Pohled Briar

Mám vzácný den volna. Jsem tak nadšená, že si dělám sendviče s hovězím hrudím, které mi zbylo z dřívějška. Ráda si maso sama udím, ale moje rodina si myslí, že to není dostatečně vybrané pro jejich společenské postavení. Jako dcera Bety mám velmi zdravý apetit. Soukromě trénuji se svým tátou, takže jsem silná. Na cvičiště nesmím, protože se za mě rodina stydí. I když jsem silná a umím bojovat a bránit se, nevypadám na to. Zatímco ostatní vlkodlačice jsou štíhlé a krásné, s jemnými křivkami a přesto svalnaté, já jsem oplácaná. Se svými 175 centimetry a 82 kily přesně nezapadám do šablony. Ale mně to nevadí. Ráda cvičím, ale taky ráda jím. Obojí je nezbytné, a i když zřejmě nemám ten vlčí gen, díky kterému bych vypadala fit, říkám si, že existuje důvod, proč jsem takhle stavěná, jen na něj ještě nikdo dost chytrý nepřišel.

Kromě toho, jak vypadám, je hlavním důvodem, proč nesmím na cvičiště a trénovat s ostatními, to, že jsem otcovo špinavé malé tajemství. Stydí se za to, že jsem dítětem z lásky. Nemanželská dcera bývalého bety smečky Steeltooth. Jeho pověst má přednost před životem jeho první dcery. Samozřejmě se svou nevlastní sestrou Serene takhle nejedná. Ta mohla chodit do školy a hledat si kamarády, učit se se spolužáky, chodit na výlety se skupinami a dělat všechny ostatní věci, které štěňata dělají, když jsou malá. Mě otec naučil číst, psát a základy matematiky. Dal mi knihy a řekl mi, ať se z nich naučím, co půjde.

V každém případě si dnes chci zahrát na kytaru a udělat si soukromý piknik. Nyx, moje vlčice, potřebuje vypustit ven. Často se mi to nedaří, protože moje rodina chce zachovávat zdání. Je to smutné, ale nenechám se tím zlomit. Prostě to musím předstírat, dokud se odsud nedostanu. Do batohu si sbalím sendviče, pár brownies se slaným karamelem, nějaké jahody, pár lahví vody a vydám se do lesa. Nyx chce jít dneska k jezeru a já s ní souhlasím. Je krásný den a sluníčko, čerstvý vzduch a dobré jídlo zní jako dokonalé odpoledne pro nás obě.

„To si piš, že je!“ uchechtne se Nyx. Miluje naše dny volna. Máme jen jeden den v měsíci. Jinak pořád vaříme, uklízíme a trénujeme. Moje macecha Rowena mě, no, nemá mě vůbec ráda. Než můj otec Gideon potkal svou osudovou družku, měl vztah s mou matkou. Ta zemřela při mém porodu a táta mě nechtěl opustit, tak mě vzal domů. Když mi byly dva roky, potkal táta svou osudovou družku, mou macechu. Ta chtěla, abych zmizela, ale otec řekl ne a prohlásil, že za mě nese zodpovědnost. Ne že by mě miloval nebo chtěl. Prostě za mě jen zodpovídal. Samozřejmě pak měli táta a Rowena moji nevlastní sestru Serene. Táta i Rowena Serene zbožňují. Táta ke mně cítil pocit zodpovědnosti, ale ve skutečnosti mě nechtěl. Rowena tátových pocitů ke mně naprosto využila. Řekla, že jsem nechtěná, ale její druh má povinnost se o mě postarat, takže mi dovolí zůstat v podkroví a já budu muset pomáhat omegám s vařením a úklidem. K tomu všemu jsem se musela starat o svou sestru Serene a být jí neustále k ruce. V mých deseti letech dostala můj pokoj sestra, aby ho mohla používat jako šatnu. Táta utratil tisíce dolarů za šatnu na míru. Moje věci byly naházeny do krabic a poslány na půdu. Od té doby se půda stala mým prostorem.

Můj otec o mně před lidmi mluvil jako o své svěřence místo o dceři, pokud mě vůbec někdo viděl, aby mě nemusel přiznat nebo mi poskytovat stejné výhody a privilegia jako mé sestře. Za ty roky mě sestra začala považovat za služebnou místo za sestru. Rowena se ke mně vždycky chovala jako k odpadu. Urážela mě a ponižovala. Vždycky si dávala záležet na tom, abych se cítila nechtěná. Výsledkem bylo, že se ke mně Serene začala chovat stejně. Dřív jsem prosila Měsíční bohyni, aby mě odsud odvedla, ale mé modlitby zůstaly nevyslyšeny, a tak jsem se přizpůsobila. Roweně a Serene jsem šla z cesty. Zůstávala jsem skrytá, protože jsem byla ostudou rodiny. Každé ráno jsem soukromě trénovala s tátou, aby se nemusel stydět ukazovat svou oplácanou, nemanželskou a nechtěnou dceru na veřejnosti. Uprosila jsem tátu, abych měla jeden den v měsíci volno na odpočinek a čerstvý vzduch, a on k nelibosti mé macechy svolil. Každý měsíc jsem si brala svůj den samoty a pomáhalo mi to udržet si rovnováhu a najít klid, abych mohla pokračovat další měsíc v práci od rána do pozdních večerů.

