Moje prořízlá pusa mě včera v noci skoro dostala do problémů se Silasem a jeho partou. Tehdy jsem vyjel na Todda a Blakea a neměl jsem ani tušení, že je Silas na doslech. Rozzuřilo mě, když ti dva idioti přišli s pytli špinavého prádla a řekli mi, ať je vyperu v ruce, jako bych byl nějaký jejich otrok. Prostě jsem jim řekl, že prádelna je otevřená pro každého a že by si měli jít vyprat ten svůj smrad sami a neházet to na mě.

Moje odpověď je vytočila, což mi bylo fuk. Dráždit je bylo to, co mě bavilo nejvíc. Jestli si myslí, že jim šikanování ostatních jen tak projde, protože jsou kamarádi s budoucím alfou, hodlal jsem jim být pořádným trnem v jejich ubohých zadcích. Situace vyeskalovala od vzájemného nadávání k tomu, že do mě Blake strčil, a já neváhal a vrazil mu pěstí přímo do obličeje. Vykřikl bolestí a já si jen odfrkl. Ubožák. Todda můj čin nejdřív překvapil, ale pak se rychle otočil, aby se postaral o svého drahého přítele.

Zrovna jsem se chystal slavit své vítězství, když celý prostor naplnila Silasova temná aura a já se lehce zachvěl. Kdyby v tu chvíli nepřišel alfa Dominic a nezeptal se, co se děje, nejspíš bych to schytal přímo do obličeje. Silas mi rychle hodil ruku kolem ramen a řekl, že jsme jen blbnuli. Alfa nás skepticky sledoval, než mi oznámil, že mě hledá luna, a já děkoval hvězdám, že alfu v tu chvíli seslaly.

Zatřásl jsem hlavou při pomyšlení, co by se se mnou včera v noci stalo, kdyby alfa nepřišel v pravý čas. Silas by si s chutí rozmlátil můj obličej a přetvořil by ho podle svého vkusu. Byl jsem si jistý, že by se nedržel zpátky, po všech těch varováních, která mi dal, abych mu nechodil do cesty.

S pohledem upřeným k zemi jsem procházel tichou chodbou ke své poslední dnešní hodině. Nemohl jsem se ubránit myšlenkám na to, jestli by věci byly jiné, kdybych tu měl své rodiče. Poraženecky jsem si povzdechl nad svými bezmocnými úvahami, když vtom jsem pocítil silné škubnutí za ruku a někdo mě táhl opačným směrem, než byla má třída. Zavrávoral jsem po tvrdém strčení a zády jsem narazil do těla někoho za mnou.

A věděl jsem to. Byl jsem v pasti. Todd, Blake a další dva beta vlci, jejichž jména mě nezajímala, ale věděl jsem, že patří k Silasovým poskokům, mě obklíčili a probodávali mě vražednými pohledy, jako by mě chtěli na místě zabít. Zamračil jsem se na ně a dal si ruce v bok.

„Co po mně chcete?“

zeptal jsem se a můj zamračený výraz se prohloubil.

„To zjistíš, až s tebou skončíme. Líbilo se ti včera mlátit Blakea do obličeje? Protože nám se bude líbit dělat to samé s tím tvým.“

vyhrožoval jeden z té party idiotů a já se zasmál.

„Není to moje chyba, že je tvůj kámoš taková bábovka a neustojí ani jednu ránu, až padl na zem a volal maminku,“

rýpl jsem si a protočil oči.

„Ty máš pořád tu drzost mluvit? Ty vážně nevíš, kdy zavřít pusu, co?“

Todd se ušklíbl a já si jen odfrkl. Ubožáci.

„Je mi vás líto, vážně. Jste jen banda tupců, ubozí lůzři, co se hřejí v záři slávy svého kamaráda. Ani trochu mě neděsíte. Nikdo z vás. Takže nečekejte, že se budu krčit strachy jen proto, že chudáček Blake si se mnou neumí poradit sám a musel si zavolat celou bandu, aby za něj bojovala. Všichni jste pro budoucího alfu jen pěšáci. Nic víc,“

vyštěkl jsem, což je všechny přimělo podrážděně zavrčet.

Nčí pěst se setkala s mým obličejem. V tu chvíli mi bylo jedno, jakou nesnesitelnou bolest cítím, i tu kovovou pachuť krve v ústech. Strčil jsem do Blakea a vyslal rozzuřenou ránu tomu idiotovi, který se odvážil mě udeřit. Po tom nárazu se mu podlomily nohy a zapotácl se dozadu. Možná jsou to bety a delty, ale nejsou to nic jiného než rozmazlení fracci. Sice jsem se jim nemohl rovnat výškou ani tělesnou hmotou, ale od svých osmi let jsem se nadřel a natahoval natolik, abych věděl, jakou sílu má moje pěst.

