Jonah byl velký kluk. Ve svých čtrnácti letech už měřil metr sedmdesát, a na rozdíl od většiny teenagerů, kteří mají nos věčně zabořený v telefonu, Jonah raději četl knihy a učil se. Náš život je těžký, ale pokaždé, když Jonaha vidím, představa, že bych to vzdala, se zdá banální. Když to vzdám, kdo se o tohohle hodného kluka postará? Byl mým hnacím motorem, i když můj život stál totálně za hovno.

Můj mladší bratr seděl sklesle na nemocniční lavici. Kvůli jeho robustní postavě vypadal o pět let starší než na svůj skutečný věk. S povislými rameny... srdce mě pro něj bolelo. Nemusel si tím projít znovu. Oči se mu rozzářily, jakmile mě spatřil vcházet do nemocnice.

„Frey!“ vyskočil na nohy, tyčil se nade mnou a sevřel mě svýma silnýma rukama v pevném objetí. Možná vypadal velký, ale pořád to byl jen kluk. „Je to máma. Byla celá modrá, když jsem ji našel na pohovce.“ Syrové emoce způsobily, že se mu třásl hlas.

„Pst, Jonahu, uklidni se,“ řekla jsem a snažila se nedat najevo, jak zběsile mi tluče srdce v hrudníku. Ale musím být silná. Nemůžu ukázat, že jsem vyděšená k smrti, protože Jonah vypadá, že je jen krůček od toho, aby se úplně sesypal. „Kde je teď máma?“

„Pořád na pohotovosti. Doktoři mě k ní nepustí. Chtějí mluvit s tebou,“ sypal ze sebe jako z kulometu.

Odtáhla jsem se od něj a vytáhla peněženku. „Tady, jdi nám koupit něco k pití do bufetu. Já chci kávu.“

„Zase kávu?“ svraštil čelo a káral mě, jak jsem to obvykle dělávala já jemu, když byl malý. „Káva není voda, Frey. Bude ti špatně.“

Byl to tak hodný kluk. Kdyby tak věděl, že káva je to jediné, co mě od včerejška drží při životě. Zatahala jsem ho za nos. Už byl o pět centimetrů vyšší než já. „Zítra přestanu, slibuju.“

Semkl rty, nevěřil mi, ale otočil se a nechal mě být. Sundala jsem si černou zástěru servírky, hodila ji na lavici a unaveně se na ni sesunula.

Nesnáším nemocnice. Snaží se maskovat pach smrti a nebesky vysokých účtů dezinfekcí a levandulovými čisticími prostředky. Pokaždé, když sem vkročím, je to další účet, který mi přistane na hlavě a hrozí, že mě stáhne ke dnu. Už tak se topíme; dnešní noc mě nejspíš potopí celou.

Jonah se vrátil s mou kávou, pro sebe neměl nic. Posadil se vedle mě a oba jsme se ponořili do vlastních myšlenek. Byla jedna hodina ráno. Nemocnice působila strašidelně a světla byla pro mé unavené oči příliš ostrá.

„Poprosil jsem Dextera o brigádu v jeho dílně,“ zamumlal Jonah.

„Cože?!“ vyhrkla jsem a zamračila se na bratra. Dexter byl náš soused, který vlastnil autodílnu ve městě. Jonah už delší dobu přicházel s myšlenkou, že bude pracovat a pomáhat mi s účty místo školy. „O tomhle už jsme mluvili, Jonahu.“

„Frey,“ povzdechl si. „Doktoři nás před tímhle varovali. Tohle bylo tento měsíc už potřetí.“ His hlas byl tak klidný a upřímný, až mě to uvnitř rvalo na kusy. Už teď si dělá starosti s tím, jak těžký máme život a jak by mohl pomoct, přitom by měl snít o své budoucnosti. Vysoká škola, baseball, holky... to jsem pro něj chtěla. Byl to jediný baseballový hráč, kterému bych kdy fandila.

„Já to vyřeším. Najdu si jinou práci,“ řekla jsem. „Ty si s tím nedělej starosti a soustřeď se na školu.“

Jonah byl chytrý kluk a já udělám všechno, co bude v mých silách, abych ho udržela na škole, aby nedopadl jako já.

