Trvalo to jen několik vteřin, ale bylo to nepříjemné — ne bolestivé, nýbrž ponižující. To byl první okamžik, kdy jsem pocítila intenzivní nenávist vůči své budoucí tchyni.

„Jsme hotovi, paní Ashfordová. Může se obléknout.“

S úsměvem přikývla. Zvláštním způsobem jsem si už zvykla na to, že se mnou zacházejí, jako bych byla neviditelná. Doktor se na mě ani nepodíval.

Musely jsme počkat a paní Ashfordová začala být znovu frustrovaná. Bála jsem se, že na personál začne křičet, ale doktor si nás zavolal velmi brzy.

Usmál se a podal jí dokumenty. Poté, co si je přečetla, vzala mě za ruku a ignorujíc doktora mě odvedla ven, šťastná a spokojená. Jakmile jsme se posadily do auta, obrátila se ke mně.

„Takže, chceš dneska vidět své svatební šaty?“

Co jsem na to mohla říct? Přikývla jsem.

„Dobře, Eleno, můžeš si je zkusit. Jsem si jistá, že ti ty krásné šaty padnou jako ulité.“

Nastartovala a během jízdy jsem přemýšlela o těchto lidech. Opravdu se zdálo, že mají nějaké psychické problémy. Jen těžko jsem mohla uvěřit, že své chování považují za normální.

Zastavily jsme u svatebního salonu. Když jsme vešly dovnitř, všichni ji zdravili a mě přitom naprosto ignorovali. Trvalo dlouho, než mě zavolali na zkoušku. Ty šaty byly nádherné, to jsem musela uznat, ale nezeptali se mě, jestli se mi líbí, nebo jestli si nechci zkusit jiné. Tohle byly mé svatební šaty a tím to haslo. Přišlo mi, že je to spíš svatba snů paní Ashfordové než jejího syna nebo moje.

Když jsme tam skončily, řekla, že můžeme jet domů. Zmínila se, že zítra se podíváme po svatebních dortech a že si jako odměnu za dnešní dobré chování budu moci jeden vybrat.

Pro ni byla tahle svatba tou nejvíc vzrušující věcí na světě a chtěla, aby byla dokonalá — naprosto dokonalá.

Konečně jsem se ocitla sama ve svém pokoji. Přála jsem si, abych mohla mluvit s Julianem, ale i kdyby mi dovolili mu zavolat, myslela jsem, že by to nemělo smysl. Znal mě nejlépe a byla jsem si jistá, že by mě dokázal utěšit i na dálku, ale nemohla jsem být tak sobecká. Od soboty už mám patřit sem a nosit jméno, které nechci. Nemohla jsem mu ničit city; musel na mě zapomenout.

Seděla jsem na posteli a cítila potřebu něco dělat. Doufala jsem, že pravidla nejsou tak přísná, abych nemohla odejít z pokoje. Otevřela jsem dveře a kráčela chodbou. Zanedlouho jsem dorazila do další místnosti, která spojovala jídelnu s obývacím pokojem.

Rozhlédla jsem se a všimla si na stěně několika fotografií. Přistoupila jsem blíž a uviděla dva neznámé muže po boku manželů Ashfordových. Byla s nimi i krásná dívka. Pravděpodobně to byly jejich děti a jeden z nich byl zřejmě ten muž, kterého si v sobotu vezmu.

Lekla jsem se, když jsem za sebou uslyšela hluk. Byla to Minna, služebná. Usmála se na mě a já jí úsměv oplatila.

„Minno, můžu se tě na něco zeptat?“

S úsměvem přikývla.

„Který z nich je Silas?“

Usmála se ještě víc a ukázala ukazováčkem na jednoho z mužů. Byla jsem překvapená — oba byli hezcí, ale Silas... ten byl dokonalý. Chvíli jsem ho pozorovala a pak se otočila zpět k Minně.

„Minno, jaký je to člověk?“

Její úsměv okamžitě zmizel. Sklopila zrak k zemi a zavrtěla hlavou. Když ke mně znovu vzhlédla, přiložila si prst ke rtům a naznačila mi, abych byla zticha. Cítila jsem se hrozně, jako by mi tím dávala radu. Nicméně při pohledu na ni se v mé mysli objevila otázka.

„Proč nemluvíš? Jsi němá?“ zeptala jsem se jí.

Znovu sklopila zrak k zemi, ale já ji vzala za ruku, odhodlaná to zjistit.

„Jen tě chci lépe poznat.“

Nejprve stála bez pohnutí, ale pak se na mě několik vteřin dívala a naznačila mi, abych jí věnovala pozornost. Chytila se za čelist a druhou rukou předstírala, že něco stříhá.

Zamračila jsem se a snažila se pochopit, co se mi snaží sdělit. Pojala jsem hrozné podezření, ale nedokázala jsem uvěřit, že je to pravda.

Společně jsme si povzdechly. Nedokázala jsem jí porozumět a ona se marně snažila mi to vysvětlit. Rozhlížela se kolem, hledala papír a pero, ale neviděla jsem nic, na co by mohla psát.

Nakonec se mě pomocí gest jasně zeptala, jestli mi bude vadit podívat se jí do úst. „Ne,“ řekla jsem.

Pomalu otevřela ústa. Zmocnil se mě hrůzný pocit a po celém těle mi přeběhl mráz, když jsem uviděla, že jí chybí jazyk.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se a hlas se mi nekontrolovatelně třásl, když jsem si vybavila okamžik, kdy před minutou prsty naznačila nůžky.

Vzala mě za ruku a stiskla ji ve snaze mi to zoufale sdělit. Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, co chce říct, a cítila jsem se ještě hůř, když jsem pochopila, že má prvotní myšlenka byla správná.

Chtěla, abych souhlasila se vším, co mi řeknou, a vždycky byla poslušná a nikdy je nezpochybňovala. Cítila jsem, že mi toho chce říct mnohem víc, ale sotva jsem dokázala pochopit, co se mi snaží naznačit.

Nechtěla, abych věděla, co přesně se jí stalo, ale když jsem si dala dohromady všechny ty informace a rady, došlo mi, jaký byl její hřích. Mluvila s nesprávnými lidmi v nesprávný čas a na nesprávném místě a teď za to musela zaplatit svým mlčením.

V tu chvíli na mě dolehla tíha mé situace. Nicméně od té chvíle jsem toužila už jen po jediném — po útěku. Věděla jsem, že musím být psychicky silná, a zatímco jsem se podvolovala každému nesmyslnému požadavku rodiny, začala jsem plánovat svůj útěk.

V tu chvíli z toho nebylo úniku. Prozatím mi nezbývalo nic jiného než se modlit. Ať už se mnou rodina nebo můj budoucí manžel zamýšleli udělat cokoliv, doufala jsem, že to není nijak urgentní, což mi poskytne čas na vymýšlení plánu útěku.