Otřela jsem si slzy a narovnala ramena, když jsem vyšla na ulici. V Ashwood Bay se pomalu rozednívalo; městský hluk a shon jako by překrývaly mou bolest. Bylo pondělí ráno a švorc holka jako já neměla čas utápět se v žalu ze zlomeného srdce. Moje účty nebudou mít pochopení pro to, že mě stojí veškerou sílu se vůbec pohnout. Musím se ukázat v práci, jinak o ni přijdu.

V mé kapse u mikiny probíhala válka mezi srdcem a rozumem, když jsem si pohrávala s telefonem. Moje srdce odmítalo přijmout, že by Griffin náš vztah tak náhle ukončil. Všechno nám tak skvěle klapalo. V hloubi duše jsem věděla, že mě miluje. Bylo to v jeho jemných dotecích, polibcích i v jeho hlase, když se mnou mluvil. Ale můj rozum věděl své. Gwen mu promluvila do duše. Donutila ho uvědomit si, že do jeho života nepatřím, a můj rozum teď prosil mé srdce, aby to pochopilo.

K Marnie jsem dorazila o půl hodiny dřív než obvykle. V noci jsem obsluhovala u stolů a ráno uklízela domy. Holka se musí otáčet, když chce mít co do pusy.

„Frey, jdeš brzo,“ prohodila Marnie, když mi otvírala dveře, a zkoumavě se mi zahleděla do tváře. „Jsi v pořádku?“

Bylo to tak vidět, že se léčím ze zlomeného srdce? Musely to dělat ty rozcuchané vlasy nebo bledé rty. Neměla jsem na sobě žádnou rtěnku a moje tvářenka dosloužila už minulý pátek večer. Ten kompaktní make-up se mnou byl už pět let.

Vynutila jsem si úsměv a prohrábla si vlasy. „Ach, ujel mi autobus, tak jsem šla pěšky.“

‚Ubohá výmluva... to tě nenapadlo nic lepšího, Frey? Vždyť jdeš o půl hodiny dřív, proboha!‘

Marnie nevypadala přesvědčeně, ale byla natolik milá, že mě nechala být. „Zrovna snídáme. Dej si s námi, než začneš uklízet.“

„Díky.“ Následovala jsem ji do domu. Její dvouletá dcera Chloe seděla v dětské jídelní židličce a lžící nabírala zelenou tekutinu ze svého stolečku.

„Chloe!“ vyhrkla Marnie. „Co to děláš?“ zachichotala se, hravě batole napomenula a utřela jí zelený nepořádek z obličeje.

Chloe se zahihňala, mávala lžičkou nahoru a dolů a barvila stůl i podlahu na zeleno.

„Panebože, Frey, omlouvám se za ten nepořádek,“ podívala se na mě Marnie omluvně.

„To je vskutku v pořádku,“ řekla jsem a přistoupila k Chloe, abych jí prohrábla divoké blonďaté vlásky. „Ty máš ale dneska ráno energii, Chloe, co?“

„Jéé... jéé... Feya!“ batole se zahihňalo a zvedlo lžičku, aby mi obarvilo moji bílou mikinu nazeleno.

„Ach... Frey, málem bych zapomněla,“ zamumlala a vytáhla z kuchyňské linky vizitku. „Pamatuješ na tu brigádu na úklid od jedné z mých zákaznic? Zase je to volné.“

Marnie vlastnila květinářství v centru. Zírala jsem na černou kartičku se jménem a číslem. ‚Daphne Kensington.‘ Bylo to už počtvrté, co mi Marnie tuto vizitku podávala.

„Není to ta samá brigáda na úklid, co jsi mi nabízela před dvěma týny?“ zamračila jsem se.

Marnie posmutněla a přikývla. „Jo. Nevím, co se děje, ale zdá se, že v té práci nikdo nevydrží ani dva týdny.“

„Bude to nějaký psychopat,“ zamumlala jsem.

