„Teto Nor! Teto Nor, vstávej.“

Prudce se proberu. Slunce prosvítá skrze žaluzie a já absolutně netuším, na jaké planetě se nacházím. Na tváři cítím ostrou bolest. Trvá mi dlouho, než si uvědomím, že je to proto, že mám na kůži obtisknutou tkaničku. S bolestivým úšklebkem ji odlepím a vzhlédnu k Jaceovi, který nade mnou stojí.

„Teto Nor, je sedm čtyřicet pět. Přijdeme pozdě do školy.“

„Do prdele!“

Vyskočím na nohy – a okamžitě padám zpátky na zadek, protože mám nohy úplně zdřevěnělé z toho, jak jsem spala v té divné fetální poloze, schoulená u nohou Jaceova stolu jako mrtvý šváb.

Dalších patnáct minut je v mlze. Vzbudím holky a obléknu je do nejméně ladících outfitů v historii mizerného rodičovství. Do jejich krabiček na oběd naházím náhodné jídlo bez ohledu na nutriční hodnotu. A pak už všichni sprintujeme ze dveří.

Derek Hayes, netřeba dodávat, nehne ani prstem, aby pomohl.

Když děti vykládám ve škole už v průběhu první hodiny, recepční mě probodne pohledem, ale ten svůj soud si může strčit za klobouk. Jen každému z nich vtisknu pusu na čelo a pak otočím kormidlo směr Vanguard.

Od recepční v lobby dostanu další zlý pohled, ale úplně mi nedochází proč, dokud nejsem ve výtahu do třicátého patra a nezachytím svůj odraz v leštěném bronzu.

Vypadám jako naprostá troska. Vlasy mám na hlavě jako vrabčí hnízdo a halenku mám naruby. Módní výstřih na jedno rameno rámuje ramínko mé ošuntělé podprsenky místo vkusného kousku holé kůže.

Mokří pouliční psi jsou upravenější než já.

Teď už je ale pozdě na to se vracet. Už si dokážu představit Viktorovo obočí. Touhle dobou už je nejspíš v polovině čela. Jeho hlas bude naprosto ledový, až mě uslyší připotácet se dovnitř. Něco jako:

„To si ze mě snad děláte prdel.“

Počkat. To nebyla moje představivost. To byl skutečně jeho hlas.

Otevřu oči, otočím se a zjistím, že dveře výtahu se otevřely – a kdo jiný by tam měl stát než můj milovaný, laskavý šéf?

Samozřejmě, jeho obočí je v pohotovosti a ta jeho krutě ostrá čelist je zaťatá tak pevně, že mě napadá, jestli má na rychlé volbě dobrého zubaře.

Otevřu pusu, abych se bránila, ale co se na to dá vůbec říct? „Omlouvám se,“ vyhrknu. „Usnula jsem po... Byla to dlouhá noc a... Moc se omlouvám. Moc, moc se omlouvám.“

Ani nemrkne. „Očekávám, že se do práce budete oblékat vhodně, slečno Mercerová,“ zavrčí. „A ne že tu budete pořádat pochod hanby skrze mou budovu.“

Zamračím se. „Pochod han...? Počkejte. Ne, tak to není. Já jsem...“

„Máte na sobě včerejší sukni a vystavujete spodní prádlo, jako byste si myslela, že se ze svého...“ podívá se na hodinky „...dvouapůlhodinového zpoždění můžete svést.“ Nejsem si jistý, jestli si myslíte, že jsem hloupý, nebo svolný. Také si nejsem jistý, která z těch dvou možností by mě urazila víc.“

Jedno slovo upoutá mou pozornost. „Svést?“ zopakuji hloupě.

Zničehonic se mi hlavou začnou honit myšlenky na to, jaké by to bylo svádět Viktora Volkova.

Ovinout si jeho kravatu kolem pěsti a přitáhnout si ten ušklebek ke svým rtům, abych ho ochutnala.

Ležet na jeho stole, úzkou sukni vyhrnutou nad boky, zatímco on mi odhrne kalhotky na stranu a pohltí mě jako své poslední jídlo.

Na kolenou na koberci v jeho kanceláři, zatímco on nade mnou stojí a...

