„To si ze mě kurva děláš srandu, ne?“ Viviennin hlas prořízl tlumeně osvětlenou místnost. Pod povrchem v ní bublal vztek, když se posadila a přitáhla si saténové prostěradlo k tělu. Její šedé oči planuly zuřivostí, když se střetly s Julianovými. „To nemůžeš myslet vážně, Juliane.“

Julian Blackwood se opřel o polštáře, košili měl napůl rozepnutou a rukou si nepřítomně prohrábl rozcuchané vlasy. Věděl, že tato chvíle přijde – nevyhnutelný rozhovor s Vivienne, svou dlouholetou přítelkyní. Povzdechl si a natáhl se k její ruce, ale ona jí ucukla dřív, než se jí mohl dotknout.

„Vivienne, prosím, nech mě to vysvětlit,“ začal klidným hlasem, i když cítil, jak se schyluje k bouři.

„Máš být můj, slíbil jsi mi to,“ zasyčela a ruce zaťala v pěst. „A teď mi říkáš, že si bereš Isabelle Thorneovou? Thorneovou? Rivaly tvojí rodiny? Co je to za zvrácenou hru?“

„Je to obchod, zlato,“ řekl Julian a napřímil se. Očekával od ní takovou reakci, ale to neznamenalo, že se s tím vyrovnával snadněji. „Můj otec chce zajistit budoucnost firmy. Tohle manželství... je strategické. Nic víc v tom není.“

Vivienne ho probodávala pohledem, její výraz byl tvrdý a neoblomný. „A co my, Juliane? Co mám dělat já, zatímco si s ní budeš hrát na rodinu? Jenom tu na tebe čekat, až se ke mně *vrátíš*?“

Julian zaťal čelist a zhluboka se nadechl. Musel to vyřešit opatrně. Nemohl si dovolit o Vivienne přijít, byla s ním roky. Byla to jediná žena, kterou miloval. Byla vášnivá, nesmírně loajální a nebezpečně do něj zamilovaná. Ale otcovy požadavky ho postavily do bezvýchodné situace.

„Poslouchej mě, Vivienne,“ řekl a ztišil hlas, zatímco se k ní znovu natahoval. Tentokrát se mu podařilo vzít ji za ruku. Tentokrát neucukla, i když její stisk zůstal napjatý. „Tohle manželství... nic neznamená. Je to obchodní dohoda, kontrakt. Do Isabelle nejsem zamilovaný a nikdy nebudu. Je to jen figurka v otcově hře. Ale ty... na tobě mi záleží. Tebe si vybírám.“

Zúžila oči, evidentně nebyla přesvědčená. „Jak tomu mám věřit? Jak ti mám věřit, když si jdeš vzít jinou ženskou?“

„Protože tě prosím, abys mi věřila,“ řekl Julian pevně a naklonil se blíž. „Žádám tě o tři roky. Tři roky, kdy budu předstírat tohle manželství, abych splnil otcovo přání. Potom se postarám o to, aby Isabelle zmizela z mého života navždy, a ty a já budeme moct být spolu, úplně.“

Vivienne si odfrkla, vytrhla ruku z jeho sevření a zkřížila paže na hrudi. „Tři roky? To je věčnost, Juliane. A ty vážně čekáš, že budu prostě... čekat?“

Julianovi bušilo srdce v hrudi, když se naklonil dopředu a jemně jí přejel rukou po paži. „Vím, že je to hodně, co po tobě chci, ale slibuju ti, že se mezi námi nic nezmění. Tohle manželství je jen formalita. Je to politika. Ty a já, my jsme skuteční. Na nás záleží. Udělám cokoli, abych tě udržel po svém boku.“

Vivienne se na něj dlouho dívala, rty sevřené do úzké linky. Nakonec si frustrovaně povzdechla a ramena jí mírně poklesla. „Jak mám vědět, že se do ní nezamiluješ? Co když se tě pokusí ukrást?“

Julianovy rty se zvlnily do mírného úsměvu. „Isabelle Thorneová o mě taky nemá zájem. Věř mi. Je do toho nucená stejně jako já. Oba jen hrajeme divadlo, abychom uspokojili své rodiny. Ale moje srdce patří tobě, Vivienne. Jenom tobě.“

Pořád vypadala skepticky, ale Julian viděl, jak hněv v jejích očích začíná vyhasínat a nahrazuje ho zdráhavé smíření. Chtěla mu věřit. Potřebovala mu věřit.

„A přísaháš, že po třech letech... ji opustíš?“ zeptala se Vivienne tiše s nádechem nejistoty v hlase.