Marnie se uchechtla. „To si nemyslím. Daphne znám a ta by se s žádným psychopatem nekamarádila. Je to dobrý člověk.“

Nikdy nemůžete vědět, jaký někdo doopravdy je. Stačí se podívat na Griffina. Myslela jsem, že jsme na tom stejně, a on mě teď odhodil jako odpad a díval se na mě, jako bych byla jen kamínek pod jeho botou.

Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnala, a strčila vizitku do kapsy džín. V duchu jsem si udělala poznámku, že ji musím vyndat před praním.

Neměla jsem v úmyslu tu práci vzít. Za prvé, nikdo by nehlídal mámu a Jonaha, a za druhé, Marnie to zmiňovala už počtvrté v rozmezí pouhých jednoho až dvou týdnů. Ten zaměstnavatel zněl jako potížista. Ale čistě ze zvědavosti jsem se Marnie zeptala: „Kolik platí?“

„Pět tisíc dolarů,“ řekla Marnie, když utřela Chloe obličej. Posadila se na židli a pokračovala v krmení.

Oči mi málem vypadly z důlků. „Pět tisíc?“

Marnie přitakala. „To je základ. Kdybych neměla Chloe, sama bych se o tu práci ucházela, víš,“ povzdechla si.

„Základ?“ Teď už jsem poslouchala se zvýšeným zájmem.

„K tomu je ještě tisíc dolarů jako příspěvek na výlohy a všechno, co potřebuješ, máš zdarma. Však víš, ty základní věci.“

„To znamená, že bych si domů odnesla šest tisíc... čistého?“

„Jo,“ přikývla a při tom ‚p‘ na konci vyloženě mlskla rty.

Celý den jsem myslela na Marnieinu nabídku. Ty peníze by pro nás mohly být spásou, kterou jsme tak zoufale potřebovali. Bůh ví, jak dlouho už doufám v práci, která by mě vytáhla z mých dluhů, v nichž vězím až po uši. Ale v čem mohl být háček? Proč by někdo odcházel z tak skvěle placeného místa?

Uklidila jsem ještě dva domy, než jsem se dostala domů, abych si mohla aspoň na čtyři hodiny lehnout před svou směnou v hospodě Rust Creek Tavern. V baru bylo plno, dokonce i v pondělí, protože v televizi běžel baseballový zápas. Místní byli nadšení, protože poprvé po dvaceti letech si tým Ashwood Bay Tritons vedl v play-off skvěle. Jejich tým hrál na hřišti soupeře a místní takhle Tritons podporovali.

Lidé byli hluční. Televize řvala na plné pecky a já ze všech stran slyšela Griffinovo jméno. Místní ho rádi viděli hrát. Někteří měli dokonce jeho dres. Kdyby se dnes ráno v tom hotelu nic nestalo, pořád bych patřila k jeho fanouškům.

„Co je na tom baseballu tak skvělého?“ zabručela jsem a plácla lístek s objednávkami na pult. Dane, barman, mě přes ten hluk slyšel, zavrtěl hlavou a zasmál se.

„Myslel jsem, že baseball miluješ,“ poznamenal a kontroloval seznam objednávek. Pracoval za barem, zvedal lahve, míchal a protřepával drinky a úhledně je skládal na můj podnos.

„To ne,“ řekla jsem. „Nenávidím ho. Proč prostě nemůžou dát každému hráči pálku a míček?“

Muži kolem baru se mi zasmáli.

„To by pak nebyla žádná zábava, ne?“ poznamenal jeden.

„Kdyby se to stalo, nebylo by co hrát,“ přidal se další.

„Ty přece chodíš s tím jejich zlatým hochem, ne?“ řekl Dane. Jeho poznámka zněla víc než jen jako náhodné téma k hovoru.

Zadívala jsem se na něj s přimhouřenýma očima. On to ví? Dane mě už několikrát pozval na kávu a já ho pokaždé odmítla. A když jsme se s Griffinem začali scházet, přestal s tím. Nikdy jsem o nás nikomu neřekla a Griffin se svým týmem byl v Rust Tavern od začátku sezóny jen párkrát, ale zdálo se mi, že Dane ví o mém poměru se zlatým hochem Tritons.

