V klubu Nebula se Trent kousl do jazyka; nechtěl tropit scénu a nemohl s jistotou určit, kdo Marcella vlastně je. Klub měl svá pravidla – oboustranný zájem byl fajn, ale pokud byl někdo odmítnut, a přesto dál otravoval, musel prostě spolknout ponížení.

Dav u baru se Trentovu neštěstí neubránil uchechtávání.

„Dostal jsi košem, Trente? Smůla,“ dobíral si ho někdo.

„Ha! Hrstla mu drink do obličeje, kámo! Ta holka má pořádnou kuráž,“ přidal se další.

„Marcello? Co tady děláš?“ ozval se šokovaný hlas.

Marcella se chtěla nejraději vypařit. 'Přišla jsem si jen poslechnout Clein živý set. A teď banda těhletěch otravů?' pomyslela si.

Ten povyk dělala Brielle. Byla celá vyfintěná v nových červených šatech od Hermès a vrávorala na jehlových podpatcích, v ruce svou starou kabelku Chanel a na hlavě dokonalý účes. Byla by strhla veškerou pozornost na sebe, nebýt té nánosu make-upu, kvůli kterému vypadala, jako by právě vyskočila z nějakého vizážistického tutoriálu na YouTube.

Vidět Marcellu Brielle naprosto odzbrojilo. 'Holka jako Marcella, která nemá ani vindru – jak se sem vůbec dostala? Proklouzla sem na rameni nějakého sponzora?' divila se.

Brielle však svou závist nedokázala skrýt. Dokonce i v tlumeném, chladném osvětlení klubu Marcella zářila a bez námahy Brielle zastiňovala. Brielle se vždy považovala za tu lepší, ale karta se obrátila. Marcella, stále ve svých starých, levných šatech z doby, kdy žila u rodiny Vanceových, se nyní nesla s chladným, svůdným půvabem, který byl naprosto podmanivý. Nemohla si pomoct a uvažovala: 'Jaké je její tajemství, nějaký kouzelný krém na obličej?'

Trent strnul: „Marcella... ty jsi Briellina malá sestra z venkova?“ Tohle však nebyla žádná plachá myška; tohle byla růže, a to i se svými trny.

Marcella na jejich telenovelu z vysoka kašlala. Odkráčela pryč a neobtěžovala se věnovat jim ani vteřinu další pozornosti.

„Marcello...“ vyrazila za ní Brielle, ale někdo ji stáhl zpět.

„Copak se děje, Brielle?“ zeptal se jemný hlas. Stál tam Declan Mercer, sám pan Pracháč, v luxusním obleku Armani, který přímo křičel „elita“.

„Declane, to je... to je Marcella. Viděla jsem ji tu. Je to moje vina, že už není u rodiny Vanceových...“ Jakmile Brielle spatřila Declana, spustila slzavé údolí a ždímala ze situace maximum, zatímco se hroutila do jeho utěšující náruče.

„Marcella?“ Na Declanově tváři se neobjevila ani vráska znepokojení, protože si představil tu starou, nevýraznou Marcellu. Sevřel Brielle pevněji. „Neplač, Brielle. Ty jsi ten pravý poklad, sladká a nevinná. Marcellin zpackaný život není tvoje vina. Neplač, dobře? Láme mi to srdce.“

„Ale nebyl jsi s Marcellou kdysi zasnoubený?“ fňukla Brielle.

„Tím se netrap, Brielle. Víš, že mám oči jen pro tebe.“

'Marcella zpřetrhala pouta s rodinou Vanceových?' Trentovi to začalo šrotovat v hlavě a vytratil se za Marcellou, tiše jako stín.

Brielle, obemknutá Declanovým objetím, se neubránila potměšilému, chladnému úsměvu, když viděla, jak Trent Marcellu sleduje.

Marcella si na toaletách opláchla obličej studenou vodou a zkontrolovala čas na telefonu – 19:50. Do začátku představení zbývalo deset minut.

Poslední zabzučení zpráv se ohlásilo vzápětí – psal Ronan. [Od zítřka se ke mně nastěhuješ kvůli té naší šarádě,] stálo ve zprávě. Marcella stiskla rty a rychle odepsala: [Dobře, ale nejdřív se se mnou zítra v 15:00 sejdi na místním úřadě. Možná se budeš hodit.] Pak telefon vypnula.

Marcella se po koncertě chystala vrátit s Cleo. Byla odhodlaná užívat si života plnými doušky – dnes v noci tu nebylo místo pro žádné drama rodiny Vanceových.

Jako na povel někdo vtrhl na dámské toalety a s cvaknutím otočil cedulku „Probíhá úklid“. Byl to Trent, ten chlápek, kterého předtím zlila vínem.

„Vážně jsem si myslel, že jsi nějaké terno, když tu obcházíš s tím svým nosem nahoru. Ale ukázalo se, že jsi jen odkopnutá holka od rodiny Vanceových, že? Nemilovaná a odříznutá. Určitě jsi použila jméno rodiny Vanceových, aby ses propašovala do klubu Nebula, tím jsem si jistý. A opovažuješ se chovat se nade mě povýšeně? ‚Princezna‘, která nemá nikoho, kdo by jí kryl záda. Mělo by pro tebe být ctí, že se s tebou vůbec bavím; já jsem koneckonců Mercer. Drž se mě a budeš mít všechno,“ prohlásil Trent a civěl na Marcellu se slizkým úšklebkem. Oči se mu zúžily a mnul si ruce, překvapený, že Marcella je ještě nádhernější než její mladší sestra.

Trent si byl velmi dobře vědom toho, že v klubu na toaletách nejsou žádné bezpečnostní kamery. Vzhledem k vynikajícímu odhlučnění klubu Nebula to považoval za ideální příležitost, jak Marcellu přimět, aby se podvolila jeho vůli. Jakmile ji získá, byl si jistý, že v něm uvidí svou vstupenku k luxusnímu životnímu stylu.

K jeho překvapení Marcella nakročila kupředu.

„Už to vzdáváš? Kam se poděla tvoje drzost? Myslel jsem, že s tebou bude větší zábava...“ utrousil Trent a vycenil na ni žlutý úsměv s kouřem zbarvenými zuby.

Prásk! Marcellina bota zamířila přímo do Trentova rozkroku. Zhroutil se, sípal a lapal po dechu jako ryba na suchu, celý zkroucený bolestí.

„Koledoval sis o to,“ odsekla Marcella a uštědřila mu další rychlý kopanec do břicha.

Trent se dávil a vyvrhl svůj předchozí požitek, zatímco jím projížděla bolest a nastupovaly instinkty přežití. Skrze zatnuté zuby procedil: „Jak se opovažuješ... udělat tohle Mercerovi...“

Marcellina noha dopadla znovu, tentokrát na jeho obličej. Poté, co se ujistila, že si tuto lekci bude pamatovat, vykráčela z toalet a ani vlas se jí na hlavě nezkřivil.

Pak se ale zničehonic zastavila. Stál tam muž s pohledem ostrým jako ocel, který v přítmí vrhal téměř svatozář. Jeho profil, na který dopadalo slabé světlo, byl zkrátka úchvatný.

„Ronane?“ vyhrkla.