Pohled Briar

Dva měsíce. Jsou to dva měsíce od chvíle, kdy jsem byla odmítnuta. První týden byl nejhorší. Moje sestra měla ten týden oslavit osmnáctiny a já dostala na hrb hromadu úkolů. Lemování jejích narozeninových šatů, příprava menu na večeři, pečení dortu, zdobení domu a další věci – všechno se muselo stihnout. V den, kdy mě Alfa Malachi odmítl, jsem se sotva zvládla doplazit domů. Prostě odešel a ani se po mně neohlédl. Ve svém oslabeném stavu jsem bolestivě ušla přes tři kilometry, abych se dostala zpět do svého pokoje v podkroví. Tam jsem se znovu rozplakala a pak spala déle než obvykle.

Můj otec viděl, v jakém jsem stavu, a i když ho nezajímalo, co způsobilo, že vypadám tak zbědovaně, aspoň mě to ráno nenutil trénovat a místo toho mi řekl, ať spím, dokud nebude čas na domácí práce. To ráno jsem získala potřebné tři hodiny spánku navíc. I když jsem se stále cítila slabá, sešla jsem dolů, abych začala svůj den v kuchyni.

Od té doby jsem svůj jediný den volna trávila sama v podkroví. Moje sestra oslavila osmnáctiny, získala svou vlčici, užívala si pozornost všech a já zůstávala ve stínu. Jediné, co nenašla, byl její osudový druh. Už teď vím, že až svého druha najde, tak ji neodmítne. Bude ji chtít, hýčkat a milovat. Šílené na tom je, že se ke všem chová, jako by byli pod její úroveň, a přesto se jí všichni snaží zavděčit. V tuhle chvíli ji prostě jen toleruju. Se svou budoucností jsem smířená. Druhá šance na osudového druha je podle toho, co si pamatuju z knih, vzácná, a protože se nesmím ukazovat na veřejnosti, pochybuju, že budu mít šanci někoho potkat, i kdyby mi Měsíční bohyně chtěla prokázat laskavost. Aspoň že se Alfa Malachi neukázal na Sereniných narozeninách. Ušetřilo mi to další bolest z toho, že bych s ním musela být v jedné místnosti.

Myšlenky na odmítnutí a velmi reálná možnost, že nebudu mít druha, mě deprimovaly. Nyx se ale pomalu vzpamatovává. Jak bolest z odmítnutí polevila, začala se projevovat a zase mluvit. I když něco ze své dravosti ztratila. Nedivím se jí. Část mého vnitřního ohně taky vyhasla. Už se necítím jako dřív. Ten den mě zlomil. Všechno dobré nebo normální, co jsem kdy v životě měla, mi bylo vždycky vzato. Nemělo by být překvapením, že mě nechtěl ani můj druh. S ženami, jako je moje sestra nebo všechny ty krásné vlkodlačice ve smečce – předpokládám, že jsou všechny hezčí než já – kdo by chtěl za družku neforemnou a oplácanou vlkodlačici?

Odháním ty myšlenky a jdu dolů. Jakmile sejdu, macecha se na mě podívá s výrazem naléhavosti a velkým úsměvem. Něco se muselo stát.

„Briar! Ještě že jsi tady, už jsem tě chtěla jít hledat,“ vyštěkne na mě a dívá se, jako by měla v puse něco kyselého. Povzdechnu si: „Co potřebuješ, Roweno?“

„Máme na večeři velmi vzácného hosta. Alfa Malachi se rozhodl vzít si vyvolenou družku. Chce povečeřet s ženami, které uzná za hodné být jeho Lunou! Dnes večer tu bude kvůli Serene, takže potřebuju na dnešek připravit výjimečnou večeři!“

Náhle se mi zatočí hlava a místnost se se mnou začne točit. „Alfa Malachi, tady, dnes večer?“ Vyvolená družka? Jako by se mi srdce nemohlo rozlomit ještě víc – můj osudový druh, ten, který mě odmítl, sem přichází na večeři s mým otcem a macechou kvůli Serene. Ne kvůli mně. Nemyslela jsem si, že mi do ran půjde nasypat ještě víc soli, ale zřejmě to jde. Má snad Měsíční bohyně potěšení z toho, že mi ubližuje?

Aniž bych si to uvědomila, macecha je přímo u mého obličeje: „BRIAR! POSLOUCHÁŠ MĚ VŮBEC?!“ Byla jsem jako v mrákotách a ona mě praštila zpátky do reality. „Ano, Roweno, omlouvám se. Připravím něco speciálního,“ řeknu jí a potlačuju slzy, které se mi derou do očí.

