******Pohled Genevieve******

Město bylo temné a děsivě tiché, když autobus dorazil. Moje nová kamarádka Martha už se mnou nebyla, protože vystoupila na předchozí zastávce – což mi rychle připomnělo, jak moc jsem tu vlastně sama.

Nervózně jsem procházela ulicemi a řídila se instinktem, protože jsem neměla přístup k mapě ani k telefonu. Nevěděla jsem, kam jít, a nic v okolí se nezdálo být takhle pozdě otevřené.

Místo bylo z toho, co jsem viděla, čisté a hezké, podél každé cesty kvetly květiny a zářilo jasné pouliční osvětlení. Domy vypadaly velké a drahé, což naznačovalo, že oblast je v porovnání s mým domovem bohatší.

Pokud jsem to vůbec mohla nazývat svým domovem.

Pokračovala jsem dál a ignorovala svíravou úzkost v žaludku, než jsem zahnula za roh a uviděla dívku v mém věku, jak nadává na svůj telefon, načež jsem okamžitě zpomalila.

„Ty kráme jeden!“ zabručí, když se přiblížím, a zvědavost mě přemůže.

„Jsi v pořádku?“ Můj tichý hlas naplní ticho dřív, než ho stihnu zastavit, což způsobí, že ke mně vzhlédne.

Sleduji, jak se jí otevřou ústa a její oči si mě prohlédnou od hlavy až k patě.

Ach ne, už je to tady...

Připravuji se na drsnou poznámku, než se na mě usměje, což způsobí, že svraštím obočí.

„Jsem v pohodě! Před chvílí jsem skončila v práci a upustila jsem tu ten zatracenej telefon, takže je teď rozbitej a nemůžu si zavolat taxíka!“ pokrčí rameny s povzdechem a já pomalu přikývnu.

Své dlouhé vlnité kaštanové vlasy měla stažené do úhledného culíku a na to, že právě přišla z práce, vypadala velmi upraveně.

„Jsi... v pořádku? Vypadáš dost ztraceně,“ uvažuje vzápětí a já nervózně přešlapuji z nohy na nohu.

„Ehm, jo... nejsem odtud... nečekala jsem, že můj autobus přijede tak pozdě, takže vlastně nevím, co dělám,“ pokrčím rameny a cítím, jak fouká vítr, při čemž se mírně otřesu.

„Jsi... bezdomovkyně?“ zeptá se tiše a já znervózním z vyzvídání cizí osoby.

„No... hádám, že teď už to můžu oficiálně říct... jsou to jen nějaké potíže doma, předpokládám.“ Snažím se to vysvětlit, vědoma si toho, že nemůžu jen tak lhát a říct, že „jsem se prostě chtěla jít v tuhle dobu projít a vypadat jako bláznivá bezdomovkyně“.

Podle výrazu její tváře se zdálo, že mě lituje, než mi nabídla další povzbudivý úsměv.

„Tak pojď se mnou, bydlím odtud dvacet minut pěšky, jestli ti to nevadí!“ zazubí se a mně se při její náhlé nabídce rozšíří oči.

„Mimochodem, já jsem Macy!“ Začne jít a mé nohy ji instinktivně následují.

Zdálo se, že je mou jedinou nadějí, a byla to mnohem lepší volba než typičtí děsiví staříci, které člověk vidí ve filmech! Zdálo se, že i Macy dnes večer chtěla společnost – když si rozbila telefon – za což jsem byla s pocitem viny vděčná.

„Seraphina!“ zalžu znovu a rozhodnu se držet falešného jména, které jsem dala Marthě v autobuse.

„Takže ty nejsi odtud, co?“ ptá se, zatímco ji následuji tichými ulicemi.

„Ne, jen jsem sem chtěla na chvíli odejít, abych si odpočinula. Vždycky mě zajímalo studium na zdejší vysoké škole a moc se mi nelíbí tam, kde teď bydlím, tak jsem se rozhodla, že je čas na nový začátek.“ Nechám ten příběh plynout ze svých rtů a ona s pochopením přikyvuje.

„No, jestli tě to uklidní, jsem na tom v podstatě stejně!“ zahlaholí a já na ni svraštím obočí.

„Vážně?“ zeptám se a ona přikývne.

„Moji rodiče tu nikdy nejsou, mám štěstí, když je vidím dvakrát do roka na narozeniny a Vánoce! Jen mi posílají peníze a nechávají mě, ať se o sebe postarám sama.“ Ke konci ztiší hlas a projeví hlubší smutek, než ho rychle zamaskuje úsměvem.

„Ale pro tebe je to dobrý, protože můžeš klidně přespat u mě, dokud se nepostavíš na vlastní nohy!“ prohlásí a já se zachichotám – její společnost si užívám víc, než bych asi měla.

