

Sklonila se pro kabelku, a když se předkloní, naskytne se mi pohled na tvář muže za ní. Muž za ní.

Ó ne!. Pěsti se mi křečovitě sevřou v šatech.

„Vivienne?“

Vypadá robustněji než předtím, než jsem opustila Atlantu, a muž za ní není nikdo jiný než můj bývalý manžel, Alaric Thorne.

Čekala jsem, že je potkám, ale ne tak brzy. Hned první den po návratu do Atlanty?.

Julian mě konejšivě pohladí po levé paži a já nervózně polknu. V duchu si připomínám, že mám novou tvář. Nepojme žádné podezření, že?

To je obrovská úleva. Ovívám si tvář dlaněmi, stále v šoku a nervózní. Jsem ráda, že se otočila k odchodu, ale o pár sekund později mě její hlas vylekal.

„Panebože!“ vyjekne a kabelka jí vypadne z rukou.

Vivienne si mě teď lépe prohlédla.

„To je Evangeline?!“ vydechne v úžasu.