„Ráda vás poznávám, paní Ashfordová,“ řekla jsem a snažila se zachovat chladnou tvář.

„Pojď dál a posaď se. Oběd bude brzy hotový. Do té doby si můžeme trochu popovídat.“

Přikývla jsem, zatímco mě vedla do prostorného a krásného obývacího pokoje a gestem mi naznačila, abych se posadila na pohovku.

Sedla si naproti mně a brzy nato vešla mladá žena v uniformě, aby nám naservírovala čaj.

„První věc, kterou uděláme, je, že tě po obědě vezmeme do ordinace. Mrzí mě, že musíš podstoupit tuto proceduru, ale v naší rodině je to pravidlo. Kromě toho jsem si říkala, že bys mi mohla pomoct s organizováním posledních pár detailů ohledně svatby. Budeš mít okouzlující svatbu, to ti mohu zaručit. Budeš žasnout.“

Podívala jsem se na ni a dělala vše pro to, abych skryla své emoce. Co jsem na to mohla říct? Vždycky jsem si představovala, že si všechno na svatbu vybereme s mým snoubencem. Myslela jsem si, že celou událost naplánujeme společně a že si vezmu toho, koho budu milovat. Místo toho se chystám provdat za cizího člověka. Jak bych z toho proboha mohla být šťastná? Polkla jsem.

„Děkuji, paní Ashfordová. Jste velmi laskavá.“

„Já vím, drahoušku. Možná se teď cítíš trochu zmateně a nesvá, ale myslím, že to bude v pořádku. Jsi krásná mladá dáma. Jsem si jistá, že si tě Silas bude hýčkat jako svůj největší poklad.“

Znovu jsem přikývla a vzala na vědomí, že se jmenuje Silas.

„Tvoje svatba se bude konat v sobotu, takže nám zbývají čtyři dny. Vezmu tě také na zkoušku svatebních šatů. Jsou naprosto úchvatné, to ti slibuji, a teď, když tě vidím osobně, jsem si jistá, že po svatbě zaplníš titulní stránky novin.“

„Děkuji,“ odvětila jsem, ale uvnitř jsem křičela. Mluvila o téhle situaci, jako by to bylo naprosto normální, jako bychom žili v zemi, kde rodiče stále rozhodují o tom, koho si jejich děti mají vzít. Byla jsem si jistá, že se tou svatbou chce chlubit, pravděpodobně dychtivá soutěžit se svými bohatými přáteli.

V tu chvíli se vrátila tatáž mladá žena a oznámila, že se podává oběd. Paní Ashfordová se podívala na hodinky a usmála se na mě.

„Musíme pár minut počkat, drahoušku. Sterling by se měl brzy vrátit.“

Neupřesnila, kdo to je, ale odhadla jsem, že by to mohl být můj kupec, můj budoucí tchán.

Asi po dvou minutách do obývacího pokoje vstoupil muž. Nervózně jsem se postavila. Měl pěknou, svalnatou postavu, černé vlasy a hnědé oči. Jen jeho tvář napovídala, že mu je kolem padesáti. Usmál se na mě, položil mi ruce na ramena a dal mi dva polibky na tváře, což mě překvapilo.

„Vítej, Eleno. Ukaž se mi.“

Prohlédl si mě ze všech úhlů a nakonec svůj zrak upřel do mých očí.

„Pěkné tělo, jemné rysy, krásná tvář a uhrančivé šedé oči. Je vidět, že můj syn má štěstí. Vypadáš ještě krásněji než na fotkách.“

„Děkuji,“ odpověděla jsem.

„Jsi připraven na oběd?“ zeptala se ho paní Ashfordová a on s úsměvem přikývl. Odvedli mě do jídelny.

Oběd rozhodně neprobíhal potichu; hodně si povídali mezi sebou i se mnou, ale ani jeden z nich se mě na nic nezeptal ohledně mě samotné.