„Přísahám,“ řekl Julian bez zaváhání a jeho oči se střetly s jejími s intenzitou, která nenechávala prostor pro pochyby. „Tři roky a je konec. Budu tvůj, úplně, přesně jak jsme vždycky plánovali.“

Vivienne zhluboka vydechla, její tělo se mírně uvolnilo a nechala prostěradlo sklouznout z ramen. „Raději to slovo dodrž, Juliane. Protože jestli ne...“

„Dodržím ho,“ přerušil ji Julian tiše a naklonil se, aby ji políbil. Polibek byl zpočátku jemný, jako nevyřčený slib mezi nimi, ale brzy se prohloubil. Žár mezi nimi znovu vzplanul, když si ji Julian přitáhl blíž.

Na okamžik všechno ostatní zmizelo... blížící se svatba, rivalita mezi jejich rodinami, otcovy požadavky. Záleželo jen na ženě v jeho náručí, na doteku jejího těla a na slibu, který jí právě dal.

Ale pak, stejně rychle, jako se nad nimi rozhostil klid, ho roztříštilo ostré bzučení jeho telefonu na nočním stolku.

Julian v duchu zasténal a neochotně se od Vivienne odtáhl, aby sáhl po telefonu. Sledovala ho se zúženýma očima, když se podíval na displej.

„Je to otec,“ zamumlal Julian tónem plným frustrace.

Vivienne se znovu posadila a zkřížila ruce na hrudi. „No samozřejmě, kdo jiný.“

Julian si nevšímal podráždění v jejím hlase a otevřel zprávu. Čelist mu ztuhla, když si přečetl slova:

„Nezapomeň na dnešní večeři. Isabelle tě bude očekávat. Je to důležité, Juliane.“

„Večeře?“ zeptala se Vivienne a zvedla obočí.

Julian hodil telefon s povzdechem zpátky na noční stolek. „Naše rodiny nám na dnešek zřejmě domluvily schůzku. Nějaká večeře na sblížení před svatbou.“

Vivienniny rty se zkřivily do úšklebku. „Ach, jak milé. Hezké rande s tvojí budoucí nevěstou.“

Julian si prohrábl vlasy a cítil, jak na něj doléhá tíha situace. Večeře, svatba, očekávání... bylo toho příliš. Nebyl na to připravený. Nikdy nebyl typem, co se usadí a dodržuje pravidla. Ale teď tu byl, lapený v síti rodinných povinností a korporátní politiky.

„Hele,“ řekl a otočil se zpět k Vivienne, hlas mu změkl. „Ta večeře nic neznamená. Půjdu tam a odehraju svoji roli. Ale až skončí, vrátím se k tobě. Mezi námi se nic nezmění.“

Vivienne chvíli neodpovídala, zkoumala jeho pohled a snažila se v jeho slovech najít nějaké ujištění. Nakonec si rezignovaně povzdechla, přisunula se k němu blíž a položila mu hlavu na hruď.

„Raději ten slib dodrž, Juliane,“ zamumlala tichým, ale pevným hlasem. „Nebudu hrát druhé housle. Ani jí, ani nikomu jinému.“

„Nebudeš,“ slíbil Julian, objal ji a přitáhl si ji k sobě. „Jsi jediná, kterou chci.“

Chvíli tam leželi v tichu, zatímco tíha rozhovoru stále visela ve vzduchu. Julianovi v hlavě vířily myšlenky na večeři, manželství a plány, které pro něj otec přichystal. Ale pro tuto chvíli se nechal unášet teplem Viviennina objetí a nechal realitu své situace vyblednout, alespoň na malou chvíli.

****

Později toho večera stál Julian před zrcadlem a upravoval si košili, zatímco slunce za oknem klesalo za obzor. Do večeře zbývalo jen pár hodin a v hrudi mu už teď narůstalo napětí.

Telefon mu znovu zavibroval. Další zpráva od otce:

„Doufám, že se budeš chovat vzorně. Je to důležité pro obě rodiny.“

Julian obrátil oči v sloup, zprávu ignoroval a zasunul telefon do kapsy. Věděl, že v sázce je hodně. Tohle manželství bylo víc než jen o něm a Isabelle; šlo o budoucnost obou jejich rodin, jejich impérií. Ale to neznamenalo, že se mu to musí líbit.

Ohlédl se na postel, kde stále ležela Vivienne a sledovala ho se směsí frustrace a smutku.

„Vážně musíš jít?“ zeptala se tónem plným zklamání.

Julian přikývl, přešel pokoj, naklonil se a políbil ji na čelo. „Budu zpátky, ani se nenaděješ.“

Vivienne nevypadala přesvědčeně, ale neodporovala. Když Julian mířil ke dveřím, zaslechl za sebou její tichý hlas:

„Tři roky, Juliane. To je všechno, co ti dávám.“

Julian se zastavil ve dveřích a ohlédl se na ni s vážným výrazem. „Já vím. Nezklamu tě.“

S těmito slovy odešel, dveře za ním cvakly a tíha slibu, který právě dal, zůstala viset ve vzduchu.