„To doufám. Jakmile bude všechno připravené a nachystané k podávání, odejdeš. Nepotřebuju, abys svou přítomností špinila naši rodinu. Vyjdi zadními dveřmi a nevracej se dřív než o půlnoci, aby měl Alfa Malachi dost času užít si Sereninu společnost a odejít.“

Vtom vejde Serene, moje nevlastní sestra. Když slyšela to poslední, co mi Rowena řekla, začne se smát. „Kdyby bylo po mém, zmizela bys nadobro. Alfa Malachi se do mě šíleně zamiluje. Až ze mě udělá svou Lunu, dohlédnu na to, abys byla ze smečky vyhoštěna. Nemůžu dopustit, abys špinila mou pověst. Tlustý levoboček smečkového bety.“

To, že mi řekla, že jsem tlustá, nebolí ani zdaleka tolik jako to, že jsem levoboček. I když to bodlo, zachovala jsem neutrální výraz. Moje oči možná v posledních měsících ztratily část svého jasu, ale čert mě vem, jestli jí dovolím vidět mou bolest. „Aspoň nebudu ta, u které se Alfa spokojí s vyvolenou družkou, Serene. Není dost trpělivý, aby počkal na svou osudovou družku, tak se radši spokojí s vyvolenou. Cítíš se díky tomu milovaná?“ Nemohla jsem si pomoct. Na mě počkal, ale nemiloval mě, a teď se spokojí s někým jiným jen kvůli vzhledu. Serenina tvář se vzteky málem zkroutila. Vlastně to vypadalo vtipně. Netušila jsem, že se její obličej dokáže tak nepřirozeně zkřivit.

„Aspoň budu spojená a označená. I kdyby ne Alfou Malachim, tak někým s hodností. Jak jsi na tom ty, Briar? Jsi tlustý levoboček. Ani tvoje vlastní rodina tě nechce uznat a vidí tě jen jako skvrnu na naší pověsti. Vždycky budeš tím, čím jsi – služkou v domě svého otce, a k tomu služkou mojí!“

„DOST!“ Do místnosti vstoupí můj otec. Zdá se být rozrušený tou scénou, která se tu odehrává. Myslela jsem, že řekne něco Serene o tom, že mi nadává do levobočků nebo služek, ale samozřejmě jsem se mýlila. „BRIAR! MŮŽEŠ ASPOŇ JEDNOU PŘESTAT VYHROCROVAT VĚCI SE SVOU SESTROU?!“ zařve na mě. Dívám se na něj jako omráčená. Bráním se urážkám, které na mě hází, a on jde na pomoc jí. „Alfa Malachi sem dnes večer přijede, aby se s námi setkal a poznal Serene. Je to obrovská příležitost nejen pro Serene, ale pro celou naši rodinu. Mohla bys prosím začít s úklidem a přípravou večeře?“

„Myslíš pro TVOJI rodinu. Je jasné, že mě tu nikdy nikdo nechtěl. Ani můj vlastní otec,“ řekla jsem klidně. Otočím se na patě a jdu do kuchyně, než mi vyhrknou slzy, které držím v sobě, a než budou pokračovat ve svém slovním útoku.

****

Končím v kuchyni. Všechno musí být hotové, než Alfa Malachi dorazí. Má přijet v šest hodin večer. Je teď kolem páté a ‚Tarducken‘, kterého jsem dala do trouby, je skoro hotový. Podávám ho s pečenou růžičkovou kapustou na javorovém sirupu s balsamikem a houbovým rizotem s bílým lanýžovým olejem. Upekla jsem i domácí houstičky. Jako dezert jsem připravila francouzský jablečný koláč s domácí vanilkovou zmrzlinou a karamelovým sirupem navrch. Protože mi nebylo dovoleno vychutnat si svůj výtvor u večeře i přes všechnu tu dřinu, dala jsem instrukce omegám, které měly na starosti servírování. Také jsem jim vysvětlila, jak chci, aby prezentovaly dezert. Nejsem si jistá, jestli bude Alfa Malachi chtít kávu nebo čaj, ale nechala jsem obojí připravené k uvaření.

Začnu si připravovat jídlo, které si dnes večer vezmu s sebou. Protože nebudu u večeře, musím se ujistit, že venku něco sním. Jinak bych za celý den nic nejedla. Jen jsem se vzbudila, nechala se urážet a ponižovat, a pak celý den dřela na přípravě večeře. Udělám si sendviče s vepřovým pleckem, popadnu nějaké brambůrky, sušenky s arašídovým máslem, ovoce, čokoládové sušenky a pár lahví vody. Sbalím si batoh a vezmu si deku, bundu, baterku a knihu.

Serene vejde do kuchyně právě ve chvíli, kdy všechno naposledy kontroluju před odchodem. „Proč tu ještě jsi?! Musíš vypadnout! Co když Alfa Malachi přijede dřív? Bohyně, Briar, můžeš být ještě blbější?!“ vyštěkla na mě.

„Serene, ujišťuju se, že je všechno hotové, než odejdu. Zrovna ty bys měla ocenit tu námahu, kterou jsem dnes kvůli tobě vynaložila,“ řekla jsem klidně. „Teď, když je hotovo, mi věř, že odcházím. Stejně tu nechci být.“ S tím se otočím k omegám: „Máte nějaké otázky, než odejdu?“ zeptám se jich a přitom beru batoh.

„Ne, slečno Briar. Už to zvládneme. Moc děkujeme za přípravu té večeře. Nemyslím si, že by někdo z nás dokázal vařit na takové úrovni.“

„Není zač, dámy. Hodně štěstí dnes večer. Dobrou noc.“ S tím se otočím k odchodu. Neobtěžuju se říct sbohem Serene, Roweně ani svému takzvanému otci. Stejně mě tu nechtějí.