„Ahoj, příteli.“

„Mám jméno, víš, drahý příteli,“ odpověděl jsem a otočil se ke Gideonovi, který se na mě ponuře usmál.

„Neviděl jsi dneska Rhiannon?“ zeptal se a já se na něj zamračil.

„To je důvod, proč jsi tady po dvou dnech? Aby ses mě ptal, kde je tvoje milovaná nejlepší kamarádka, ugh,“ zeptal jsem se a založil si ruce na prsou.

„Cože? Proč si to myslíš? Samozřejmě, že jsem tady za tebou! Jen jsem ji neviděl ve smečkovém domě a je víkend, tak mě napadlo se tě zeptat, jestli jsi ji náhodou neviděl,“ vysvětloval překotně s omluvným výrazem.

„Takže jsi tu kvůli ní. Klidně jdi, mně je bez tebe fajn,“ řekl jsem s předstíranou mrzutostí a odcházel od něj, abych posbíral odpadky na hřišti.

„Kaeli, o co ti jde? Přišel jsem sem za tebou, vážně. Omlouvám se,“ odpověděl a já si odfrkl, chtěl jsem ho ještě trochu potrápit.

„O tom pochybuju. Pořád vytahuješ tu svoji drahou kamarádku při každé sebemenší příležitosti. Celý týden tě měla jen pro sebe. Proč mě zase musíš trápit řečmi o ní?“ zabručel jsem a vytrhl mu ruku.

„No tak, Kaelene, omlouvám se, dobře? Neuvědomil jsem si, že to dělám. Jen jsem si myslel, že by bylo fajn, kdyby ses s ní spřátelil. Víš, je to dobrá společnice,“ řekl a snažil se mě uchlácholit.

„A co jsem já, co? Mizerná společnice? Vidíš, už to děláš zase, chválíš ji. Víš co, myslím, že bude lepší, když se přestaneme kamarádit. Prostě se vrať ke své Wonder Woman,“ řekl jsem a vztekle dupl nohou.

„Dobře, dobře, fajn, přestanu o ní mluvit. Ty jsi ta nejlepší společnice. Panebože, proč najednou tak žárlíš?“ řekl a rozběhl se ke mně, vzal mi z ruky koš a začal sbírat odpadky místo mě.

„Já a žárlit? Ani nápad. Proč bych měl?“ zeptal jsem se, sedl si na skluzavku na hřišti a houpal nohama.

„To nevím, to bys mi měl říct ty,“ řekl a významně se na mě podíval. Zakryl jsem si ústa rukama, abych skryl smích.

„Možná proto, že o ní mluvíš pořád dokola, až si říkám, proč jsme se vůbec spřátelili,“ zamumlal jsem s našpulenými rty a on si povzdechl a přišel ke mně.

„Omlouvám se, dobře? Asi jsem se nechal unést. Slibuju, že už se to nebude opakovat, vaše výsosti. Odpusťte mou troufalost,“ řekl, postavil se do pozoru a zasalutoval. Nemohl jsem si pomoct a nahlas se rozesmál jeho snaze mě udobřit.

„Dobře, odpouštím ti. Mimochodem, jen jsem si tě dobíral. Pro záznam: proti tvé nejlepší kamarádce nic nemám,“ řekl jsem a vylezl po schodech na skluzavku.

„Ty jsi ale zlej! A já se bál, že se se mnou chceš rozejít,“ řekl, zatímco jsem sjížděl dolů tunelem skluzavky.

„Nerad ti kazím iluze, ale fuj, já už někoho mám. Ty rozhodně nejsi můj typ, nemáš prsa,“ řekl jsem a vyplázl na něj jazyk.

„Vážně? Ty už v tomhle věku víš o prsou? To je nepřípustné,“ řekl Gideon a svraštil nos.

„Cože? Za pár dní mi bude třináct, už nejsem dítě,“ řekl jsem hrdě a Gideon na mě zůstal šokovaně zírat. Váhavě ke mně přistoupil a já na něj tázavě zvedl obočí a naklonil hlavu.

„Počkej, ty máš za pár dní narozeniny s první proměnou a ani tě nenapadlo mi o tom říct?“ vyhrkl Gideon skoro křikem.

„Není to nic velkého. Nikdo z toho není nadšený a nikdo mi neuspořádá žádnou oslavu, tak proč kolem toho dělat rozruch,“ odpověděl jsem a pokrčil rameny.

„Jak to myslíš, že to není nic velkého? Poprvé se proměníš a potkáš svého vlka, to je ten nejlepší pocit!“

„Jo, když máš někoho, kdo s tebou tou fází proměny projde, nebo rodinu, která se těší na tvého vlka. Ale v mém případě je to naopak. Takže ne, nevidím důvod, proč by to měla být velká věc, když tou bolestí a vším musím projít sám, děkuji,“ řekl jsem se znatelným mračením a seskočil z okraje skluzavky. Nálada se mi prudce zhoršila.

„Kdy to je?“ zeptal se Gideon hlasem sotva nad šeptem a já se zastavil.

„Kdy je co?“ otočil jsem se k němu.

„Kdy máš narozeniny, který den a datum, chci to vědět,“ řekl.

„Proč to chceš vědět?“ zeptal jsem se dřív, než jsem se stihl zastavit.

