******Pohled Genevieve******
Zbytek školního dne ubíhal nesnesitelně pomalu, zatímco mi v hlavě dozrával plán.
Pan Lester (můj učitel angličtiny) mluvil o našem prvním čtenářském úkolu, zatímco já jsem nemohla jinak, než vypnout a vytvářet si řadu smyšlených scénářů „co by kdyby“...
Mé divoké plány na pomstu se nadále kupily a vždy se vracely k malému ostrému noži, který jsem teď měla schovaný v boční kapse batohu...
Kdybych tak byla dost odvážná na to, abych ty myšlenky zrealizovala.
Caleb, Brant a Reid se dnes zdáli být jinde (nejspíš už šli za školu), protože jsem od rána nikoho z nich neviděla – ne že bych si stěžovala!
Možná byli pro změnu příliš zaneprázdněni cílením na jiné oběti? Ne že bych jejich zacházení komukoli přála!
Když zazvonilo naposledy, vypustila jsem roztřesený povzdech...
No, hádám, že musím uznat, že můj první den po návratu nebyl až tak špatný!
Pomalu jsem si sbalila věci a rozhodla se počkat ještě dalších dvacet minut, aby většina lidí odešla domů, než opustím budovu školy – taktika, o které jsem si myslela, že mi pomůže vyhnout se jakýmkoli konfliktům na cestě domů.
Vždycky jsem chodila domů stejnou cestou, ale dnes jsem se po matčině krutém varování z dnešního rána rozhodla pro tu delší –
„Nevracej se dřív než po šesté večer...“
Otřásla jsem se při pomyšlení, že se vrátím příliš brzy a najdu matku a její novou policejní hračku, jak dělají ty nepopsatelné věci.
Nějakou dobu jsem šla pomalým tempem a nechala den co nejvíc plynout, zatímco na mě svítilo ostré slunce.
Povzdechla jsem si a zkontrolovala čas – bylo 16:35. Střádala mě ještě víc než hodina času...
Šla jsem po jiné silnici a všimla si, že ulice je děsivě opuštěná. Předpokládala jsem, že všichni, kdo tu bydlí, musí být ještě v práci.
Lekla jsem se, když ticho mého okolí proťalo náhlé skřípění pneumatik následované řvoucím rádiem, které se blížilo zezadu.
Rychle se otočím a uvidím Caleba, Branta a Reida, jak prudce najíždějí k obrubníku v tom známém modrém pickupu (nepochybně ho ukradli bez svolení jeho otce).
Jak se jim podařilo mě najít!
Než jsem stihla jakkoli zareagovat, Caleb a Brant vystoupili z auta, zatímco já tam stála v šoku z toho, jak rychle se věci dějí. Dech se mi zadrhl v hrdle, když tam hloupě stojím, místo abych se pokusila utéct – což by byla ta lepší varianta.
Neztrácejí čas a popadnou mě každý za jednu ruku, zatímco já se proberu z transu a začnu se je snažit setřást – slyším přitom jejich pobavený smích a vím, že na reakci už bylo pozdě.
„No tak, Gen, hodíme tě domů!“ ušklíbne se Reid z místa řidiče a pokyne mi ze svého staženého okýnka.
Z jejich přezdívky se mi dělá špatně, je to neustálá připomínka mého otce, který mi jako dítě jediný říkal „Gen“.
Bez námahy mě táhnou za ruce, načež mě vtáhnou do auta – uvězní mě mezi sebou na zadním sedadle, aby zmenšili jakoukoli šanci na útěk.
„Kam si myslíš, že jdeš, co? Potloukáš se ulicemi, dokud tě nenajdeme, je to tak?!“ posmívá se Caleb a nepříjemně mi drží levou ruku za zády v pevném sevření.
„Naše malá dáma v nesnázích, chlapi!“ zařve Brant smíchy, zatímco se silně potím, neschopná mezi nimi dvěma promluvit nebo se pohnout.
Reid sešlápne plyn – auto se skřípěním vyrazí ulicí. Myslím, že ani neumí řídit... a kdybych měla štěstí, snad nabourají a zachrání mě tak před svým mučením.
Hrudník se mi začal zvedat a klesat, do očí se mi draly slzy... v tuhle chvíli by mě mohli zbít nebo i zabít a kdekoli vyhodit. Po zádech mi přeběhl mráz a náhle jsem pochopila, že jsem v noci ve vážném nebezpečí...
Jeli jsme snad celé hodiny a po celou tu dobu se mi posmívali a dělali hrubé, nechutné poznámky. Každou chvíli mi Caleb dokonce silně stiskl zraněné nohy – čímž si vysloužil můj ohlušující výkřik, který ostatní zřejmě bavil.
Snažila jsem se zůstat silná, ale byla jsem vyděšená. Nevěděla jsem, co se mnou udělají, a neexistoval žádný způsob, jak utéct.
