Konec týdne se blížil a s ním i mé narozeniny. Sousední smečky přijely na jakési setkání. Podle mých odhadů to byla věc, kterou dělají na konci každého měsíce; všichni se sejdou u hostitelské smečky, mluví o věcech, o kterých nic nevím, a třetí den uspořádají hostinu a večírek.

Tentokrát byla řada na smečce Obsidian Crest, aby setkání hostila, což znamenalo práci navíc pro mě i pro omegy pracující v hlavním domě. Takové chvíle mě nesmírně rozčilují, protože jsem nucen tři dny v kuse bez zastavení běhat.

Přijímat rozkazy od těchto cizinců, protože alfa nařídil vyhovět každé jejich potřebě. Neposlušnost by mi přinesla jen potíže s naším alfou. A tak jsem tu teď pral povlečení toho zle vypadajícího mladého alfy, který je otravně posedlý čistotou. Bylo to dnes už počtvrté, co mě zavolal, abych vyměnil a vypral předchozí prostěradla a povlaky.

Moje míra vzteku byla v tuhle chvíli za hranicí normálu. Měl jsem chuť někoho zabít. Nedokázal jsem pochopit, co s tím povlečením dělá, že ho za tři hodiny dokáže zašpinit. Nejvíc mě štvalo, že na všech těch prostěradlech, která mi dnes kázali vyprat, jsem nenašel jedinou skvrnu. Svaly mě bolely tak moc, že jsem to chtěl vzdát. Kéž by mě alfa přidělil k někomu jinému než k němu.

To, že trvá na ručním praní těch látek, je v tuhle chvíli hlavní příčinou mého trápení a hněvu. Unaveně jsem zasténal, když jsem se postavil ze sedu, abych si protáhl ztuhlé svaly. Protahoval jsem si nohy a ruce, s frustrovaným povzdechem jsem si zase sedl a pokračoval v úkolu, který mě čekal.

„Ahoj.“

Slyšel jsem někoho říct, jak vchází do prádelny, a v duchu jsem zasténal. Ignoroval jsem jeho pozdrav a veškerou svou pozornost věnoval tomu, aby bílé prostěradlo, které jsem právě pral, zářilo čistotou. Jako by to bylo vůbec možné.

„Proč to pereš v ruce? Co se stalo s pračkami?“

zeptal se překvapeně Gideon, který stál přede mnou a gestikuloval mezi mnou a řadou praček v místnosti. Zkusil jsem zvednout hlavu a on tam byl, zmateně mě pozoroval. Věděl jsem, že si říká, jestli to dělám z vlastní vůle. Takový blázen jsem nebyl.

„To se zeptej toho čistotného maniaka, který mě chce uštvat dřív, než přijde můj čas,“

odpověděl jsem, vytáhl vyprané prostěradlo z namydlené vody a přendal ho do čisté. Ten budižkničemu trval na tom, abych prostěradla a povlaky vypral třikrát v různé vodě, než je vymáchám načisto.

„Počkej, ty chceš říct, že ti to Silas dal vyprat v ruce?“

zeptal se, dřepl si na mou úroveň a já zasténal.

„Ne, Silas ne. Jeden z těch mladých hostujících alfů. A teď mě nech na pokoji,“

odpověděl jsem.

„Někdo, kdo není členem smečky, ti řekl, abys tohle všechno vypral, a ty jsi souhlasil? Proč jsi prostě neřekl ne, vždyť je to hrozná dřina,“

poznamenal podrážděně.

„Možná ti uniklo, když jsem řekl mladý hostující alfa. Aha, zapomněl jsem, že nejsi v domě otrokem, abys věděl, že alfa vydal přísný rozkaz splnit každé jejich přání. Jak vidíš, souhlasil jsem, a proto jsem tady a tohle všechno peru. Jestli už jsi skončil s pletením se do mých věcí, tak prosím vypadni. Fakt nemám náladu se s tebou teď vybavovat,“

řekl jsem a probodl ho intenzivním pohledem.

Povzdychl si, popadl nedalekou stoličku, přitáhl si kbelík s povlečením, které jsem právě pral, a kbelík s čistou vodou postrčil ke mně, přičemž si vyhrnoval rukávy.

„Co to zkoušíš? Řekl jsem ti, abys mě neotravoval,“

řekl jsem a zmateně ho sledoval.

„Já vyperu zbytek a ty to vymácháš. Tak to bude jednodušší a rychlejší,“

odpověděl a ponořil ruce do kbelíku.

„O co ti jde, Gideone? O tvou pomoc jsem neprosil, prostě jdi pryč,“

řekl jsem unaveným tónem, protože jsem opravdu neměl sílu se s ním dohadovat.

„Řekněme, že je to podruhé, co ti nabízím pomoc bez tvého schválení. Navíc tu mou pomoc vážně potřebuješ. Vypadáš utahaně a totálně vyčerpaně, tak přestaň být pro dnešek za osla a přijmi to bez řečí.“

Pokrčil rameny a pral prostěradla, zatímco já na něj jen zíral a nevěděl, co si o jeho chování myslet. Proč by chtěl pomáhat? Jsem si jistý, že má něco za lubem.