„Myslel jsem, že jsme přátelé, Kaelene. Měl bych takové věci vědět, abych mohl být s tebou, až se budeš měnit. Chci tam být s tebou.“

„Protože mě lituješ? Děkuju, ale nemusíš. Nemáš k tomu žádnou povinnost. Zvládnu to sám,“ řekl jsem, popadl koš na odpadky a snažil se od něj odejít.

„Zase to děláš, Kaelene. Zase se mě snažíš odehnat. Slíbil jsem ti, že s tebou zůstanu a nikdy tě neopustím. Myslel jsem tím zůstat s tebou u všeho. Bez ohledu na to, čím procházíš, chci u toho být s tebou. Dělám to proto, že chci, protože si zasloužíš víc, než ti můžu nabídnout, a ne z lítosti, to nikdy. Tak mě prosím nech být tvým přítelem, tvojí rodinou a bratrem, Kaeli. Prosím,“ řekl a chytil mě za ruku. Zavřel jsem oči, abych potlačil slzy. Proč musí vždycky říkat věci, které mě dělají tak slabým? Proč proti němu nikdy nedokážu bojovat? Pokaždé to s těmi slovy tak umí, že mu nedokážu odporovat. Proč musí pokaždé zlomit mé odhodlání?

„26. tohoto měsíce. Narozeniny mám 26. září,“ řekl jsem mu potichu.

„Už se nemusíš cítit sám, Kaeli, máš mě, dobře? A věř mi, udělám cokoliv, abych s tebou u toho byl. Navždy spolu,“ řekl a natáhl ukazováček. Protočil jsem oči.

„No tak, vezmi si ho a stvrď to. Je to pakt, který udrží naše přátelství, ugh, co na to říkáš?“ řekl a zakmital ukazováčkem.

„NAVŽDY SPOLU,“ odpověděl jsem, zahákl svůj ukazováček o jeho a on mě přitáhl do objetí.

„Dobře, dobře, můžeš už přestat s těmi emocemi? Musím se vrátit do smečkového domu, skoro už je čas chystat večeři. Dostaneš mě do maléru,“ řekl jsem a snažil se z objetí vymanit.

„Půjdu s tebou. Pomůžu ti s čímkoliv,“ řekl a táhl mě ke smečkovému domu.

„Tím mě jen dostaneš do větších problémů s tvými rodiči. Víš, že tam budou. Neboj se, budu v pohodě. Přestaň se ke mně chovat jako ke svému malému bráškovi,“ řekl jsem, vymanil se z jeho sevření a rukou ho odháněl.

„Vždyť jsi můj malý bráška, jestli to nevíš. Tak já teda půjdu domů, nebo se proběhnout. Nezapomeň si udělat úkoly,“ řekl, než odešel opačným směrem. Přikývl jsem. Samozřejmě že nezapomenu, rozhodně se nechci dostat do křížku s paní Andersonovou, s tou ježibabou.

Spěchal jsem zpátky do smečkového domu, vešel zadními dveřmi poté, co jsem vyhodil pytel s odpadky tam, kam patřil. Měl jsem 30 minut zpoždění s přípravou večeře a moc dobře jsem věděl, že za to dostanu vynadáno, ale bylo to pro dobrou věc.

Pomalu jsem otevřel zadní dveře, abych nevydal ani hlásek, a vešel dovnitř. Mířil jsem ke kuchyni, když jsem ucítil, jak mě někdo chytil za košili a škubl se mnou dozadu.

„Kam si myslíš, že se plížíš?“ zavrčel Silas a přitiskl mi záda ke dveřím. Polkl jsem zasténání.

„Musím se vrátit do kuchyně, jen jsem byl vyhodit odpadky,“ odpověděl jsem tiše.

„Copak jsem ti neříkal, že nesnáším, když se mi lže? Neříkal?“ zavrčel a mě stálo veškeré úsilí, abych si frustrovaně nepovzdychl.

„Nelžu,“ zamumlal jsem a kousl se do rtu. Silas zavrčel a vrazil mi facku na pravou tvář. Po tom nárazu jsem zavrávoral dozadu.

„Příště si to rozmysli, než mi začneš lhát. Viděl jsem tě s tím neduživcem, co si myslí, že je něco víc než ostatní. Viděl jsem vás oba na hřišti pro mláďata, jak jste tam vrkali. Myslím, že by alfa chtěl vědět, proč jsi přišel pozdě ke svým povinnostem,“ řekl s úšklebkem. Musel jsem ho poprosit, i když se mi nechtělo, musel jsem. Alfu by vytočilo, kdyby zjistil, že zanedbávám své povinnosti.

„Prosím, neříkej mu to, není to tak, jak si myslíš, prosím. Už se to nestane,“ prosil jsem a sklonil hlavu v podřízení.

„Tentokrát ti to nechám projít, ale věz, že tě sleduju. Teď vypadni,“ zavrčel a já neváhal ani vteřinu a upaloval do kuchyně. Nechápal jsem, proč mě pořád vyhledává, i když se mu snažím sebevíc vyhýbat. Kdybych si tehdy hleděl svého a nešpehoval ho, jak šikanuje tu Rhiannon, nebyl bych v tomhle maléru.

„Ó, Kaelene, už jsi tady. Očisti ta kuřata a dej je vařit, potom umyj všechno nádobí v dřezu, a až budeš hotový, chce tě vidět luna,“ řekla vedoucí omeg a já přikývl a pustil se do práce.