„Už teď pracuješ moc,“ namítl. „Byla by to jen brigáda. Zvládnu práci i školu.“

„Ne-“ Doktor Hayes vyšel z pohotovosti a přerušil má další slova.

Jonah i já jsme se zvedli ze sedadel. Záda jsme měli napnutá jako struny a mým tělem projela hrůza. Kamenná tvář doktora Hayese neskrývala vážnost máminy situace. Bylo mu sice teprve těsně před třicítkou, ale pravděpodobně viděl už mnohem horší případy než moji matku, takže ho to už nijak nerozházelo.

„Jak jí je?“ zeptala jsem se a maskovala chvění v hlase nuceným úsměvem, když jsem odkládala kávu na lavici. Bála jsem se, že mi kelímek vyklouzne z ruky, až na nás vybalí ty děsivé zprávy.

Doktor Hayes si povzdechl. „Prozatím je stabilizovaná, a vy už víte, co se chystám říct.“

„Tenhle poslední záchvat byl varovným signálem,“ začal. Přejela jsem si jazykem vnitřek tváří. Teď jsem tu kávu opravdu potřebovala, a tak jsem pro ni sáhla a napila se. Hořká chuť a teplo mi sklouzly do hrdla.

„Už nesmí vynechat inhalátor,“ dodal.

Mluvil, jako by inhalátory byly levná záležitost. Než jsem dnes odešla do práce, ptala jsem se mámy, jestli ještě nějaké má. Řekla, že ano. Měla jsem to vědět.

„Pokud se to stane znovu, bude potřebovat kortikoidy, a doporučuji kyslíkovou terapii,“ zamumlal.

Kyslík? Málem se mi podlomila kolena. To budeme pro nouzové případy potřebovat kyslík? Sotva jsem zvládala platit inhalátory, natož přenosnou kyslíkovou bombu.

„Kolik...“ těžce jsem polkla a zvlhčila si vysušené hrdlo. „Kolik to bude stát?“

Mladému lékaři se ve tváři objevil soucit. „Bez pojištění?“ Jeho otázka zněla spíš jako rozsudek smrti.

Sotva jsme si mohli dovolit čtyři sta dolarů měsíčně za máminy inhalátory, natož terapii.

„Je toho na vás moc,“ povzdechl si doktor Hayes. „Ale případ vaší matky je léčitelný.“

CHOPN sice není jako rakovina, to jistě, ale pro někoho, kdo sotva dokáže sehnat jídlo na stůl, udržet střechu nad hlavou, poslat Jonaha do školy, a to bez pojištění, je to mnohem horší než rakovina. Chudoba nás požírala zaživa od té doby, co umím chodit.

Povzdechl si a přál si, aby pro nás měl lepší zprávy. „Vaše matka je bojovnice, a vy jste taky bojovnice, Frey. Vím, že na něco přijdete, protože léky už vynechat nesmí.“

Byl příliš laskavý na to, aby řekl nahlas, že příští záchvat by mámu mohl zabít.

Dívala jsem se kamkoliv, jen ne na doktora Hayese. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě ta zpráva vyděsila. Ale když můj pohled sklouzl k Jonahovi, moje maska se zhroutila. Jeho modré, vyděšené oči mě zlomily.

Zvedla jsem bradu a zpevnila hlas, zahnala veškerý strach, který se mi honil hlavou. „Něco vymyslím,“ zopakovala jsem lékařova slova.

Obvykle by moje slova Jonaha uklidnila, ale myslím, že tentokrát už ztratila své kouzlo. Můj bratr sklonil hlavu a nepromluvil ani slovo, dokud jsme mámu nepřivezli domů. Vynutil si úsměv, když jsme mámě pomáhali z taxíku.

„Můžu chodit sama,“ krotila máma Jonaha a plácala ho po rukou. Pod volným svetrem a kalhotami byla jen kost a kůže. Tváře měla propadlé, kruhy pod očima ztmavlé bezesnými nocemi.

Náš skromný domov v přívěsu vypadal o něco menší, když jsme v něm byli všichni tři. Máma se usadila na pohovce a usmála se na nás, když jsme vešli dovnitř.

