******Pohled Genevieve******

„Okres Fairhaven? To je osm hodin cesty autobusem, jste si jistá?“ Muž za přepážkou na autobusovém nádraží si mě zvědavě prohlíží.

Snažila jsem se ze všech sil dát se na záchodě v odpočívadle trochu do pořádku, než jsem sem přišla. Ale podle výrazu jeho tváře jsem zjevně neodvedla moc dobrou práci.

„Ano, jsem si jistá! Moje babička mě na druhém konci vyzvedne,“ vykouzlím falešný úsměv a lžu, načež on pomalu přikývne.

„Jistě! Autobus odjíždí za deset minut... deset dolarů za jízdenku,“ uzavře to a já zalovím v batohu pro těch pár bankovek, které jsem tam naštěstí měla, než mu je podám.

„Díky!“ odpovím, vezmu si od něj jízdenku a zamířím k autobusu číslo 78 zaparkovanému v nástupišti.

Sakra, tohle nezvládnu... najdou mě!

Při té myšlence se začínám potit, nastupuji do velkého dálkového autobusu a podávám řidiči jízdenku, kterou mi označí. Projdu autobusem asi do poloviny, než se usadím na překvapivě pohodlném sedadle.

Tato cesta mě zničí... celých osm hodin... ale hádám, že to bude stát za to, abych se odtud dostala.

Vždycky jsem uvažovala o odjezdu a okres Fairhaven byl vždycky jednou z mých možností, protože byl známý svou skvělou, „úzkou“ a vstřícnou komunitou.

Ale kde budu bydlet? Budu muset začít znovu... najít si práci... možná tam bude nějaká ubytovna pro bezdomovce, než se postavím na vlastní nohy...

Hlavou se mi honí úzkostné myšlenky a já si otírám slzu stékající po tváři.

Já doslova pobodala Branta... já to udělala...

Hltám tu vzpomínku, tu, která se stala teprve před hodinou... a teď jsem tady a nastupuji do autobusu, abych odsud odjela.

Co když jsem ho zabila...

Pevně zavřu oči, neschopná dál přemýšlet o následcích svého útoku. Proč se sakra musím cítit tak provinile za to, že jsem se bránila! Za ty roky mi udělali nepopsatelné věci a já, když se poprvé bráním, odjíždím z města na útěku a k smrti vyděšená!

Sledovala jsem, jak do autobusu nastupuje starší pár spolu s mužem a jeho synem. Našli si svá místa – naštěstí si od toho mého udržovali slušný odstup.

Neměla jsem náladu na povídání nebo otázky...

„Odjíždíme. Cestou budeme mít šest zastávek a ve Fairhavenu bychom měli být doufejme kolem půl třetí ráno,“ vysvětluje řidič a já polknu, když si uvědomím, kolik bude hodin.

Co si počnu ve dvě ráno... pochybuji, že mě vůbec někde ubytují... možná je blízko města nějaký motel.

Rozhodnu se přepočítat peníze, které mám v batohu, a zhluboka si povzdechnu, když se závratná suma vyšplhá na dvacet tři dolarů.

„Máte nějaké potíže, slečno?“ Skoro vyletím z kůže a otočím se, abych uviděla další dámu, která nastoupila do autobusu a zrovna procházela kolem mě, aby si našla místo.

„Och, eh... o nic nejde, díky... zapomněla jsem si peněženku a už je pozdě vracet se pro ni domů!“ zalžu znovu a snažím se vysvětlit, proč vypadám tak zdrceně a zanedbaně.

Nemá to nic společného s mým celoživotním tyranem, kterého jsem právě pobodala...

„Och, drahoušku... vyzvedne vás na druhém konci někdo?“ vyzvídá dál a rozhodne se sednout si šikmo ode mě – tak, abych na ni viděla, když si sedla.

„Ano... moje babička,“ přikývnu a cítím, jak se ze mě znovu řine pot z toho, jak mě ty prosté otázky té ženy znervózňují.

