V okamžiku, kdy se ke mně Gideon otočil zády, aby sledoval odcházející postavu toho násilnického alfy, využil jsem příležitosti a utekl z místnosti. Protože veškerou svou pozornost věnoval tomu, co se dělo venku za oknem, vyběhl jsem ven, zabouchl za sebou dveře a prchl do svého pokoje.

Slyšel jsem, jak na mě Gideon volá, zatímco jsem se řítil dolů po schodišti a sbíral veškerou odvahu, abych potlačil slzy. Ze všeho nejmíň jsem se chtěl zhroutit před ním nebo před kýmkoliv jiným. Ani jsem přesně nevěděl, proč jsem utekl, ale v tu chvíli jsem se styděl a byl k smrti vyděšený.

Snažil jsem se v duchu srovnat s tím, co by se stalo, kdyby se Gideon neobjevil právě tehdy, kdy se objevil, nebo kdyby mi nepomohl s prádlem. Co kdyby odešel, když jsem mu to řekl? Skončil by mi ten kluk s p**isem v krku? Při té představě se mi obrátil žaludek. Vběhl jsem do koupelny ve svém pokoji, skrčil se a vyzvrátil všechno jídlo, které jsem ten den snědl.

Držel jsem se záchodové mísy, dávil se a tělo se mi otřásalo v pošokovém stavu. Vyprazdňoval jsem ze sebe všechno, dokud nezbylo nic než žaludeční kyseliny. Pak jsem se svezl k zemi, opřel se o dveře koupelny, objal své třesoucí se tělo a sípavě vydechl:

„Mami,“

zavolal jsem žalostně.

„Potřebuju tě, prosím, moc tě potřebuju,“

vzlykal jsem a přál si, aby moje máma, kterou jsem nikdy nepoznal, vběhla do pokoje, objala mě a řekla mi, že všechno bude v pořádku, že já budu v pořádku. Bylo to ubohé a beznadějné, ale v tuhle chvíli jsem ji tak zoufale potřeboval, že bych udělal cokoliv, aby mě ukolébala k spánku ve své náruči.

Na mou dvanáctiletou mysl toho bylo až příliš. Ani jsem nechápal, jak jsem to mohl vydržet a nezešílet nebo se nezhroutit v slzách přímo tam, když mě málem zneužili a napadli. Tehdy jsem si ani neuvědomoval vážnost toho, co se mělo stát; nedocházelo mi, o co vlastně šlo.

Myslel jsem si, že stačí zavřít oči a všechno to zmizí, nebo že je to jen zlý sen, ale realita mě brzy zasáhla plnou silou. Když Gideon vyšel z koupelny, v hlavě se mi neustále opakovalo to „co kdyby“ a ponížení bylo neúnosné.

Gideon mě viděl v té pozici, klečícího před alfou, který měl p**is jen pár centimetrů od mých úst. Tělo se mi otřáslo při té vzpomínce a z úst mi znovu unikl vzlyk, jak jsem se rozplakal.

Schoval jsem hlavu mezi kolena a mrzutě volal svou mámu jako ten ubohý sirotek, za kterého jsem se odmítal považovat. Celou tu dobu jsem si kolem sebe stavěl dokonalou obrannou zeď a stačil jeden sedmnáctiletý alfa, aby se ta zeď takhle zbortila. Poprvé jsem nenáviděl den, kdy mě počali a přivedli na svět.

Heřmal jsem a sípal tak uboze, až jsem najednou ucítil teplou ruku, která mě přitáhla k pevnému tělu. Otevřel jsem oči, tělem mi projel strach a snažil jsem se z toho sevření vymanit. Oči se mi rozšířily, když jsem uviděl Gideona, který se na mě omluvně usmál a přitáhl si mě k sobě. Ochranně mě objal pažemi a já jsem si zahanbeně schoval obličej na jeho hrudi a pláčem mu promáčel košili.

„Pššššššt, jsem tady, dobře? Jsem tady. Omlouvám se, že jsem nevyšel dřív. Omlouvám se, že jsem tě tam v té místnosti nechal takhle samotného. Strašně mě mrzí, že jsem tě nechal tím vším projít a nevyběhl jsem dřív. Moc mě to mrzí.“

Opakovaně se omlouval a tiskl mě k sobě, abych se cítil v bezpečí. Chtěl jsem mu říct, že on za nic nemůže, že nic z toho nebyla jeho chyba. Neudělal nic špatného. To já bych se měl omlouvat za to, že jsem tak vyletěl, aniž bych mu poděkoval. Udělal pro mě ten den tolik a já mu za nic neprojevil vděčnost.

