**První ročník**

Táta měl včera večer u sebe přátele a ti mi řekli všechno, co se mnou chtěli dělat, kdykoli mě budou mít o samotě. Říkali, že to bude naše tajemství. Můj otec jim nedovolil vzít si všechno, protože si mě plánoval šetřit na tu správnou příležitost. Pořád jsem cítila jejich ruce po celém těle i následující ráno, když jsem se oblékala na svůj první den na střední škole.

Na základce to nebylo tak zlé a v posledním ročníku jsem si tam dokonce našla kamaráda, kterého jsem se nemohla dočkat. Celý ten poslední rok byl na mě tak hodný a stali jsme se nerozlučnými. Potichu jsem sešla dolů a táta naštěstí nebyl nikde v dohledu, takže se mi podařilo snadno vyklouznout. Na konci příjezdové cesty na mě čekalo auto a já se usmála, když se na mě usmála jedna z nejhezčích tváří.

I když jsme si byli blízcí, přiznávám, že jsem do svého kamaráda byla trochu zakoukaná, jak by taky ne? Letní prázdniny stačily k tomu, abychom oba o něco víc dospěli. On očividně zmohutněl a moje vlastní postava se trochu víc zaoblila, i když jsem byla pořád stejně štíhlá jako dřív.

„Ahoj, ty!“ řekl, když jsem otevřela dveře a nastoupila.

Dnes byl oblečený jinak. Měl na sobě tmavé džíny a černé tričko. Udělalo to na mě dojem, ale byla jsem trochu zmatená, protože obvykle tak tmavé barvy nenosil, ale přešla jsem to. Jeli jsme do školy za doprovodu hudby řvoucí z rádia a já se po týdnech cítila klidná. Osobně jsem ho neviděla asi měsíc, protože jsem se léčila z dost vážných ran. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, takže jsme spolu mluvili hlavně po telefonu.

Objevila se naše škola a on zaparkoval vedle tmavého sportovního auta, u kterého stáli tři kluci. Prohlédla jsem si každého z nich a všimla si, že jsou oblečeni podobně jako Milo, a kývli na něj hlavou.

„Znáš je?“ zeptala jsem se ho.

„Jo! Potkali jsme se v autodílně, kde jsem přes léto pracoval. Jsou to fajn kluci,“ řekl, vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil.

Udělala jsem totéž a stála u svých dveří, zatímco jsem sledovala, jak se zdraví se svými přáteli. Jeden z nich po mně střelil pohledem a ušklíbl se.

„Tak co, Milo, je to tvoje holka?“ zeptal se jeden z nich.

Milo se na mě podíval a polkl. „Ne.“

Věděla jsem, že jsme jen kamarádi, ale tohle zabolelo. Nešlo o to, co řekl, ale o to, že vypadal, jako by se za mě z nějakého důvodu styděl.

„Dobrý den, mladá dámo, já jsem Cade. Tohle je Kael a Soren,“ řekl a ukázal na ostatní kluky opírající se o auto. „Takže když nejsi Milova holka, možná si spolu my dva můžeme užít trochu zábavy.“

Objal mě kolem ramen a jeho ruka mě jemně pohladila po paži, zatímco přiblížil ústa k mému uchu.

„Voníš tak sladce, že bych tě snědl,“ zašeptal mi do ucha a mně se zastavilo srdce.

Jeho slova a pocit z jeho doteku ve mně vyvolaly paniku, jak se mi do mysli nahrnuly vzpomínky na ty muže, kteří se mě dotýkali. Srdce se mi rozbušilo, vytrhla jsem se mu a ucouvla.

Jeden z kluků se zasmál. „Co je to s ní sakra za problém?“

„Spálil ses u ní, Cade,“ řekl někdo posměšně, ale Cade vypadal naštvaně.

„Co je, jsi snad moc nóbl na to, aby se tě někdo dotýkal? Co? Promiň, Záře, ale nestojíš mi za ten čas,“ řekl Cade a já se podívala na Mila s prosbou o pomoc.

Měl sklopené oči a dělal, že nevidí, co se děje. Ustoupila jsem ještě dál a zamířila k předním schodům školy. Z očí mi stékaly horké slzy, jak jsem kráčela chodbou hledat svou skříňku.

Po tom prvním dni mě Milo odřízl a začal se dokonce smát některým poznámkám ostatních kluků. Jak týdny plynuly, začal se k některým jejich žertíkům i přidávat. Jediný přítel, kterého jsem měla, se změnil v mou nejhorší noční můru. Pak se kolem nich začala motat ta holka a vždycky se na mě dívala spatra. Ona a její kamarádky se přidaly ke klukům v mém trýznění, ale byly mnohem horší.

