Isabelle Thorneová seděla naproti Julianu Blackwoodovi, držení těla měla upjaté a neoblomné. Zírala na něj, jako by byl nepříjemnou povinností, kterou musí vytrpět. Prsty lehce bubnovala o stůl, čímž prozrazovala svou netrpělivost, i když její tvář zůstávala vyrovnaná.

„Nemůžu uvěřit, že tohle podstupujeme,“ zamumlal Julian pod vousy a prsty s naučenou lhostejností poklepával o okraj sklenky na víno.

„No, ne že bych měla na výběr,“ odsekla ostře a její oči se střetly s jeho. „Nepředstírejme, že tady kdokoli z nás chce být.“

Julian zvedl obočí a ušklíbl se. „Ale no tak, nebuď tak dramatická. Myslel jsem, že po šanci přivdat se do impéria Blackwoodových skočíš. Všechno to bohatství a moc? Není to snad to, o čem holčičky jako ty sní?“

Isabelle zúžila oči. „Jsi na omylu, jestli si myslíš, že tady jde o to, co chci já. Tohle je práce tvé rodiny, ne mojí. Jestli je tu někdo v pasti, jsem to já – s playboyem, který neumí dodržet sliby.“

Julian se opřel v křesle a jeho úsměv se rozšířil. „Sliby? Zlato, nepamatuju se, že bych ti nějaké sliby dával. Ale jestli už teď čekáš, že budu tvůj princ na bílém koni, čeká tě kruté vystřízlivění.“

Isabelliny rty se sevřely do tenké linky a její pohled ho prořízl jako čepel. „Od tebe nečekám vůbec nic, Juliane. V tom si udělejme jasno. O tohle manželství nestojím o nic víc než ty a nemám v úmyslu hrát roli v jakékoli fantazii, kterou tvůj otec vymyslel.“

Napětí mezi nimi zhoustlo, vzduch v soukromém salonku byl nabitý nepřátelstvím. Julianovy prsty na sklence znehybněly, když se jí podíval zpříma do očí a odmítl ustoupit.

„Takže co?“ zeptal se posměšně. „Myslíš, že se prostě ukážeš, trochu se budeš mračit a tvůj tatínek to celé zruší? Nerad ti kazím iluze, princezno, ale tohle se stane, ať se ti to líbí, nebo ne.“

Isabelle sevřela vidličku tak pevně, až jí zbělely klouby. „Takhle mi neříkej,“ vyštěkla tichým a nebezpečným hlasem. „Nejsem jedna z tvých hraček, Juliane. Nebudu tu sedět a nechat tě, abys se mnou mluvil spatra.“

Julian se uchechtl, její hněv ho nevyvedl z míry. Pokud ho něco napadalo, tak to, že ho její oheň bavil. Nebyla jako ženy, se kterými se obvykle stýkal... ty se mu snažily zavděčit a podřizovaly se jeho vůli. Ne, Isabelle Thorneová měla páteř, a i když ho to dráždilo, nemohl popřít, že pod jeho frustrací probublávala zvědavost.

„Nejsi? A co tedy jsi?“ zeptal se Julian a mírně se naklonil dopředu, hlasem odkapávajícím sarkasmem. „Protože já vidím jen holku, která dostala všechno na stříbrném podnose a teď vyvádí, protože věci nejdou podle jejích představ.“

Isabelle zaťala čelist a oči jí planuly zuřivostí. „Vůbec netušíš, kdo jsem, Juliane. A jestli si myslíš, že se prostě podvolím a nechám tě, aby ses ke mně takhle choval, tak se šeredně pleteš.“

Následné ticho bylo prostoupeno výzvou; oba byli uzamčeni v souboji vůlí. Julian cítil, jak v něm stoupá frustrace, ale nehodlal dopustit, aby měla navrch. Ne tady. Ne teď.

„Nechme těch keců,“ řekl a hlas mu ztvrdl, když se znovu opřel a zkřížil ruce na prsou. „Oba víme, proč tu jsme. Tohle není žádná pohádková romance, Isabelle. Je to obchod. Naše rodiny chtějí tuhle fúzi a ať se nám to líbí, nebo ne, jsme figurky v jejich hře. Takže přestaň předstírat, že se z toho vykroutíš. Děje se to.“

Isabelle ho probodávala ledovým pohledem. „A jaký je tvůj velkolepý plán, Juliane? Předstírat, že je to jen další z tvých románků? Zahrávat si se mnou pár let, dokud se nezačneš nudit a nepůjdeš dál?“

Julianův výraz potemněl, trpělivost mu docházela. „Je mi jedno, co si o mně myslíš. Ale v jedné věci si udělejme jasno: nemám zájem si s tebou hrát na rodinu. Odehrajeme divadlo, uspokojíme rodiny a pak půjdeme každý svou cestou. Žádná dramata. Žádné komplikace.“

Isabelle se hořce zasmála a zavrtěla hlavou. „Ach, jak pohodlné pro tebe. Jen další obchod, který je třeba uzavřít, že? Žádné city, žádné následky. Opravdu jsi tak chladný, jak se říká.“

„Chladný?“ zopakoval Julian a na rtech se mu znovu objevil úšklebek. „Dávám přednost výrazu realistický. Chceš milostný příběh? Najdi si někoho jiného. Já pro to nejsem ten pravý.“

„Věř mi,“ řekla s hlasem odkapávajícím pohrdáním, „jsi ten poslední člověk, kterého bych kdy v životě chtěla.“

„Tak to jsem rád, že jsme na stejné vlně,“ vypálil Julian zpět, ačkoli ho její slova štípla víc, než byl ochoten si připustit. Nebyl si jistý, proč ho to trápilo, ale něco na tom, jak se na něj dívala – jako by byl pod její úroveň – ho provokovalo.

