Cleo podala Marcelle černou kreditní kartu, aniž by čekala na odpověď, a zamířila do zákulisí.

Clein vpád na undergroundovou hudební scénu byl čistě pro zábavu. Od chvíle, kdy se osamostatnila, pátrala po něčem, co by v ní opravdu zažehlo jiskru zájmu. Díky svému bystrému mozku mistrně ovládla každý koníček, o který zavadila. Teď, s několika miliardami na účtu, byla svobodomyslnou duší s penězi na rozhazování. A inkognito působila jako hvězdná perkusistka nadějné undergroundové kapely jménem Black Orchid.

Vzestup kapely Black Orchid ke slávě měl hodně společného s Cleiným hudebním umem, díky němuž získali žádané místo v klubu Nebula. Hrát v klubu Nebula znamenalo hodně – znamenalo to, že to někam dotáhnou, víc vystoupení, víc fanoušků a všechno, co k tomu patří.

Když Marcella svírala v ruce kreditní kartu, kterou jí Cleo dala, zmítaly jí nejrůznější pocity. Vytáhla z džínů jinou kartu, s emblémem meče a štítu. Byl to dárek na poděkování od nějakého záhadného chlapíka, kterému pomohla s kybernetickým problémem. Byla napojená na zahraniční účet bez limitu a až doteď se na ni v její peněžence jen prášilo.

Marcella si Cleinu kartu strčila do kapsy a přešla k baru. Položila na něj kartu s emblémem meče a štítu a objednala si Bloody Mary.

Nahoře ve VIP salonku ve třetím patře seděl týpek v oslnivě bílém obleku a ostře růžové košili. Měl na sobě brýle se zlatými obroučkami, opíral se dozadu a byl naprosto zabraný do hry. Teprve když shrábl výhru, vzhlédl, celý samolibý.

Beau Montgomery odhodil telefon a vrhl pohled na svého kamaráda poblíž, temnou postavu ponořenou do iPadu, která listovala tabulkami nebo něčím podobným. „Ale no tak, Ronane!“ křikl. „Vykašli se na práci. Uvolni se, chlape. Já tu umírám nudou.“

Ronan ale ani nezvedl zrak. Jeho chladné prsty kmitaly po tabletu a zabývaly se nějakým dokumentem v cizím jazyce. Ten chlap vypadal jako příslušník královského rodu, samé ostré rysy a stoická aura – naprosto dominantní.

Ronan si šel s Marcellou vyzvednout na radnici oddací list, což jeho práci pozastavilo. Teď doháněl resty, protože nebyl z těch, kteří by věci odkládali.

Najednou si uvědomil, že Marcelle nedal svou adresu. Museli spolu žít naoko, což byla součást manželské dohody.

Poté, co jí adresu poslal, se Ronan znovu ponořil do práce, naprosto odtržený od okolí.

Beau obrátil oči v sloup. Mít za kamaráda workoholika stačilo k tomu, aby mu z toho vřela krev.

„Nech to plavat, Beau,“ vložil se do toho s hravým tónem další hlas. „Když je Ronan zavalenej prací, nic ho z ní nevytrhne.“ Dovnitř nakráčel vysoký chlapík oblečený v ležérní bílé, ze které mu vykukovaly stříbrné vlasy. Jeho tvář byla vytesaná jako socha s rošťáckým úšklebkem. V rukou měl dvě skleničky vína, které sám připravil. „Na, ochutnej. Nudil jsem se a namíchal něco novýho.“

Beauovi zajiskřilo v očích a našpulil rty jako dítě, které právě spatřilo svou vysněnou hračku. „Dej mi to, Jaspere, prosím!“

Jasper Winslow se hravě zašklebil a přitiskl chladnou sklenici vína Beauovi na čelo, než posunul druhou k Ronanovi.

V tu chvíli Ronanovi bleskla v očích zvědavost. Jeho tablet cinkl – upozornění na platbu kartou. Byla to karta, kterou dal před dvěma lety Grace, hackerce číslo jedna na dark webu, za nějakou špičkovou kybernetickou výpomoc. Ani on nevěděl, kdo Grace ve skutečnosti je. 'A Grace je tady, v klubu Nebula? Svět je malý,' pomyslel si Ronan.

Jasper, který zachytil změnu Ronanovy nálady, cvakl zapalovačem a ladně jako vždy si zapálil cigaretu. „Čemu se křeníš, Ronane? Ty přece na ‚šťastného‘ moc nehraješ.“

„Ničemu.“ Ronan si lokl Jasperova domácího vinného mixu a vstal. „Cítím se trochu malátně. Potřebuju na čerstvý vzduch. Hned se vrátím.“

„Ani náhodou! Pan Celý-den-v-práci Ronan? Malátně? To musí být konec světa,“ rýpl si do něj Beau.

Ronan mu odpověděl chladným pohledem. „Zavři klapačku, Beau, nebo ti ji zavřu já.“

To Beaua okamžitě umlčelo a jeho oči se doširoka otevřely v nevinném výrazu. „Moje chyba, Ronane...“

Dole na baru si Marcella vychutnávala svou Bloody Mary. Víno se smísilo s enzymy v jejích ústech a zanechalo na jejích rtech barvy vína příjemně zvláštní pachuť. Její ohromující vzhled přitahoval dav obdivovatelů; byla jako liška, která neúmyslně uchvátila celý les.

„Mohu vám nabídnout další drink?“ zeptal se nějaký chlápek a naklonil se k Marcelle.

„Díky, ale mám dost,“ odvětila s pohledem ostrým jako břitva. Měla pocit, jako by toho muže už někdy někde viděla.

„Nebuďte taková, slečno. Všichni jsme tu jen pro zábavu. Jste tu sama? To není bezpečné. Hodil by se vám někdo jako já, kdo by na vás dohlédl. Jmenuji se Trent Mercer. Slyšela jste někdy o rodině Mercerových z Valmontu? Jsem její součástí,“ řekl Trent. Vyčaroval svůj nejlepší úsměv a pohodil vlasy, aniž by tušil, že působí spíš jako šašek.

Rychlostí blesku mu Marcella vychrstla svůj drink do obličeje. „Nikdy jsem o nich neslyšela,“ odsekla.

Samozřejmě že pocházel z rodiny Mercerových, z rodiny jejího takzvaného snoubence. Není divu, že cítila takový odpor.

Úsměv na Trentově tváři ztuhl, zatímco mu v očích vyšlehl hněv. Oněmělý jen zíral na Marcellu.