Pohled Elary

Vteřinu po zazvonění jsem si sbalila věci a přehodila popruh přes rameno. Byla jsem venku ze třídy za necelou minutu.

"Elaro,"

Zezadu se ozval jeho jemný, chraplavý hlas.

Ztuhla jsem a rozhlížela se po Quinnovi ve snaze ignorovat toho zamračeného kluka za mnou. Nevypadal jako někdo, čí pozornost bych mohla upoutat. Takže bylo divné, že se se mnou snaží mluvit.

Zvlášť po tom, co jsem viděla, jak dopadl ten kluk z rána.

Kde sakra byl Quinn?

Říkal, že na mě tady počká, aby mi ukázal další učebnu.

"Na to, jak jsi mrňavá, chodíš docela rychle," zasmál se Kaelen vedle mě.

Zhluboka jsem polkla. Dohnal mě.

Koutkem oka jsem na něj lehce zlostně pohlédla a o kousek od něj odstoupila. " Můžeš mě, prosím tě, nechat na pokoji?"

Zvedl husté obočí. "Pročpak?"

Chtěla jsem mu odpovědět, když na mě zavolal Quinn. "Hej, Elaro, tady!" Zvedl ruku a gestem mě k sobě vyzval.

Podívala jsem se na Kaelena, jehož obočí se svraštilo do zamračeného výrazu, a pak jsem si tiše zabručela pod vousy. "Prostě se ode mě drž dál."

S těmito slovy jsem k Quinnovi doslova odskotačila, ten mezitím pohledem těkal mezi mnou a Kaelenem. Hned jak jsem se k němu připojila, zavěsil se do mě a vedl mě na další hodinu.

Zatím neřekl ani slovo.

Což bylo zvláštní.

Myslela bych si, že se mě bude vyptávat na Kaelena.

Zvědavě jsem na něj koutkem oka pohlédla. Byl tak tichý.

Až dokud se nepodíval za nás, nevydal ze sebe povzdech a pak neporušil to ticho. "Elaro, o čem se s tebou Kaelen bavil?"

Proč měl v hlase takový tón plný strachu?

Byl Kaelen tak hrozný tyran?

"Chtěl se mi představit. Řekla jsem mu, ať se ode mě drží dál," odpověděla jsem po ubíhající vteřině.

Quinn přikývl. "Myslím, že jsi udělala dobře. On a jeho přátelé jsou lidé, od kterých je lepší držet se dál."

Zamračila jsem se. Viděla jsem předtím Kaelena praštit nějakého kluka, ale zajímalo mě, proč je Quinn tak napjatý, když o něm mluví.

Šikanuje Kaelen i Quinna?

Zvědavost zvítězila a já se přistihla, že se Quinna ptám: "Tebe taky mlátí?"

Quinn po mně koutkem oka rychle střelil a odvětil: "Ne. On nebije lidi jako my. Ale i tak by bylo nejlepší se od něj i jeho přátel držet dál."

Skousla jsem si rty. Tady to bylo zase. Lidé jako my. Co tím myslel?

Chtěla jsem se ho vyptávat dál, dokud mě nepřerušil. "Jsme tady. Užij si dějepis, počkám na tebe venku, abych tě zavedl na další." Usmál se na mě a rozloučil se dřív, než jsem se ho stihla na cokoliv zeptat.

S povzdechem jsem vešla do třídy. Byla jsem jedna z mála, co už tam byli. A... i ten kluk, na kterém si Kaelen procvičoval své pěsti.

Seděl vzadu, drze se opíral a na jeho lavici seděly dvě pěkné holky. Ruce měl obtočené kolem obou.

Zasmály se něčemu, co řekl, a jeho úšklebek se rozšířil.

Ale to nebyl důvod, proč jsem na něj musela zírat. Bylo to to, že na jeho tváři, zvlášť na jeho čelisti, to nevypadalo tak, že by utrpěla nějaké údery. Vypadal naprosto nezraněný.

