Když jsem byla konečně sama, nechala jsem slzy volně téct a sjela po stěně dolů, dokud se mi kolena nedotkla hrudi, a zabořila do nich hlavu. Tělo se mi třáslo, jak jsem ze sebe dostávala všechno, co jsem cítila. Neměla bych vynechat další hodinu, protože by se to táta dozvěděl a zbil by mě za to, ale já už tohle prostě nezvládala. Proč jsem dál bojovala o život, když tohle byl život, který jsem měla? Byla jsem bita, znásilňována a týrána! Tohle byl konec, už jsem v tom nepokračovala.

Po několika hlubokých nádechech jsem nechala slzy oschnout a přemýšlela, jak to udělat. Způsobů bylo tolik, ale musela jsem si být jistá, že se nic nepokazí. Skok nebyl vždycky zárukou, takže to padlo. Skočit pod auto by mohlo skončit jen pár zlomeninami, ale pořád bych mohla přežít, takže to taky padlo. Usilovně jsem přemýšlela a přecházela sem a tam, dokud mě to nezasáhlo. Táta měl v kanceláři zbraň. Už mi s ní dřív vyhrožoval a, pokud jsem viděla, ani se neobtěžoval ji zamykat, nejspíš proto, že věděl, že bych tam nikdy nevkročila.

Ale byla jsem zoufalá a stejně bych byla mrtvá, tak co na tom záleželo, že tam vejdu? Mohla bych to udělat přímo tam, aby musel uklízet ten nepořádek, do kterého mě dohnal. Nikdy jsem nebyla mstivý člověk, ale představa, že se zastřelím v jeho křesle, on mě najde a bude se muset vypořádat s následky mé smrti, mě přiměla k úsměvu. Kéž bych mohla vidět jeho obličej, až mě najde, a jak to plánuje vysvětlit. Musela jsem jít hned, dokud nebyl doma, abych měla jistotu, že mě nikdo nezastaví. S posledním nádechem, abych posílila své odhodlání, jsem vykročila ze svého úkrytu a začala kráčet přes hřiště k přední části školy, kde bylo zaparkované mé kolo.

Myslela jsem jen na jednu věc, takže mi bylo jedno, kdo mě uvidí odcházet. Nasedla jsem na kolo a ani jsem se necítila provinile, když jsem jich několik shodila.

„Hej, Záře, kam ten spěch?“ ozval se Sorenův hlas směrem od předních schodů školy.

Ignorovala jsem ho, otočila kolo a vyrazila. Směrem ke mně se ozývaly kroky, tak jsem šlápla do pedálů, jak nejrychleji jsem mohla. Soustředila jsem se jen na svůj cíl a makala nohama, ani jsem se neobtěžovala čekat, až projedou auta. No a co, když mě srazí, prostě se zvednu a budu pokračovat, dokud to nebude hotové.

„Záře!! Hej, zpomal, holka!“ slyšela jsem, jak na mě někdo křičí, ale neotočila jsem se ani nezpomalila.

Slyšela jsem spršku nadávek a skřípění brzd, jak jsem se proplétala chaotickým přechodem, aniž bych se podívala nebo zastavila. Když jsem konečně dorazila domů, ani jsem nezpomalila, sletěla jsem z kola a běžela ke dveřím.

„Sakra, Záře, zpomal už sakra!“ zařval někdo za mnou, zatímco jsem zápolila s klíči.

Za mnou bylo slyšet několik kroků a někdo mě chytil za paži, aby mě k sobě otočil. Hruď se mi zvedala a klesala, jak jsem se snažila uklidnit.

„Co to sakra bylo? Mohla ses nechat zabít! Co je to s tebou?“ řekl Kael a stiskl mi paži pevněji.

„Pusť mě!“ zavrčela jsem na něj a vytrhla se mu.

Na další pokus jsem dostala klíč do zámku, vrazila dovnitř a zamířila přímo do otcovy kanceláře. V frustraci jsem otevřela několik zásuvek a zase je prásknutím zavřela, když jsem nemohla najít to, co jsem hledala.

„Kde to je?“ ptala jsem se zoufale pod fousem.

Konečně jsem ji našla v poslední zásuvce a na několik okamžiků jsem tam jen tak stála a dívala se na ni, než jsem sáhla dovnitř a sevřela ruku kolem chladného kovu. Srdce mi bušilo, jak jsem cítila její váhu v dlaních. Pomalu jsem ji celou vytáhla a nespouštěla z ní oči.

„Záře… Lyro, co to děláš?“ zeptal se Milo. Zvedla jsem k němu oči a namířila zbraň na ty čtyři kluky, které jsem se za poslední tři roky naučila nenávidět.

„Vypadněte!“ vykřikla jsem, svírajíc zbraň a míříc přímo na ně.

Nestřelila bych po nich, protože nejsem vrah. Nechtěla jsem, aby se komukoli ublížilo, kromě mě.

„Dobře, Záře, můžeme si o tom promluvit…“ řekl Milo tiše a udělal krok ke mně.

„Nejmenuju se Záře!“ zaječela jsem na něj.

„Promiň. Lyro, prostě se uklidni, jo?“ řekl, držel ruce zvednuté a pomalu se přibližoval.

„Běž pryč, Milo, nebo přísahám, že tě zastřelím. Vypadněte sakra všichni! Už jste udělali dost! Vy všichni! Nechte mě prostě na pokoji!“ křičela jsem a pevně zavřela oči.

Ozvaly se výstřely a já zalapala po dechu, jak mě obklopila temnota.