Zkusil jsem zvednout hlavu, abych aspoň poděkoval. „Já... ty... děk..........“

„Pšš, teď nemusíš nic říkat, dobře? Vím, co chceš říct. Ne teď, dej si načas. Až se uklidníš, rád si poslechnu cokoliv, co budeš mít na srdci,“ přerušil mé blábolení. Proč je ke mně vůbec tak hodný? Nechápal jsem, proč se přátelí zrovna se mnou. Co je na mně tak zvláštního, že mě šel dokonce hledat?

Přemýšlel jsem o tom, zatímco jsem se konečně uklidňoval z toho záchvatu pláče. Tělo se mi ještě mírně třáslo vyčerpáním. Zvedl jsem hlavu, abych se na něj podíval, ale okamžitě jsem ji zase sklonil. Nemohl jsem, prostě jsem se mu nemohl podívat do očí. Co když si o mně myslí, že jsem jen neduživé nátěre?

„Já vím, ale neměl by ses za sebe stydět. Vím, že sis to nevybral. Jsi obětí jeho nadržené pubertální mysli, takže tě nebudu soudit. Nikdy bych to neudělal.“

Gideon to řekl s přesvědčením v hlase a jemně mě kolébal.

„Omlouvám se, že jsem tak utekl, aniž bych ti aspoň poděkoval. Stalo se to všechno tak rychle, že jsem nevěděl, co si myslet nebo co dělat. Neměl jsem sebemenší tušení, co se se mnou mělo stát, připadalo mi to jen jako zlý sen. Nevěděl jsem, jak reagovat, a když jsi přišel, prostě jsem ti nedokázal čelit, proto jsem utekl. Byl jsem tak.........“

„Nenervuj se tím, Kaelene. Chápu, že tě ponížil a zmátl, a samozřejmě ten šok, když ti to došlo. Měl jsem o tebe starost, když jsi utekl. Myslel jsem, že jsem možná něco udělal nebo řekl špatně,“ vysvětloval Gideon a mně bylo líto, že jsem ho takhle nechal být.

„Ne, ne, to ne. Omlouvám se, že jsem tě nechal si to myslet.“

Omluvil jsem se a on se na mě usmál.

„Neměl by ses omlouvat, platí? Slibuju, že už tě nikdy nenechám samotného. I když nebudu moct být vedle tebe čtyřiadvacet hodin denně, budu tě kontrolovat pokaždé, když budu mít volno. Slibuju, že už ničím takovým nebudeš muset procházet sám,“ řekl a já na něj upřel skleněné oči.

„Slibuješ?“ vydechl jsem přiškrceně.

„Ano, Kaelene, SLIBUJU a měsíc mi budiž svědkem. Máš mě.“

Před pár hodinami jsem odmítal přátelství a teď si tady dáváme sliby. Usmál jsem se na něj přes slzy a on mi úsměv oplatil, prohrábl mi vlasy a já zamručel a zavrtěl hlavou.

„Nejsem žádné štěně,“ řekl jsem a setřásl jeho ruku z vlasů.

„Ale jsi mládě,“ odvětil a já si odfrkl.

„Ty taky, tak se přestaň chovat jako dědek.“

„Ale jsem starší než ty. To se počítá.“

Odpověděl s ušklebkem. Protočil jsem oči nad jeho kousky, než jsem se usmál.

„Takže, jsme teď přátelé?“ zeptal se a já skrýval úsměv.

„No, o tom si ještě musím popřemýšlet,“ odpověděla jsem, on zasténal a já se v duchu usmál.

„Vážně, Kaelene, dokážeš být aspoň hodinu bez těch svých drzých řečí? Nemůžu uvěřit, že jsi na své staré já tak zlá,“ odvětil.

„Nemůžeš mi to zazlívat, takhle jsem se narodil. Je fajn být zpátky a gratuluji ti k získání karty přátelství,“ odpověděl jsem a usmál se na něj. On zazářil a znovu mi prohrábl vlasy. Opakovaně jsem potřásl hlavou, abych se jeho ruky zbavil.

Pokud přátelství chutná takhle, pak mi nebude vadit být s Gideonem kamarád...