Kluci dávali přednost slovnímu trýznění a ty fyzičtější činy nechávali na holkách. Jednoho dne v dívčích šatnách uviděly všechny mé jizvy, přitiskly mě k zemi a lihovým fixem mi kreslily po vystouplé kůži, pak si to vyfotily a daly na Instagram. Otagovaly to #slutart (kurviumění) a z toho se vyvinula celá série případů, kde jsem byla hlavní múzou.

Mysleli byste si, že jít za někým z pedagogického sboru pro pomoc mě zachrání, ale jakmile jsem vstoupila do kanceláře zástupce ředitele, věděla jsem, že jsem v háji. Poznala jsem ho z mnoha večírků, kterých jsem se s otcem účastnila, a úsměv, který mi věnoval, mi poslal po zádech mráz strachu. Nebyl jedním z těch mužů, kteří přišli do mého pokoje, ale vzpomínám si, jak mu to otec v šeptaném rozhovoru nabízel.

Potřebovala jsem ale pomoc, tak jsem se zhroutila a řekla mu, co se mi dělo. Soucitně přikývl, obešel stůl a posadil se vedle mě. Položil mi ruku na nohu a já ztuhla.

„Proč mi neukážeš, co ti udělali, abych měl lepší představu o tom, s čím máme co do činění? Jinak je to jejich slovo proti tvému,“ řekl.

Měl pravdu, uvažovala jsem, a otočila se na židli, abych si mírně vyhrnula zadní část trička. Můj dech byl nepravidelný, jak jsem čekala. Zabručel za mnou a brzy jsem cítila, jak mi prsty přejíždí po jedné z mých větších jizev a dolů. Pod jeho dotekem jsem sebou trhla, ale pak mi jeho druhá ruka pevně sevřela bok. Tehdy jsem věděla, že jsem udělala velkou chybu. Když jsem ale náhle ucítila jeho dech na horní části zad, začalo se mi dělat nevolno. Zhluboka se nadechl mé vůně, než mi vtiskl jemný polibek na kůži, a já pevně zavřela oči.

Než to však mohlo zajít dál, někdo otevřel dveře a zástupce se ohlédl ve stejnou chvíli jako já. Ve dveřích stál v šoku Milo a já si rychle stáhla tričko a vystřelila na nohy. Odstoupil stranou a já se prohnala kolem něj ven na chodbu.

Následující den byla po celé škole fáma, že spím se zástupcem ředitele, a já přesně věděla, kdo ji začal. Ten kluk, o kterém jsem si kdysi myslela, že je to kamarád, řekl všem, co viděl. Všichni mě sledovali a týdny si o mně šeptali a fáma s každým dnem rostla. Někteří lidé mi na skříňku naškrábali slova „děvka“ a „coura“.

Můj otec mě dokonce jednou zahnal do kouta, hodil mě proti zdi a vynadal mi do všech možných jmen. Řekl mi, že jen on mi může dát svolení k tomu, s kým budu, a že budu litovat toho, že jsem mu šla za zády. Ten den mi pokryl břicho a záda modřinami a musela jsem zůstat čtyři dny doma, abych se zotavila. Dokonce musel zavolat lékaře, aby mě prohlédl, ale když volali ze školy, že už nemůžu víc chybět, znovu se rozzuřil.

Mé známky nebyly kvůli tomu všemu dobré, a aby se ujistil, že všechno doženu, zavřel mě na celý víkend do komory, kde jsem spala, s jednou lahví vody na den a všemi školními úkoly, které jsem zameškala. Dostala jsem také svůj obvyklý kbelík na potřebu a žádné jídlo. Naštěstí to nebylo poprvé, co jsem byla bez jídla, a mé tělo bylo vytrénované na to, aby mě ani neobtěžovalo připomínáním toho, jaký mám hlad.

Hlad. A bolest...

*************************

**Současnost...**

Zvuk pípání mi zněl v uších jako příliš hlasitý reproduktor a já zasténala. Hlava mě třeštila a já přitiskla oči ještě pevněji k sobě, abych se pokusila tu bolest vydržet.

„Už se probouzí,“ řekl někdo.

Moje mysl pracovala na plné obrátky, a když jsem otevřela oči a všechno bylo rozmazané, začala jsem panikařit.

„Slečno Reignová, prosím, zůstaňte v klidu, ano?“ řekl jemný ženský hlas.

Dotkla se mě jemná ruka, a já se příliš rychle odtáhla, sklouzla z postele, na které jsem ležela, a tvrdě dopadla na zem. Ten náraz mě přiměl k pláči, ale panika byla tak intenzivní, že jsem bolest téměř nevnímala.

Někdo zaklel a já ucítila silné ruce, jak mě svírají.

„Ne! Prosím, ne!“ prosila jsem.

„Hej, neboj se, neublížím ti. Musíme tě ale dostat zpátky do postele,“ řekl ten mužský hlas jemně.

Tenhle hlas… zněl jako ten Divoký anděl, ano… ti čtyři kluci, co mě šikanovali.