♡ Pohled Elary ♡

Zamračila jsem se.

Seděla jsem na jeho místě?

Zblízka jsem se podívala na lavici, byla nová a neoznačená.

Vzhlédla jsem a mé oči se spojily s těmi zelenými víry, z nichž se mi v břiše stahoval uzel.

Ignorovala jsem ten pocit a ozvala se: "Tvé místo?"

Kaelenovy koutky rtů se zkroutily do sotva znatelného úšklebku. "Ano, Elaro,"

Jak vyslovil mé jméno... pevně jsem k sobě stiskla stehna.

Co to sakra bylo za pocit?

"Sedíš na mým místě." Dokončil s širším úsměvem.

Ještě víc jsem se zamračila.

Byl to až takový blbec, aby mě donutil si přesednout!?

Hodila jsem na něj zlostný pohled. "Tady je volná židle." Ukázala jsem na prázdnou židli a lavici vedle mě.

"Ale já si tam sednout nechci. Chci svoje místo," zdůraznil, s jiskřičkami pobavení v očích.

Podívala jsem se za něj na pana Granta a čekala, že Kaelenovi přikáže, ať si najde jinou židli, nejlépe tu prázdnou.

Ale pan Grant se ve skutečnosti vyhýbal tomu, aby se na nás podíval.

Rozhlédla jsem se po celé třídě. Zdálo se, že se na mě všichni dívají s lítostí.

Báli se všichni Kaelena?

Byl to snad nějaký princ, o kterém jsem nevěděla?

"Elaro," vytrhl mě Kaelen z mých myšlenek.

Znovu jsem zrak upřela do toho jeho a hned toho litovala. V mém břiše rozpoutala zmatek bouře motýlů.

Zaťala jsem ruce v pěst.

Husté obočí mu vyletělo vzhůru. "Moje místo."

Zaskřípala jsem zuby, naštvaná na něj i na celou třídu. "Fajn," vyprskla jsem, vzala si své věci a vstala.

Sedla jsem si na prázdnou židli a vrhala na něj vražedné pohledy, zatímco se on zasmál a uvelebil se tam, kde jsem se cítila tak pohodlně.

"Skvěle, teď když si všichni konečně našli svá místa. Můžeme začít hodinu," tleskl pan Grant.

I na něj jsem se zamračila. Jako učitel byl naprosto k ničemu. Copak neměl učinit přítrž tomu, jak mě Kaelen v podstatě šikanoval kvůli mému místu?

Místo toho uhnul pohledem, jako by se sám bál s Kaelenem konfrontovat.

Zavrtěla jsem hlavou, vrhla poslední vražedný pohled na Kaelena, který se na mě pobaveně díval, a soustředila se na hodinu.

-

Po několika dalších vyučovacích hodinách konečně skončila škola.

Znovu jsem si oblékla bundu.

"Mimochodem, jdeš se mnou," pronesl náhle Quinn, zatímco si oblékal mikinu. Venku zrovna lilo jako z konve. Byla tu strašná zima a nebudu lhát, docela se mi to líbilo.

Zamračila jsem se a zmateně se na něj podívala. "Jdu kam přesně?"

Protočil panenky a zavřel svou skříňku. Udělala jsem to samé.

"Tam, kam chodí každej hustej a sebevědomej puberťák."

Nadzvedla jsem obě obočí. Hustej a sebevědomej puberťák?

"O čem to meleš?" uchechtla jsem se. Za těch pár hodin jsem si docela zvykla na Quinnovu barvitou povahu. On hlasitě povzdechl, zavěsil se do mě a táhl mě s sebou.

"Jdeme do nejlepšího bistra v celým tomhle městě. U Micka. Mají tam nejlepší burgery a hranolky. A já umírám touhou po dietní cole."

"Je to bistro daleko?"

Zacukalo mu v nose. "Ani ne. Maximálně tak osm minut jízdy autem? No tak, pojď se mnou." Hravě do mě strčil. Vyšli jsme ze školy.

V zamyšlení jsem si kousala rty.

Začala jsem mít starosti. Měl mě vyzvednout Dominic.

"Dobře, jen to musím zkontrolovat u táty."

Quinn přikývl.

Rychle jsem vyťukala zprávu Dominicovi, s nadějí, že ji brzy dostane a odpoví.