Na okamžik oba seděli v tichu a napětí mezi nimi bylo hmatatelné. Julianovi v hlavě vířily plány, jak hodlá toto manželství zvládnout, jak ho přiměje fungovat podle svých pravidel.

Nebyl hloupý. Věděl, že Isabelle není žádná loutka. Ale také věděl, že se nakonec bude muset podřídit. Neměla na vybranou. Jejich rodiny už jejich osud zpečetily a žádná míra vzdoru na tom nic nezměnila.

„Tohle manželství nebude žádná procházka růžovým sadem, Juliane,“ řekla náhle Isabelle a přerušila ticho. Její hlas byl teď klidný, ale byl v něm tón, který ho přiměl zpozornět.

„Možná si myslíš, že můžeš ovládat všechno, ale mě ovládat nebudeš.“

Julian zvedl obočí, zaujat její náhlou změnou tónu. „Vážně?“

Isabelle se mu podívala do očí s ocelovým odhodláním. „Chceš z toho udělat obchodní dohodu? Fajn. Ale nečekej, že budu hrát podle tvých mocenských pravidel. Nejsem žádná trofejní manželka a nenechám tě diktovat, jak to bude probíhat.“

Julianův úšklebek zmizel a nahradil ho vážnější výraz. Naklonil se dopředu a zúžil oči. „A co tě vede k tomu, že v tom máš nějaké slovo? Jsi tady proto, že tvoje rodina tohle manželství potřebuje stejně jako moje. Nemáš žádné páky, Isabelle.“

Isabelle neuhnula, její odhodlání bylo neotřesitelné. „Možná ne teď. Ale nepodceňuj mě, Juliane. Možná nemám na výběr, jestli si tě vezmu, ale sakra se postarám o to, abys litoval, žes mě podcenil.“

Julian ucítil záchvěv něčeho... byl to respekt? Někde v hloubi žaludku. Neustupovala, a to ho zajímalo víc, než si chtěl připustit.

„Máš v sobě oheň, to ti musím nechat,“ řekl tónem, který byl tišší, ale neméně intenzivní. „Ale věc se má tak, Isabelle – můžeš bojovat, jak chceš, ale nakonec jsme oba na stejné lodi. Ať se ti to líbí, nebo ne, jsi ke mně připoutaná. Takže mi to můžeš dělat tak těžké, jak chceš, nebo můžeš přijmout nevyhnutelné.“

Isabelle se na něj dlouho dívala, její výraz byl nečitelný. Pak se pomalu opřela v křesle, zkřížila ruce na hrudi a na rtech se jí objevil drobný, chladný úsměv.

„Myslíš si, že to máš všechno promyšlené, že?“ řekla potichu s ironickým nádechem. „Že máš všechno pod kontrolou. Ale věc se má tak, Juliane: nejsem jako ty ženy, na které jsi zvyklý. Nepohnu se ani o píď jen proto, že nahodíš ten svůj sebevědomý úsměv a oháníš se jménem své rodiny.“

Julianovy oči ztmavly, hněv v něm vzplanul. Nebyl zvyklý, aby ho někdo takhle provokoval, natož někdo jako ona. Než však stihl odpovědět, Isabelle prudce vstala, její židle skřípla o podlahu a ona popadla kabelku.

„Hodně štěstí s těmi tvými mocenskými hrami,“ hodila přes rameno, zatímco kráčela ke dveřím. „Ale nečekej, že se jich zúčastním.“

Julian ji sledoval, čelist zaťatou, zatímco potlačoval nutkání se za ní rozběhnout. Byla nesnesitelná, a přesto... něco na tom, jak se odmítala nechat ovládat, jen živilo jeho odhodlání.

Když se za ní dveře zavřely, Julian se opřel v křesle a pomalu vydechl. Bude s ní problém. Velký problém. Ale jakkoli ho dráždila, nemohl popřít vzrušení, které přicházelo s touto výzvou.

„Dobrá,“ pomyslel si a na rtech se mu usadil pomalý úsměv. „Uvidíme, jak daleko mě dokáže dotlačit. Ale jedna věc je jistá: nevyhraje. Srovnám ji do latě, tak nebo tak.“

S tím zvedl sklenici a dlouze se napil vína, zatímco oheň v jeho očích plál silněji než kdy dřív. Tohle manželství bude válka, ale Julian Blackwood byl na bitvu více než připraven.