Nakonec se rozhodnou odbočit na hrbolatou polní cestu a o chvíli později zastaví u opuštěné budovy na okraji města.
Byla jsem odtud nejméně dvacet minut chůze k nejbližším ulicím nebo obchodům...
„Tak moc jsme se těšili, až tě sem vezmeme, že jo, chlapi?“ směje se Brant, zatímco Reid zaparkuje, načež otevřou dveře a vytáhnou mě ven směrem k té strašidelně vypadající budově.
„P-přestaňte!“ zmůžu se jen na udušené vyhrknutí, zatímco oni se smějí ještě víc.
Nevím, proč je vůbec prosím... to je to, co si užívají.
„Možná byste vy dva měli nejdřív hlídat, ne? Nechceme, aby nás chytili!“ prohlásí Brant k ostatním dvěma a pevně mě drží, zatímco oni uposlechnou jeho rozkazy a čekají venku na předním trávníku.
Jakmile jsme uvnitř, Brant neztrácí čas, shodí mě na špinavou podlahu a bez váhání mě začne opakovaně kopat, zatímco já se držím popruhů svého batohu v pokusu použít ho jako kryt.
Instinktivně se schoulím do klubíčka a snažím se chránit před tvrdými kopanci, ale rány neustávají.
„Kurevsky mě baví si na tobě vybíjet zlost... to tvoje divadlo na neviňátko mě neskutečně sere!“ plivne na mě Brant, nakonec s kopáním přestane a já zakašlu – na jazyku cítím známou kovovou chuť krve.
„P-prosím... už to... nemusíš dělat!“ mluvím mezi kašlem a sípáním, zatímco se šourám po podlaze ve snaze vytvořit mezi námi nějakou vzdálenost.
„Ale musím... je to tak vzrušující, že nemůžu přestat!“ směje se sadisticky, dělá ke mně pomalé kroky a vrhá na mě zlý úšklebek.
Ale pak se ve mně něco zlomí. Pohled na jeho pokřivenou tvář mi do zad vyžene záblesk vzteku. Najednou jsem si vzpomněla na ten malý nůž, který jsem dnes ráno ukradla... nůž, který byl stále úhledně zastrčený v boku mého batohu... batohu, který jsem k mému štěstí stále měla na sobě.
Musím počkat... nechat ho přijít blíž... zvládnu to!
Zaslouží si to!
„Už jsi to s prosením vzdala? Mám rád, když prosíš!“ utrousí posměšným tónem, zatímco ho mlčky sleduji – dýchám rychle a ignoruji bolest.
Blíží se...
Pomalu pohnu rukou a maskuji to tak, aby to vypadalo, že se od něj stále snažím utéct, než sáhnu do hluboké kapsy a ucítím silnou rukojeť.
„Víš... vždycky mě zajímalo, jaký by to bylo tě vojet...“ Nakonec se sehne k mým očím a já na okamžik spatřím tu prázdnotu za jeho zraky.
Donutila jsem se ignorovat jeho hnusná slova a nedovolila jim, aby mě v tomto rozhodujícím okamžiku ovlivnila...
„Možná bysme tě mohli vojet všichni... než tě tu necháme zdechnout!“ Jeho prohlášení je to poslední, co slyším, než mi rupnou nervy.
Ozve se ohlušující řev a já bleskově vrazím malou čepel do jeho boku, vytáhnu ji a vrazím ji podruhé o něco níž.
Okamžitě padne na podlahu, kvílí a válí se v naprostých mukách, zatímco můj adrenalin vyletí do nebes a já se v hrůze zapotácím dozadu.
Já ho kurva pobodala!
Neztrácím čas, otočím se a jdu hledat zadní dveře domu – moc dobře vím, že jsem vyřízená, jakmile mě Caleb a Reid najdou.
Najdu dveře, zápolím s jejich klikou, než je nakonec otevřu a vyrazím ven do zalesněného okolí.
Ignorovala jsem pohmožděniny na žebrech od jeho kopanců a utíkám tak rychle, jak mě nohy nesou – snažím se vytvořit co největší vzdálenost mezi sebou a těmi třemi pekelnými psy.
Půjdu za to do vězení...
Utíkám rychleji, potlačuji vzlyky a dívám se dolů na krvavý nůž, který stále držím v ruce. Přestanu běžet, lapám po dechu a pak ten malý nůž strčím zpátky do batohu.
Chvíli se rozhlížím po okolí, než si v dálce všimnu světel, která naznačují hlavní silnici. Znovu se rozběhnu a jsem vděčná, že adrenalin maskuje většinu mé bolesti.
Nemůžu jít domů... po tomhle ne... musím odsud zmizet...
Mlčky tu myšlenku schválím.
Musím odejít z tohohle města... musím začít znovu...