Datum mých třináctých narozenin se blížilo. Dny ubíhaly tak rychle, až jsem si říkal, jestli vesmír nějak nespěchá na to, abych se už konečně proměnil. Věděl jsem však, že je to jen můj vlastní úzkostný stav, kvůli kterému se zdálo, že rok utíká rychleji než obvykle. Těšil jsem se na své narozeniny? To byla otázka, na kterou jsem neznal odpověď.

Neměl jsem žádnou rodinu, která by se mnou slavila, žádného kamaráda, který by mě vzbudil proudem vody nebo narozeninovou písničkou. Kromě toho, smečce bylo úplně jedno, jestli se proměním, nebo ne. Prostě jsem nevěděl, jestli mě to má těšit, nebo ne, a tak jsem v sobě udržoval citové prázdno.

Tiše jsem si povzdechl a pohrával si s namydlenou houbou v ruce, zatímco se mé myšlenky vracely k dnešku ve škole. Dostal jsem se do problémů s jednou z mých učitelek, protože jsem nedokončil úkol včas, a ona vypadala tak vytočeně, že na mě podrážděně vyjela. Co úplně nechápu, je, proč musela být tak agresivní; bylo to poprvé, co jsem udělal takovou chybu, přesto se chovala, jako by jen čekala na příležitost mě šikanovat.

„Jestli hodláš strávit celý den mytím toho nádobí, měl bych ti nejspíš přinést polštář, abys mohl na těch talířích rovnou usnout.“

Někdo za mnou to okomentoval s odporem v hlase a já jsem jen sykl, nehledě na to, kdo to je.

„To by od tebe bylo milé, možná bys mi mohl i namasírovat mé bolavé svaly,“

odsekl jsem mu s protočením očí.

„Jen tak dál s tím tvým drzým jazykem a dostaneš se do pěkného maléru. Dneska na tebe nemám čas, takže tě prostě budu ignorovat,“

odpověděl a já jsem si jen odfrkl.

„To jsi si měl uvědomit dřív, starat se o své a neplížit se ke mně jako nějaký vypatlanec, co nemá co na práci,“

odpověděl jsem a vrátil se ke svým povinnostem. Slyšel jsem ho polohlasně zavrčet, než vypadl z kuchyně.

Hloupý Todd. Nechápu, co si o sobě myslí. To si vážně myslí, že když se kamarádí s budoucím alfou, budu se ho bát? Jestli si to myslí, tak ho čeká drsné probuzení.

Jediní lidé, ze kterých mám v této smečce strach a kterým projevuji respekt, jsou rodina alfy a rodina bety Turnera. To jsou jediní, koho se bojím. To ale neznamená, že si v případě potřeby neřeknu své. Nenechám si jen tak od nikoho sypat popel na hlavu.

Ale snažím se co nejvíc vyhýbat problémům, pro své vlastní dobro, protože vím, že by se mě nikdo nezastal. Bylo lepší se potížím vyhýbat.

Ale Silasův kamarád si myslí, že jsem snadná kořist prostě proto, že Silase respektuji jako svého budoucího alfu. Myslí si, že se jim dostane stejného zacházení, ale já je nikdy nezapomenu usadit na jejich místo.

Uklidil jsem celou širokou plochu kuchyňského ostrůvku i kuchyň samotnou. Byl jsem rád, že do kuchyně nikdo nechodí, protože jsem ještě musel zamést a vytřít podlahu. Dometl jsem, rychle popadl mop a kbelík, přidal do mýdlové vody trochu dezinfekce a pustil se do vytírání.

Byl jsem v polovině práce, když jsem si všiml, že někdo vchází do kuchyně. Očima jsem sledoval stopu jeho nohou a viděl ty špinavé skvrny, které zanechával na mokré podlaze. To mě rozzuřilo. Byl slepý nebo co? Podrážděně jsem sykl a zvedl hlavu.

„Jsi slepý, nebo jen tak hloupý, že si nevšimneš, že je podlaha mokrá? Nebo jsi mě neviděl vytírat?“

zeptal jsem se rozzuřeně, popadl ho za ruku a zatáhl zpět. Telefon, na který se plně soustředil, vypadl s žuchnutím na mokrou podlahu a mně to bylo úplně jedno.

„Co to sakra je, co máš za problém?“

zavrčel na mě a vytrhl ruku z mého sevření. Já jsem na něj jen sykl.

„Gideone, nebo jak se to vlastně jmenuješ, než na mě začneš vrčet ty svoje idiotismy, podívej se za sebe, co jsi způsobil. Víš, jak je únavné to muset dělat celé znovu? Samozřejmě, že nevíš. Vsadím se, že doma ani nehneš prstem, máš tatínka a maminku, aby se postarali o každé tvé přání. Proto jsi mohl tak slepě vpochodovat k někomu, kdo tu dře jako kůň, a naložit mu další práci.“

Odsekl jsem naštvaně a nedal najevo ani náznak ústupu.

„Páni, klídek, tygře. Trochu zvolni, jo? Nedíval jsem se. A mimochodem, jak to, že znáš moje jméno?“

zeptal se a já měl chuť ho přetáhnout tou násadou od mopu. Takže všechno, co jsem řekl, mu bylo úplně jedno a on se ptá, jak znám jeho jméno.

„Je to teď vážně důležité? Jsem pro tebe nějaký vtip nebo co? Měl by ses omluvit a ne se mě ptát na hloupé otázky,“

vyštěkl jsem a on se zasmál. To si se mnou ten kluk zahrává?

„Dobře, klid, omlouvám se. Fakt jsem nedával pozor, abych si všiml, že je podlaha mokrá, měl jsem oči přilepené na telefonu, můj nejlepší kamarád mi psal něco vážně důležitého. Omlouvám se, že ti přidělávám práci, já to místo tebe vytřu.“

Odpověděl s úsměvem, vzal mi mop z ruky, aby uklidil tu spoušť, co nadělal, ale já ho zadržel.

Jeho odpověď mě omráčila. Není to jeden ze Silasových kamarádů? Čekal jsem, že mi urážku vrátí nebo do mě i vrazí jako většina z nich, ale on mě vyvedl z omylu a omluvil se. A teď jsem se cítil jako ten špatný, že jsem na něj tak vyjel.

Zvedl na mě obočí, zatímco jsem mop držel pevným stiskem.

„Co? Nemusíš. Udělám to sám. Příště víc vnímej své okolí. Prostě si seber telefon a jdi.“

Odpověděl jsem a v rozpacích od něj odešel, abych ten nepořádek uklidil. Trapně si odkašlal a sehnul se pro telefon.

„No tak já si prostě vezmu to, pro co jsem přišel, a zmizím. Promiň.“

Znovu se omluvil, prohrabal skříňky, než vydal spokojený zvuk, a vyšel zadními dveřmi z kuchyně.

A já si říkal, proč se vlastně omlouval a proč neudělal scénu nebo nedal najevo svou moc nade mnou.