Julianovy prsty bubnovaly o stůl, oči měl upřené na elegantní lustry nad sebou, zatímco Vivienne monotónně mlela o něčem, čemu už dávno přestal věnovat pozornost. Její hlas, obvykle smyslná melodie, která ho bavila, byl teď jen zvukem v pozadí, podobně jako cinkání příborů nebo šum hovorů kolem.

Na druhé straně tlumeně osvětlené restaurace byla Julianova pozornost upřena jinam... k ní. K Isabelle.