„Vidíte? Žádná nemocniční dramata nepotřebujeme. Jsem zdravá jako rybička,“ chlácholila nás máma.

„Mami,“ povzdechla jsem si. „Měla jsi mi říct, že ti došly léky-“

„Říkám ti, že jsem v pořádku,“ skočila mi do řeči. „Jonahovi jsem říkala, že to nic nebylo. Neměli jste mě do té nemocnice vozit. Chtějí z nás jen vytáhnout peníze, takže ničemu, co říkají, nevěř.“

„Mami,“ povzdechl si pro změnu Jonah.

„Už za mě neutrať ani floka, Freyo,“ ukázala na mě prstem. „Znám své tělo a vím, že jsem v pořádku. Ty hezké tvářičky v lékařských uniformách se ti jen snaží namluvit, že jsem nemocná. Neznají mé tělo tak jako já,“ její tělo ji však zradilo. Začala kašlat tak tvrdě, až se prohnula v zádech. Ozvěna její nemoci naplnila malý prostor našeho přívěsu. Tenké stěny rezonovaly s hrozícím nebezpečím, pokud bude máma dál tak tvrdohlavá.

Jonah pomohl mámě napít se sklenice vody, vytáhl z pohovky deku, zatímco ona si lehala na záda. Můj mladší bratr na mě vrhl ustaraný pohled.

Jeho modré oči chtěly říct spoustu věcí. Starosti, o kterých by v jeho věku neměl vůbec přemýšlet. Přikývla jsem na něj, protože mi bylo jasné, že v tomto stísněném prostoru o mámině zdravotním stavu mluvit nemůžeme.

„Odpočiň si, mami,“ řekla jsem. „Něco vymyslíme.“

Nevím, kolikrát ještě tato slova zopakuji. Ale čím častěji to říkám, tím víc mám pocit, že já sama potřebuji přesvědčit o tom, že na něco dokážu přijít.

Máma zavrtěla hlavou, jako by slyšela pochybnosti, které se mi honily hlavou. Otočila se na bok a mé starosti ignorovala. Stačil jeden špatný pohyb a spadla by na zem. Trvala na tom, že bude spát na pohovce, a stěžovala si, že matrace v posteli je příliš měkká a bolí ji z ní záda.

Povzdychla jsem si a vzala to jako znamení, že pro dnešek rozhovor odložíme. Všichni jsme byli unavení a zoufale jsme potřebovali spát. Jonah jde zítra do školy a mě čeká uklízení domů.

Jonah i já jsme byli ponořeni do vlastních myšlenek, když jsme vešli do jediného pokoje v přívěsu. Jonah vlezl pod deku na spodní palandě. Ještě tři roky a do té postele se už nevejde.

Zhasla jsem světlo a vylezla na horní palandu, v kapse jsem nahmatala telefon, abych si nařídila budík, když mé prsty narazily na vizitku, kterou mi dala Marnie.

Daphne Kensington. Přejížděla jsem prstem po jejím jméně vytištěném stříbrným písmem a viděla v tom vyřešení všech účtů, dluhů, pojištění a lékařské péče pro mámu.

Šest tisíc čistého. Dokázala jsem si představit, jak moc by nám ty peníze pomohly. Stačilo by to na máminy léky, Jonahovy učebnice i jídlo do lednice a spíže, ale ta práce s sebou nesla varovné zvěsti. Nikdo tam nevydržel ani dva týdny. Co by to mohlo být? Byl ten zaměstnavatel násilnický? Jistě, fyzickou bolest zvládnu. Zažila jsem ji, když jsem vyrůstala pod rukama vlastního otce, ale byla jsem ochotná riskovat svůj život? Kdyby se mi něco stalo, Jonah a máma... na to jsem nedokázala ani pomyslet.

Otočila jsem se na bok, vizitku a telefon pevně sevřené v ruce.

Zítra se rozhodnu.

Pak se Jonah na palandě pode mnou pohnul. Celá konstrukce se otřásla a zvenčí se ozval mámin drásavý kašel.

Otočila jsem se zády a začala psát zprávu Daphne Kensington.