„Chci říct, celé město ho žere, ne?“ stáhl se Dane, když jsem neodpovídala.

„Celé ne,“ zamumlala jsem, vzala podnos a začala roznášet k stolům.

Práce mi nedávala čas přemýšlet o Griffinovi. Tohle byl snad jediný okamžik, kdy jsem byla vděčná za to, že jsem švorc. Neměla jsem čas se litovat, protože jsem musela dál makat. But ve chvíli, kdy Tritons zápas vyhráli, mi bleskurychle došlo, jak mi Griffin Adler jedním mávnutím pálky roztříštil srdce.

Griffin odpálil homerun, který týmu zajistil vítězství. 7-6. Bylo to těsné a střecha Rust Creek Tavern málem uletěla, když Griffin odpálil míček tak tvrdě, že přeletěl plot stadionu.

Pak přišly na řadu rozhovory a na obrazovce se objevila Griffinova tvář. Nechtěla jsem se na něj dívat, ale nemohla jsem přeslechnout jeho hlas, který se nesl celým barem. Sportovní komentátor se ho vyptával na zápas, ale jeho poslední otázka mě naprosto paralyzovala.

„Hráli jste venku, ale slyšel jsem, že v hledišti je někdo, kdo je pro vás domovem už delší dobu,“ řekl komentátor.

Griffin se uchechtl. V tu chvíli jsem nedokázala odvrátit zrak. Stála jsem u baru a sledovala Griffinův známý úsměv v televizi. Na čele se mu leskl pot, dres měl špinavý a mokrý, ale jeho úsměv byl oslnivý, když odpovídal.

„Jo... zrovna tu se mnou někdo je,“ řekl a podíval se směrem k tribunám. Kamera sledovala jeho pohled a ukázala ženu s jemnými blonďatými vlasy, úsměvem jako z miss, která měla na sobě jeho dres a usmívala se na něj. Rukama vytvořila srdíčko, mrkla na Griffina a rty naznačila: ‚Miluju tě.‘

„Óóó,“ dobíral si ho komentátor a kamera se vrátila k nim. „Není to dcera manažera Tritons?“

Griffin se podrbal na zátylku. „Ano, je. Po tomhle rozhovoru budu nejspíš bez práce.“

Komentátor se zasmál: „To si nemyslím. Neil Vance vás má rád. A myslím, že Blair právě řekla ‚Miluji tě‘.“

Blair... tak se tedy jmenuje. „A já ji miluju taky,“ řekl Griffin a podíval se zpátky na Blair. „Miluju tě, Blair.“

Na hrudi jsem měla těžko a hrdlo se mi svíralo. Svírala byla jsem hranu baru tak pevně, až se mi nehty zarývaly do dřeva. Není divu, že chtěl tu dohodu o mlčenlivosti a prohlášení. Bylo to kvůli tomuhle. Chtěl jít se svou přítelkyní na veřejnost a já byla jen dalším zářezem na jeho posteli.

Bar stále hučel oslavami vítězství týmu a nově nalezené lásky jejich zlatého hocha.

Vidění se mi zamlžilo a nohy se mi měnily v rosol, jak se mi v krku zvedal žaludek. Musela jsem vyběhnout ven, zamknout se na záchodě a vyzvracet žaludek, ve kterém byla jen ta hořká káva, co mě držela na nohou celý den.

Utírala jsem si ústa hřbetem ruky, když mi v kapse zavibroval telefon. Byl to Jonah. Můj mladší bratr věděl, že mi během směny nemá volat, pokud nejde o nouzovou situaci.

Než jsem hovor přijala, odkašlala jsem si a vyšla z kabinky. Můj obličej byl v hrozném stavu. Oči jsem měla uslzené, s tmavými kruhy pod nimi. Na tváři jsem měla ustaraný výraz, který jsem nedokázala skrýt ani úsměv.

„Haló?“

„Frey...“ Jonahův hlas se třásl.

Mým tělem okamžitě projela vlna úzkosti. „Jonahu, co se děje?“

„Je to máma...“