Udělal to za pouhých pár vteřin.

Dominic: "Jasně, Laro. Je skvělé, že se snažíš začlenit mezi ostatní. Najdi si spoustu přátel a kup mi nějaký burger. A nezapomeň mi zavolat, jestli budeš chtít hodit domů."

Napsala jsem mu "děkuji" a strčila si telefon zpátky do tašky.

"Co napsal?" vyzvídal Quinn s doširoka otevřenýma, nadšenýma očima.

Usmála jsem se. "Řekl, že jo. Takže vyrážíme U Micka?"

Vítězoslavně zapumpoval pěstí. "Jo! Takže, vyrážíme. Umírám hlady a potřebuju svou zatracenou dietní colu na to, abych se mohl soustředit."

Přikývla jsem a v dešti jsme se rozběhli. Quinn mě zavedl k šedému náklaďáčku s pohonem na čtyři kola a rychle ho odemkl.

"Vypadáme jak mokrý slepice," odfrkl si hned, jak jsme se posadili do auta.

Zasmáli jsme se a Quinn vyjel z parkoviště. O osm minut později jsme zastavili u bistra, které vypadalo jako vcelku nóbl podnik. Déšť se teď zmírnil v pouhé mrholení.

Venku postávala parta teenagerů, smáli se a běhali v dešti...

Zdálo se, že jim je jedno, že by tu mohli nastydnout. "Ach bože, já umírám hlady," zakňučel Quinn, když mi podržel dveře do bistra. Malý zvoneček nad nimi cinkl, když se otevřely.

"Děkuju." Usmála jsem se a vstoupila do toho útulného prostředí.

Uvnitř bylo teplo a vůně jídla byla až sbíhající sliny. Quinn mě postrčil směrem k prázdnému boxu. Posadili jsme se a přišla k nám mladá dívka jménem Sloane, aby od nás převzala objednávku. Byla to Quinnova kamarádka, ale dnes ve škole nebyla.

Zřejmě potřebovala slušnou částku peněz, takže vzala směnu na celý den.

Měla zvláštní světle namodralé oči smíchané se stříbrnou barvou. Její tmavá pleť jen zářila. A i její černé kudrnaté vlasy byly nádherné. Celkově vzato, byla to oslňující krasavice.

Najednou se rozezněl malý zvonek a strhl naši pozornost. Sloane polohlasně zasténala. "Skvělé. Fantastické. Přesně to, co jsem dneska potřebovala."

Brzy mi došlo, proč byla tak nespokojená, a dokonce i já jsem při jejich příchodu ztuhla. Kaelen, Tobias a Gideon. Vešli s tak silnou aurou a všichni tři působili tak děsivě, že ten vřelý a přívětivý vzduch proměnili v chladný a neklidný.

Ale nebyli tam sami.

Ne.

Dělaly jim společnost čtyři holky. Zejména jedna z nich se na Kaelena lepila jako klíště, chichotala se a vzhlížela k němu, jako by byl její životní láska.

Měla jsem pocit, že jsem ji zahlédla na jedné z hodin, ale nebyla jsem si jistá. Snažila jsem se totiž nezírat na lidi, jelikož se zdálo, že to ani nemají v oblibě.

Zadívala jsem se na ni.

Byla vysoká, rozhodně vyšší než já. Chybělo jí jen pár centimetrů do Kaelenovy výšky, a Kaelen byl dost vysoký chlap. Její tmavé vlasy padaly v volných vlnách na záda a když se otočila, aby se rozhlédla po místnosti, všimla jsem si, že její oči mají krásnou hřejivou, světlou medovou barvu.

Byla úchvatná. Ale na tom, jak se věšela na Kaelena, mi prostě něco nesedělo.

Quinn se Sloane zasmál.

"Ty jsi vtipná," odfrkl si.

Najednou se ty hřejivé medové oči střetly s mýma a zdálo se, že zároveň přitáhla pozornost všech na mě.

Zavrtěla jsem se.

Zrzavá holka jí zašeptala něco do ucha. Něco, po čem jí zablesklo v očích a na těch rubínově červených rtech se objevil úšklebek.

Něco pronesla, zatahala Kaelena a zbytek party stáhla s sebou. Žaludek se mi stáhl, když jsem si uvědomila, že míří přímo sem.