Neviděl jsem v jejich tělesné stavbě žádný užitek, když postrádali sílu a vytrvalost. Ale kdyby se to vyhrotilo, mají nadvládu v počtu a já vím, že jsem v háji, ale to neznamená, že budu jen tak stát a nechám se mlátit. Beta stojící vedle delty, kterého jsem udeřil, zavrčela a chystala se mě praštit, když jsme zaslechli zvuk závěrky fotoaparátu. Zarazil se a rozhlížel se, odkud ten zvuk přišel, ale nikoho neviděl. Popadl mě za límec, připraven k úderu.

„Být tebou, tohle bych vážně nedělal.“

Někdo to okomentoval a vyšel ze svého úkrytu. Beta mě pustila a zamračila se na majitele hlasu za mnou. Otočil jsem se a uviděl, že to není nikdo jiný než Gideon.

„Proč strkáš nos do cizích věcí, delto? Prostě vypadni a vrať se k tomu svému pošahanému kamarádovi Rhiannonovi, jestli nechceš skončit jako on,“

vyhrožoval Todd a vykročil ke Gideonovi.

„Nerád se pletu do cizích záležitostí, ale málokdy ocením pohled na takové sráče, jako jste vy, když si vyskakujete na slabší, přičemž byste si mohli vybrat někoho své velikosti. Moc rád bych vám nakopal zadky, ale... (odmlčel se a teatrálně si povzdechl) nesnáším násilí, takže vypadněte, dokud jsem ještě hodný kluk.“

Gesty rukou je odháněl. Mimochodem, kdo mu řekl, že jsem slabý?

Protočil jsem oči nad jeho dramatickým vystupováním, zatímco Todd si odfrkl a ohnal se sevřenou pěstí po Gideonovi. Gideonův postoj se při tom činu změnil, příchozí ránu zachytil a s temným výrazem ve tváři Toddovu pěst sevřel.

„Blakeu, drahoušku, pověz jim, jaké to je, když mi někdo hne žlučí.“

Gideon se usmál na Blakea, který se strachy přikrčil. Jakmile přitlačil na Toddovu pěst, slyšel jsem křupání kostí. Todd pevně zavřel oči a snažil se potlačit bolest. Při tom pohledu jsem se uculil. Gideon pustil jeho pěst a srazil ho proti zdi.

„Až vás příště uvidím, jak si vyskakujete na něj nebo na kohokoli jiného, tohle video a fotky poputují přímo k alfovi. A tohle je doufám naposledy, co tě slyším mluvit hnusně o Rhiannonovi.“

Gideon jim pohrozil svým telefonem před obličejem a oni utekli, aniž by se ohlédli. Jen jsem si odfrkl nad tím, jací jsou to zbabělci.

„Jsi v pořádku?“

zeptal se Gideon a zvedl mi bradu. Odstrčil jsem jeho ruku, narovnal si zmačkanou košili a ignoroval jeho otázku. Vydal jsem se k zadnímu vchodu školy.

„Vím, že nejsi němý. Když už nechceš odpovídat na mé otázky, mohl bys aspoň říct děkuji. To tě neučili projevovat vděčnost za laskavost?“

řekl s odfrknutím a já se zastavil.

„Nepamatuji se, že bych tě prosil o pomoc, nebo kohokoli jiného...“

„Vypadal jsi, že ji potřebuješ,“

odpověděl a skočil mi do řeči.

„Umím se o sebe postarat,“

odpověděl jsem podrážděně... „Řekni to té tržné ráně na rtech.“

Odpověděl a já sykl.

„Jestli tě tak žere to, že ti nepoděkuji, tak se ode mě žádného vděku nedočkáš. Jak jsi řekl, nenaučili mě základní slušné chování ani etiku. O tvou pomoc jsem neprosil, byl jsi vlezlý z vlastní vůle, tak po mně nechtěj žádné uznání a dej mi sakra pokoj.“

Vyštěkl jsem na něj chladně, silou stiskl popruhy batohu a zmizel mu z očí.

„Jen jsem se snažil být milý. Proč si vždycky najdeš důvod, proč na mě vyjet?“

Poznamenal za mnou a já si jen odfrkl.

„Nestojím o tvůj soucit.“

Ušklíbl jsem se na něj a vyšel zadními dveřmi do lesa za školní budovou.

Jestli mě hodlal otravovat kvůli tomu, že jsem nevděčný, tak proč se mi pletl do cesty? O jeho pitomou pomoc jsem nestál. Nechápu, proč se lidi už neumějí starat sami o sebe.