Když mu pohled přeskočil na mě, rychle jsem odvrátila zrak. Zrudla jsem.

Přistihl mě, jak na něj zírám.

Rychle jsem se vydala k volné lavici a židli. Pryč od toho kluka.

Cítila jsem jeho pohled na sobě, když jsem se svalila na židli. Nelíbil se mi a otřásla jsem se.

"Nazdar, ty nová."

Ztuhla jsem.

Bylo jasné, že se snaží upoutat mou pozornost.

Zavrtěla jsem se a pomalu k němu otočila hlavu. Rozevřel rty v zářivém úsměvu, zuby se zableskly.

Trhla jsem sebou.

Přísahala bych, že jsem viděla špičaté tesáky. Ale byly pryč tak rychle, že jsem se přesvědčila o tom, že se mi to jen zdálo.

"Jméno?"

Chtěla jsem tomu klukovi říkat své jméno?

Co já vím, mohl to taky být jeden z Kaelenových kamarádů a jen si hráli hrubě. Kluci na mé staré škole se chovali přesně takhle.

Tiše jsem vydechla.

Ne že by mé jméno nakonec nezjistil.

"Elara."

Jeho úsměv se rozšířil. "Hezké jméno pro hezkou lidskou dívku." Důraz, který položil na slovo lidskou, mě docela zmátl.

Otočila jsem se zpět, děsilo mě to, jak mě doslova znásilňoval pohledem.

Zavrtěla jsem hlavou, vyndala si věci a připravila se na hodinu.

O pár minut později se třída začala plnit. Zbývala jen jedna volná židle. Shodou okolností zrovna ta vedle mě.

Do třídy napochodoval učitel. Muž, kterému mohlo být tak kolem pětatřiceti. Vypadal mladě.

Položil si tašku na stůl a rozhlédl se po celé třídě. Zrak mu padl na mě a zajiskřil zájmem.

"Ty jsi tu nová, že jo?"

Přikývla jsem, kousla se do rtu a ošila se, když se na mě všechny hlavy otočily.

"Vítej na Střední ve Falls. Kde se dějou fakt podivný sračky." Ušklíbl se.

Celá třída propukla v smích. Já se taky pousmála. Bylo to takové osvěžující mít tu pohodového učitele. Ten předchozí působil trochu prkenně a odměřeně.

"Jsem pan Grant, váš učitel dějepisu. A ne, nebudu tu vykládat o Romeovi a Julii. To nechte na dramatickej kroužek. Nemám tu pro všechny dostatek kapesníků."

Všichni se znovu zasmáli, dokud třída najednou neutichla.

Dveře se otevřely a na dlaždice dopadly tvrdé boty. Zvedla jsem pohled od těch bot a zamrzla, když se mé oči střetly se zelenými.

Bože. Zase on!? To ho mám na každý hodině?

"Kaelene," povzdechl si pan Grant s kroucením hlavy. "Směl bych vědět, proč jdeš tak trochu pozdě?"

Kaelen se ušklíbl, bílé zuby se mu zableskly. Při pohledu na to se mi z nějakého divného důvodu sevřel žaludek.

"Ztratil jsem se." Pokrčil rameny.

Pan Grant protočil panenky a odehnal ho rukou. "Prostě si už sedni, ty přerostlej puberťáku. "

Kaelen se ušklíbl a rozešel se...... směrem sem.

Sklonila jsem hlavu a modlila se, aby si mě nevšímal. I když jsem věděla, že jediné zbývající místo je to přímo vedle mě.

Bylo nepravděpodobné, že by k nějaké interakci nedošlo.

Právě jsem přemýšlela o způsobech, jak se vyhnout mluvení s ním nebo se na něj vůbec podívat, když mi nad hlavou zaduněl jeho jemný mužný hlas.

"Sedíš na mým místě."