Evangeline měla hrubou představu. Tenhle muž je pravděpodobně Dominic, nejstarší syn rodiny Vaneových. Než však stihla promluvit, muž pokračoval: "Otevři oči a podívej se, čí je tohle pokoj."

Evangeline se lekla. Teprve tehdy si díky slabému měsíčnímu světlu všimla, že tohle nevypadá jako její pokoj. Není divu, že jsem se cítila jinak, než když jsem tu spala předtím. Vlezla jsem do špatného pokoje?! Vstala z postele a rozpačitě se omluvila: "Ehm, omlouvám se. Spletla jsem si pokoj. Neudělala jsem to schválně."

"Vypadni," odpověděl muž hlubokým hlasem.

A tak Evangeline v rozpacích odešla.

Druhý den ráno se stále cítila ospalá. Když sešla dolů, zaslechla Finleyho, jak s úsměvem říká: "Ta ženská je ošklivá, Dominicu. Slyšel jsem od služebnictva, že ti včera v noci vlezla do pokoje. Nevyděsila tě k smrti, že ne?"

Evangeline se při Finleyho slovech zamračila. Jak očekávala, muž, se kterým se včera v noci setkala, byl Dominic.

Dominic neřekl ani slovo. Ošklivá? uvažoval. Včera v noci při zhasnutém světle neviděl Evangeline jasně do tváře, ale matně si vzpomínal na bezchybnou, světlou pleť ženy v noční košili, jíž volně splývaly vlasy.

Během hovoru si Dominic všiml Evangeline scházející ze schodů. I když se převlékla, její pleť měla odstín dřevěného uhlí a znaménka na obličeji ji dělala ošklivou jako noc. Sevřel rty a pomyslel si, že ho včera v noci musel klamat zrak.

Evangeline se také podívala na Dominica, který ve svém černém obleku vypadal bezchybně a dokonale. Jeho rysy byly tak jemné, jako by je pečlivě vytesal sám Bůh, a vyzařovala z něj mocná aura, jež vzbuzovala úctu.

Slyšela ho říct přitažlivě chraplavým hlasem: "Jdu do kanceláře." S těmito slovy odešel, aniž by na ni vrhl jediný pohled.

Finley střelil po Evangeline pohledem, než si rýpl: "Není divu, že ses včera před námi čtyřmi chovala tak obyčejně. Ukázalo se, že balíš Dominica! Ck, ck, nečekal jsem, že budeš tak těžko čitelná, Evangeline!"

Když to Evangeline slyšela, zacukaly jí koutky úst. Všechno, co jsem udělala, bylo, že jsem vešla do špatného pokoje; jak mě to dělá takovou osobou? pomyslela si. Nicméně místo toho, aby se ospravedlňovala, posadila se v jídelně a nasnídala se sama.

Zoufalý z toho, že ho ignoruje, k ní Finley přistoupil. "Říkám ti to narovinu, Evangeline – Dominic tě nikdy nebude mít rád. Někoho už má, takže bys měla přestat snít."

"Aha."

"Proč radši nebalíš mě? Když se mi budeš dostatečně věnovat, možná ti dovolím zůstat na panství Vaneových o pár dní déle."

Evangeline vrhla na Finleyho lhostejný pohled a znechuceně se zamračila. "Tebe? Vždyť jsi ještě kluk." Finley byl z rodiny Vaneových nejmladší. V současnosti mu bylo pouhých 18 let, zatímco Evangeline už bylo 19.

Při těch slovech Finley vyletěl vzteky. "Jak se opovažuješ mě odmítnout? Nikdy se do mě nezamiluj, říkám ti. Hned bych se zabil, kdyby ses rozhodla se se mnou zasnoubit!"

Lucian, který seděl vedle nich, se na ně díval, aniž by promluvil. Pak přelétl pohledem na Evangeline, která právě snídala. Je z venkova, a přesto se chová s takovou grácií a má auru dámy z bohaté rodiny. Mohla by to být jen iluze?

Jeremiah pro Evangeline před jejím příjezdem už všechno zařídil. Na veřejnosti jí bude 18 let, což je věk studentky posledního ročníku střední školy, stejně jako Finleymu.

"Až dorazíme do školy, nikomu neříkej, že se známe, ty exote!"

Evangeline vrhla na Finleyho opovržlivý pohled.

Po snídani nastoupila do Lucianova auta. Stejně jako Dominic toho Lucian moc nenamluvil, a tak si nemohla pomoct a zeptala se: "Proč nenecháš řidiče, aby mě a Finleyho vzal společně? Chodíme do stejné školy." Proč by mě měl doprovázet zrovna Lucian?

Lucian po její otázce vypadal bezmocně. "Dědeček chce, abychom se s tebou sblížili, takže my pět se budeme střídat v tom, že tě od pondělí do pátku budeme vozit do školy a ze školy a o víkendech s tebou trávit čas. Dnes ráno tě měl do školy vézt Dominic, ale má dopoledne schůzku, tak jsem to vzal za něj."

Pětice sourozenců Vaneových se tomuto návrhu od samého začátku bránila. Nikdo z nich nebyl ochoten vozit Evangeline, toho venkovského vidláka, ve všední dny do školy a ze školy, natož s ní trávit čas o víkendech. Nicméně, byl to Jeremiášův návrh, takže ho nikdo nemohl odmítnout.

Když to Evangeline slyšela, uvědomila si, jak neochotní k zasnoubení s ní sourozenci Vaneovi byli. Ne že bych já o to stála…