Už jsem nebyla nervózní při chůzi těmito ulicemi, protože jsem naštěstí našla asi nejmilejší dívku, se kterou jsem kdy v životě mluvila. Nesoudila mě podle vzhledu, netlačila na mě, abych jí řekla víc o tom, co se mi stalo, a kupodivu – myslím, že o společnost stála stejně jako já.

„Musíš si myslet, že jsem blázen!“ rozesměje se, když zahneme do další ulice.

„Vůbec ne! Už je to dlouho, co na mě byl někdo takhle milý... holky v mé staré škole byly...“ odmlčím se.

„Mrchy!“ vyhrkne a já s úsměvem přikývnu.

„Přesně tak!“ souhlasím a cítím se kupodivu příjemně, když si s Macy povídám, přestože jsme se právě potkaly na ulici.

„Takový typy nesnáším! V mojí škole je jich taky spousta, ale naštěstí se mě bojí otravovat kvůli klukům, se kterými se stýkám!“ vysvětluje Macy a při zmínce o jejích kamarádech mě začne bodat úzkost.

„Takže máš radši kamarády kluky?“ ptám se vzápětí a ona pokrčí rameny.

„Jeden z nich je můj bratranec, takže mě kvůli tomu prostě musí trpět! Ale někdy si přeju mít nablízku nějakou holku, není to ono chodit nakupovat nebo si nechat dělat vlasy a nehty sama! Nebo si prostě jednou za čas pořádně pokecat!“ dramaticky rozhodí rukama, což mě rozesměje.

Nemohla jsem pochopit proč, ale kdybyste se mě zeptali, vycházely jsme spolu neuvěřitelně dobře. Skoro jako bychom se potřebovaly potkat... začínám si skutečně myslet, že po setkání s Marthou a Macy stojí Bůh po tom incidentu s Brantem vážně na mé straně.

Polknu při vzpomínce na Branta... Macy by utíkala, kdyby věděla, co jsem udělala...

„Už jsme skoro tam!“ vytrhne mě z myšlenek a uzavře to, když míjíme další domy, které se s každým krokem zdají být větší.

„Jsi si jistá, že u tebe můžu přespat? Netušíš, jak jsem ti za tvou pomoc dnes večer vděčná!“ říkám jí a ona mávne rukou.

„Nesmysl! Jsem mistr v odhadování povahy a už teď poznám, že jsi neškodná! Už teď tě mám ráda!“ na chvíli se na mě zadívá a já se usměju.

Je vážně tak milá, že bych mohla brečet!

„Jsem ráda, že jsem tě potkala zrovna teď!“ přiznám, když zahneme do ulice, o které předpokládám, že je její.

„Nerad zním sentimentálně... ale já taky,“ odpoví, když zpomalí u slušně velkého domu.

„Tady bydlím!“ prohlásí, vyrazí po cestičce a já v úžasu hledím na čerstvě natřenou fasádu a zahradu plnou květin.

Sleduji, jak Macy zápolí s klíči, než odemkne dveře a vejde dovnitř – pokyne mi, abych ji následovala.

„Vážně, jestli je to moc velká obtíž, můžu odejít!“ začnu znovu říkat, přemožena tím, jak laskavá ke mně dnes večer byla.

„Pojď už dál! Mám tři volné pokoje, takže je tu pro tebe víc než dost místa!“ Macy počká, až vejdu dovnitř, pak zavře dveře a rozsvítí světlo na chodbě.

Její dům byl krásný – čistý, světlý a útulný. Stěny byly vymalovány svěží krémovou barvou a nábytek s dekoracemi byl v hnědé a zlaté s jemnými náznaky růžové.

„Pojď za mnou! Udělám nám horkou čokoládu na zahřátí!“ Sundá si kabát, pověsí ho na stojan a já udělám totéž – podám jí svůj chatrný, špinavý kabát.

„Mám i náhradní oblečení, které si můžeš půjčit, jestli se chceš osprchovat a tak, v koupelně pro hosty je spousta náhradních hygienických potřeb!“ Následuji ji jejím útulným domovem a cítím se, jako bych byla na návštěvě u dlouholeté blízké kamarádky.

„Děkuji... moc za tohle všechno!“ Vejdu do kuchyně a všimnu si velkého ostrůvku uprostřed obklopeného barovými stoličkami.

Tohle místo bylo úžasné!

„Jsem tu, abych ti pomohla, a až budeš připravená mi říct víc o tom, co se ti stalo, budu jedno velké ucho, ale nemohla jsem tě nechat jen tak se potloukat ulicemi!“ přizná, zatímco se posadím a ona začne připravovat pití.

„Jak jsem řekla, nevadí mi mít doma pro jednou společnost!“ povzdechne si a mě u srdce zamrazí při pomyšlení, že by někdo chtěl nechat tuhle dívku samotnou.

V tuhle chvíli jsem se bála, že je to všechno jen sen. Nechtěla jsem se probudit a zjistit, že jsem zpátky doma.

Chtěla jsem nový začátek a zatím se mi tu vede docela dobře!