Takže jsem tady. U jezera, obědvám sama, brnkám na kytaru a užívám si klid. ‚Briar, myslím, že tu nejsme samy,‘ řekla Nyx. Nervózně se ošívala. ‚Cítíš nebezpečí, Nyx?‘ Odložila jsem kytaru a začala se rozhlížet a naslouchat. Najednou mi do nosu udeřila úžasná vůně. Vonělo to jako čerstvě posekaná tráva a cedr. Byla to nádherná vůně. Otočila jsem se, abych viděla, komu patří, a uviděla jsem Alfu Malachiho. Pak Nyx hlasitě vykřikla: „DRUH!“

Na rtech se mi objevil úsměv. Bylo to poprvé, co jsem cítila vzrušení a očekávání. Můj osudový druh! Měsíční bohyně udělala Alfu Malachiho mým osudovým druhem. Slýchala jsem Serene, jak říká, jak je pohledný a že je na všechny laskavý. Má v pokoji jeho fotky. Vím, že o něm pořád sní. Serene se snažila upoutat jeho pozornost, ale osmnáct jí bude až příští týden. Já už mám mezitím třiadvacet, a protože mě nikdy nepouštějí ven a svůj jediný den volna trávím obvykle v ústraní, svého druha jsem nikdy nenašla. Myslím, že fotky mu křivdí. Je velmi přitažlivý.

Četla jsem ve staré knize, kterou mi dal otec, a slyšela od omeg, které mají druhy, že osudoví partneři jsou vůlí Měsíční bohyně a že jsou druhou polovinou naší duše. Naši druzi mají doplňovat život toho druhého a vzájemně se vyvažovat. Má to být bezpodmínečná láska. I tomu věřím. Můj otec mě možná nemiluje ani nechce, ale viděla jsem, jak se dívá na Rowenu. Je to bezpodmínečné. Když jsem byla mladší, snívala jsem o takové lásce. Být hýčkaná, CHTĚNÁ. Nikdy jsem si nemyslela, že budu jedno nebo druhé, takže si představte moje překvapení, že se mým druhem stal právě Alfa Malachi.

Vykročila jsem vpřed, ale rychle jsem si uvědomila, že nevypadá tak nadšeně jako já. Vlastně vypadá jako směs odporu a hněvu. ‚Nyx? Jsi si jistá, že je to náš druh? Nevypadá, že by nás rád viděl.‘

‚Ano! Je to náš druh! Jdi k němu, Briar! Chci našeho druha!‘ vypískla.

Vykročila jsem k němu. Právě když jsem udělala krok, řekl: „Stůj. Tohle musí být omyl. Nikdy bych nemohl být spojen s někým, jako jsi… ty.“

Moje naděje a krátký okamžik vzrušení a očekávání právě tvrdě narazily na skalnatý terén. Není šťastný, že jsme jeho družka. Nechce nás. Nyx začala bolestně výt. Oči se mi začaly plnit slzami. „S někým jako já?“ zeptala jsem se.

„Ano, chci říct, podívej se na sebe. Žádný Alfa nechce za svou Lunu někoho, kdo vypadá jako ty. Nevypadáš vznešeně, tvoje oblečení je staré, nemluvě o tom, že nejsi přitažlivá. Možná, kdybys zhubla, tak by se to dalo přežít. Měsíční bohyně udělala chybu. V žádném případě tě nemůžu přijmout jako svou družku. Jak se jmenuješ?“ ušklíbl se.

„Briar Thorneová,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že odmítnutí přijde. Slyšela jsem, že odmítnutí je vzácné, ale bolestivé. S chvějícími se rty a slzami, které mě pálily v očích, jsem se připravila na náraz, který měl přijít.

„Ať už to máme za sebou, mám práci. Jen abys to pochopila, potřebuji po svém boku silnou a KRÁSNOU Lunu. Já, Alfa Malachi Voss ze smečky Steeltooth, tě odmítám, Briar Thorneová, jako svou družku a Lunu.“

Okamžitě jsem měla pocit, jako by mi někdo rozerval hruď a vyvrhl mě. Byla to ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy cítila. Ale odmítla jsem dát před Alfou Malachim bolest najevo. Zůstala jsem nehybná a nutila svou tvář k nečinnosti. Nyx zoufale vyla, protože chtěla svého druha a on nás právě odmítl, čímž jí také způsobil nesmírnou bolest. Čím dřív to přijmu, tím dřív se budeme moct pohnout dál. „Já, Briar Thorneová, přijímám tvé odmítnutí.“ Bylo to jako poslední smrtelná rána. Viděla jsem, jak se Alfa Malachi chytil za hruď a zhluboka dýchal. Po pár minutách se pak narovnal. Já se stále ani nepohnula. Snášela jsem všechnu tu bolest, dokud nebudeme s Nyx samy. „Nikomu se o tom nezmíníš, rozumíš?“ Přes veškerou tu bolest jsem v sobě nenašla sílu říct ano, tak jsem jen přikývla. „Dobře, nemůžu nechat lidi vědět, že jsem byl spojen s takovou vlkodlačicí.“ S tím se otočil a odešel.

Otočila jsem se a šla zpátky k jezeru, sedla si ke kytaru a pak se hradby zbortily. Chytila jsem se za hruď a hodiny plakala. Nyx, cítící se po odmítnutí slabá, se stáhla do pozadí mé mysli. Pořád se mnou mluvila, ale mnohem tišeji. Cítila jsem se tak neuvěřitelně sama. Osudoví druzi se měli milovat, bez ohledu na cokoli. Měl mě chránit, hýčkat a milovat. Místo toho jsem se nikdy necítila nechtěnější a osamělejší.