„To je dobře! No a mezitím... si vezměte tohle.“ Zaloví ve své draze vypadající kabelce a pak vytáhne hrst bankovek.

„Och, prosím, to ne, jsem v pořádku! Děkuji vám, ale vaše peníze nemůžu přijmout!“ zvednu ruce, abych ji zastavila, zatímco autobus konečně vyjíždí z parkoviště na silnici.

„Trvám na tom! Vystupuji na zastávce před Fairhavenem, jedu za sestrou... vzala jsem si na cestu až moc peněz...“ zasměje se, mávne rukou a znovu mi podává hrst bankovek.

Neví, že nejsem nějaká milá, bezbranná holčička... ve skutečnosti jsem od dnešního večera brutální útočnice!

„Cítím se trapně...“ začnu, než mě přeruší –

„Vezměte si to! Mezi námi, když mi zemřel manžel, zbylo mi tolik peněz, že nevím, co s nimi! Prostě to přijměte a já budu mít ze svého dne lepší pocit.“ Věnuje mi upřímný úsměv a natáhne se ještě víc, zatímco já se váhavě pohnu k její natažené ruce, abych si bankovky vzala.

Byla ta dáma skutečná... možná anděl seslaný, aby mi dnes večer pomohl...

„Děkuji vám... ani nevíte, jak moc mi to pomůže.“ Strčím peníze do batohu a potlačím vděčné slzy, když se na ni usměju.

„Och, zlato, to si dokážu představit... neznám tvůj příběh... ale cítila jsem tvůj smutek vteřinu poté, co jsem nastoupila do tohohle autobusu.“ mluví jemnějším tónem a já pomalu přikývnu, vědoma si toho, že už má své podezření.

„Mimochodem, já jsem Martha!“ Martha náhle natáhne ruku, aby se představila, a já se usměju a potřesu jí pravicí.

Nemůžu jí říct své pravé jméno, že ne? Co když policie vydá inzerát s pátráním a tahle žena zavolá, aby mě práskla!

„Seraphina!“ vyhrknu první jméno, které mě napadne, a ona přikývne a usměje se – zdá se, že mi to baští.

„Krásné jméno!“ zalichotí Martha a já se na sedadle rozpačitě zavrtím.

„Děkuji!“ vykoktám ze sebe, zatímco ona se prohrabe kabelkou a vytáhne velký obědový box.

„Tortilly s kuřecími fajitas, nemáte hlad? Udělala jsem jich hromadu!“ Martha mi nabídne krabici, já se usměju, přikývnu a hned si jednu vezmu.

Od oběda ve škole jsem nejedla...

„Jste na mě až moc hodná,“ složím jí poklonu, zatímco ona si vezme tortillu pro sebe a pustí se do jídla.

„Nesmysl, cesta autobusem s novou kamarádkou je aspoň méně nudná, ne?!“ Martha se zasměje a já se k ní přidám, přičemž v její přítomnosti pociťuji nesmírnou útěchu.

Rozhodně mi tuhle cestu hodně ulehčí.

Jíme tortilly v tichu, zatímco řidič zapne moderní televize visící ze stropu a začne pouštět film Úžasňákovi.

Užívala jsem si ten uklidňující hluk, který naplnil autobus, vděčná za to, že je to také odlehčený rodinný film, o kterém jsem doufala, že uklidní mé nervy.

„No skvělé! Miluju, když jsou v autobuse tyhle televize! Tak moderní!“ poznamená Martha se smíchem a já souhlasně přikývnu.

„Jo, jsou super!“ prohlásím, opřu se a pokusím se uvolnit – připravujíc se na dlouhou a strastiplnou noc, která mě čeká.

Modlím se, aby mě doma nikdo nenašel...

Teď už jsou jen součástí mé minulosti...

Nelituji toho, co jsem dnes večer udělala, ale také mě to netěší...

Trochu se zatřesu, když si uvědomím, že kdybych nenašla odvahu Branta dnes večer pobodat...

Asi už bych byla mrtvá.