Možná ode mě něco chce a plánuje mě tímhle vydírat.

S odmítavým gestem jsem popadl kbelíky, abych si je přitáhl zpět.

„Nejsem žádná princezna v nesnázích, své problémy si zvládnu vyřešit sám, takže naposledy: vypadni,“

vyštěkl jsem, když mě chytil za ruce a zabránil mi v odtažení kbelíku.

„U všech bohů, Kaelene, přestaň být pořád taková uštěpačná potvora a nech mě pomoct. Nevím, co proti mně máš, ale tvoje hnusné chování mě nezastaví v tom, abych na tebe byl milý. Prostě pro jednou polev, shoď dneska ty svoje bodliny a nech mě to udělat. Po dnešku můžeš klidně zase dál vyjíždět při každé příležitosti,“

vyjel na mě, pustil mé ruce z držadla kbelíku a pokračoval v praní prostěradel a povlaků.

Můj bystrý mozek nedokázal vymyslet žádnou uštěpačnou poznámku, zatímco jsem mu do hlavy vrtal očima a sledoval každý pohyb jeho rukou. Nevěděl jsem, co cítit, ani jak se cítit. Nikdo mi nikdy nenabídl pomoc jen tak. Těch pár, kteří mi pomoc nabídli v minulosti, měli vždycky něco za lubem; o pár dní později se vrátili a chtěli, abych jim pomohl s něčím mnohem únavnějším a stresujícím, přičemž to, s čím mi pomohli, používali jako páku. Párkrát mě takhle napálili a já se poučil. Od té doby jsem odmítal každou nabídku, ať už byla upřímná, nebo ne.

Teď jsem se nemohl ubránit myšlenkám na to, co za to bude chtít na oplátku. Vždycky něco chtějí. Poraženecky jsem si povzdechl, přitáhl si kbelík s čistou vodou a začal máchat jedno z prostěradel, které tam hodil.

„Nemusel jsi na mě zvyšovat hlas,“

řekl jsem mu a on si povzdechl a zvedl ke mně hlavu.

„Nechtěl jsem, omlouvám se. Jen mě frustrovalo, že mě nenecháš pomoct, když z tebe ta únava úplně sálá,“

odpověděl, jeho hlas byl napjatý a jemný, a já jen opakovaně mrkal nad tím, jak zní poraženě.

„Nemám rád, když se na mě lidé dívají s litem,“

řekl jsem mu upřímně.

„Věř mi, rozhodně tě nelituju, nejsem typ, co by takové emoce k lidem choval. Mám jednu kamarádku a kdykoli tě vidím, vidím v tobě její mužskou verzi. Tím nechci říct, že vypadáš zženštile, jde o to, jak se chováš a co děláš. Tvoje tvrdohlavost a přístup jsou jako její.“

Odpověděl a jeho hlas byl teď něžný, zatímco se zasněně díval do prázdna.

Předstíral jsem zakašlání.

„No, dokud mě nevidíš jako mužskou verzi tvé tajné lásky, tak mi to asi nevadí,“

odpověděl jsem a nadzvedl obočí. Chvíli na mě zíral a pak vybuchl smíchy.

„Cože? (směje se) Ne, ne, nic takového. Není to moje láska, jsme jen kamarádi, nejlepší kamarádi.“

Odpovídal a stále se mi smál. Usmál jsem se nad tím, jak při tom smíchu mhouřil oči.

„Není to vtipné. Mimochodem, nemysli si, že díky tomuhle na tebe přestanu vyjíždět. Nejsme kamarádi.“

Odpověděl jsem a vymáchal další prostěradlo, ze kterého jsem vyždímal vodu.

Přestal se smát a usmál se na mě.

„Nečekám, že přestaneš, ale ta poslední část by mohla...“

„Ani na to nemysli.“

Řekl jsem a skočil mu do řeči.

„Ale proč? Nezní to jako špatný nápad,“ odpověděl s našpulenou pusou a já protočil oči.

„Je to špatný nápad. Kamarádi jsou přítěž a jsou nepředvídatelní. Můžou se změnit z dobrých na zlé. Takový stres ve svém životě nechci,“

řekl jsem mu, na což našpulil rty ještě víc.

„Ale já jsem jiný, slibuju, že se nikdy nezměním,“

řekl a rty vystrčil do otravného špulení. Proč se najednou chová jako rozmazlené štěně?

„Smaž ten otravný výraz z obličeje a říkám NE. Kamarádi z nás nikdy nebudou,“

řekl jsem mu ostře a jeho tvář poklesla.

„Nepřestanu, dokud neuvěříš, že nebudu jako ti ostatní,“

odpověděl vesele a já si jen odfrkl. To je vždycky takhle veselý? Jestli ano, bude to k vzteku.

„Hodně štěstí při tvém hledání, rád tě zklamu,“

řekl jsem, vstal a odnesl prostěradla do sušičky, zatímco on tam zůstal trucovat. V duchu jsem se nad jeho uraženým obličejem pousmál.