Nezajímali se o mě; připadala jsem si spíš jako domácí mazlíček než jako člověk. Komentovali, jak jsem roztomilá a přátelská, ale nezeptali se, jestli jsem šťastná nebo jestli se cítím dobře. Dokud budu poslušná, tichá a nebudu dělat problémy, zdáli se být s mojí přítomností v jejich domě spokojení.

Když jsme dojedli, paní Ashfordová se na mě usmála.

„Minna ti ukáže tvůj pokoj, drahoušku. Tvé zavazadlo už tam je. Prosím, oblékni si nějaké lehké šaty; v šatníku jich najdeš dost. Přijdu si pro tebe za půl hodiny, abych tě vzala k lékaři. Až do svatby tu budeš bydlet s námi.“

„Děkuji, paní Ashfordová,“ odpověděla jsem.

Přikývla jsem a služebná mě odvedla do patra. Byla to dlouhá cesta. Otevřela dveře a s úsměvem mě přivítala uvnitř.

Sotva jsem mohla uvěřit vlastním očím. Ten prostor vypadal spíš jako byt než jen pouhý pokoj. Obývací pokoj byl obrovský a luxusní, celý zařízený v bílé barvě. Jeho součástí byl balkon, který nabízel výhled na nádherně upravenou zahradu, a nedaleko byl obrovský bazén.

Když jsem vešla do koupelny, zjistila jsem, že je stejně přitažlivá a prostorná. Povzdechla jsem si; připadalo mi to jako zlatá klec.

Když jsem otevřela šatník, objevila jsem celou řadu šatů. Ačkoliv jsem sukně na veřejnosti nosila málokdy, musela jsem uznat, že jsou pěkné. Vybrala jsem si černé, protože jsem si myslela, že by mohly odrážet mé současné emoce.

Když jsem se uviděla v zrcadle, pocítila jsem nutkání vyfotit se a poslat to Julianovi. Pak jsem si ale vzpomněla — kontaktovat ho je zakázáno. Ani jeho, ani mé rodiče. Takové bylo pravidlo.

Když jsem uslyšela zaklepání na dveře, oči se mi začaly znovu plnit slzami. Vešla paní Ashfordová, zkontrolovala můj outfit a spokojeně přikývla.

„Moje snacha je nejen krásná; má i cit pro módu. To se mi líbí,“ prohlásila.

Pak mi pokynula, abych ji následovala. Těžce jsem polkla, než jsem poslechla.

Dovedla mě k dalšímu autu, elegantnímu černému Jaguaru. Nastoupily jsme a ona mě někam vezla. Všechno tu pro mě bylo nové, protože jsem v Los Angeles ještě nikdy nebyla.

Zaparkovala auto u soukromé kliniky — odhadla jsem, že je docela exkluzivní — a dovedla mě dovnitř. Když recepční uviděla paní Ashfordovou, vřele ji přivítala, ale mě ignorovala.

Po chvíli nám oznámila, že musíme počkat, což paní Ashfordovou rozzlobilo. Naklonila se blíž a pošeptala recepční něco do ucha. Recepční vypadala na okamžik vyděšeně, pak se usmála a zatelefonovala. Když zavěsila, informovala nás, že můžeme jít okamžitě dál.

Se spokojeným úsměvem mě paní Ashfordová vzala za ruku a vedla mě dovnitř.

Doktor ji přivítal jako starou známou, jako by se spolu dobře znali.

Paní Ashfordová mě odvedla do rohu, který byl zařízený jako převlékárna. Nařídila mi, abych si svlékla jen spodní prádlo, protože jsem měla na sobě sukni. Poslechla jsem ji a ona mě odvedla do vyšetřovací části.

Uložili mě na vyšetřovací lůžko. Pomyšlení na to, co se bude dít, mě děsilo. Nikdy jsem s nikým nebyla; nikdo se mě tam nikdy nedotkl. Zavřela jsem oči a zatnula zuby, když si doktor navlékl rukavice, přistoupil ke mně a posadil se mezi mé rozevřené nohy.