„Slečno Mercerová, vaše vysvětlení mě nezajímají. Jděte dělat svou práci. Než si najdu někoho jiného, kdo ji udělá za vás.“

S těmi slovy mě obejde a nastoupí do výtahu. Otočím se a hloupě se na něj dívám, jak se dveře před jeho obličejem zavírají. Poslední, co vidím, je arogantní křivka jeho úst.

Pak i ta zmizí.

Tváře mě pálí ještě po zbytek dne. Naštěstí mám u stolu náhradní svetr, takže se mi podaří zakrýt to nejhorší z mého šatníkového selhání.

Ale telefon mi celý den pípá zprávami od Viktora. Udělejte tohle. Pošlete tamto. Ofaxujte tohle. Pošlete e-mail tamtomu. Je nesnesitelný jako vždycky. Všechno, od data spotřeby smetany do kávy až po stav židlí v konferenční místnosti, na kterých tak lpí, si vyslouží další uštěpačný komentář. A po včerejší noční můře už melu z posledního.

Mou jedinou spásou je, že má dnes večer galavečer, takže má naplánovaný odchod z kanceláře přesně v 17:00. Odpočítávám posledních deset vteřin do páté, jako bych byla účastnicí silvestrovských oslav na Times Square.

„Sedm... Šest... Pět... Čtyři... Tři... Dva... Jedna...“

Píp. Další zpráva. Vydám sten a podívám se na telefon, kde se objevilo jméno toho ďábla.

VIKTOR: Do mé kanceláře. Hned.

Zatraceně. Byla jsem tak blízko.

S povzdechem vstanu a vplížím se dovnitř.

„Zavřete dveře,“ přikáže. Je tu tma. Závěsy jsou pevně zatažené a teplota je jako v Arktidě. Je jen hromadou stínů za svým stolem, mohutný a voňavý. Jediné, co vidím, je ostré světlo jeho jantarových očí.

„Sedněte si.“ Stínová ruka ukáže na židli naproti jeho stolu.

Usadím se na samý kraj dotyčného sedadla. Nervy mám napjaté a roztřepené. Jsem tak strašně unavená. Ale nesmím mu to dát najevo. Vlastně mu to odmítám dát najevo.

Nedopřeju tomu namyšlenému parchantovi to uspokojení, aby si myslel, že mě zlomil.

„Včera jsem se vás ptal, jestli mi věnujete plnou pozornost,“ začne. „Nejsem si jistý, že tomu tak je. Tak mi dovolte říct toto: pokud vaše priority leží kdekoli jinde než v této společnosti, pak si najdu novou asistentku. Nejsem laskavý člověk, slečno Mercerová. Takže mi věřte, když vám říkám, že tohle není místo, kde dostanete tři šance, než se stane něco zlého. Jednou to zpackáte – a končíte. Vyjadřuji se jasně?“

Polknu. „Ano, pane.“

Kývne. „Dobře. Zítra tu buďte včas. Oblečte se tak, jako byste si tu práci chtěla udržet. Teď, pokud mě omluvíte... tam jsou dveře.“

Podívá se do telefonu a puf, jako bych už neexistovala.

Ale já. Jsem. Vytočená.

Neví, čím procházím. Neví, že Derek Hayes mi chrápe a prdí v obýváku, nebo že tři malé děti čekají, až je vyzvednu z družiny. Neví, že jsem pohřbila svou sestru nebo že se sotva držím nad vodou. Neví vůbec nic.

„Ne.“ Vyhrknu to dřív, než si to stačím rozmyslet. „Ne. Ne. Nejsem žádný červ pod vaší botou, pane Volkove. Jsem... chci říct, polibte mi prdel, jsem člověk! Mám život a koníčky a lidi, kteří na mně závisejí. Jsem skutečná! Takže bych velmi ocenila, kdybyste vytáhl tu svou namyšlenou hlavu ze svýho namyšlenýho zadku a aspoň jednou se mnou jednal s trochou sakra respektu.“

Viktor zamrká.

Zamrká.

Zamrká.

„Je ještě něco, slečno Mercerová?“

V tu chvíli si uvědomím, že celý ten můj malý výlev proběhl výhradně v mé hlavě. Nebylo to skutečné. Všechno jen představa. Jen příjemná malá odbočka do říše fantazie, kde mu řeknu, co si o něm myslím, a ještě něco navíc.

Polknu tu pachuť v hrdle a vstanu. „Ne, pane,“ řeknu tiše. „Vůbec nic.“