Měla jsem zpocené dlaně a nervózně klepala nohama, jak jsem neustále sledovala oprýskané kožené hodinky na zápěstí. V kancelářích už jsem sice byla – jako uklízečka – ale ještě nikdy jsem do žádné nevstoupila s cílem získat práci.

Ráno jsem ze spodku hromady oblečení vytáhla bílou halenku, zkombinovala ji s květovanou sukní ke kolenům a pak si půjčila máminy červené páskové lodičky. Byly o číslo menší než moje nohy a prsty mě už bolely z toho, jak byly dlouho skrčené. Vlasy jsem si stáhla do úhledného culíku a ukradla trochu Jonahova gelu, aby mi neposedné prameny nelétaly do obličeje, a pak jsem vyškrabala zbytek červené rtěnky, obohatit svou tvář o trochu barvy. Tohle bylo to nejlepší, co jsem dokázala dát dohromady. Už asi dvacet minut jsem svírala svůj životopis vložený v deskách.

Kovová židle v čekárně kanceláře Daphne Kensington už mě hřála do zadku. Její kancelář voněla po citronovém leštidle, čerstvé kávě a čerstvě natrhaných květinách. Bílé stěny a lesklá podlaha působily zvláštním, zastrašujícím dojmem. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když recepční vyvolala mé jméno.

„Ano, já jsem Freya Thorne,“ vyskočila jsem na nohy a uhladila si sukni.

Recepční Paige se na mě ušklíbla a zavrtěla hlavou. Měla na sobě tu nejelegantnější pouzdrovou sukni a sako, jaké jsem kdy viděla. Její zkoumavý pohled, kterým mě počastovala už při mém příchodu, tam stále byl – měřila si mě a na čele jí jako neonový nápis svítila otázka: ‚Co tu sakra ta holka pohledává?‘

Vynutila si úsměv, když vstala ze své kancelářské židle, obešla recepční stůl a prošla kolem mě.

„Pojďte za mnou,“ zamumlala. Její vražedně vysoké jehlové podpatky klapaly o mramorovou podlahu, jak se nesla chodbou.

Narovnala jsem ramena a šla za ní, desky s životopisem jsem tiskla před sebou. Málem jsem do Paige narazila, když se zastavila u dveří na konci chodby.

Zaklepala, než dveře otevřela, oznámila, že mě vede, a otevřela je dokořán.

Už snad posté jsem si uhladila sukni dlaněmi a očima zabloudila k pískovanému nápisu na dveřích: Daphne Kensington – ředitelka agentury, vyvedenému ve stříbrné barvě. Kancelář vypadala jako z časopisu – nablýskané podlahy, bílé stěny a police plné úhledných černých pořadačů, které pravděpodobně stály víc než můj celý měsíční plat.

Za stolem seděla žena koncem třiceti let, její sako bylo tak ostré, že jsem se bála, že by mohlo řezat sklo. Tmavé vlasy jí v jemných vlnách splývaly na ramena. Její mírný úsměv a přikývnutí směrem k Paige vyzařovaly autoritu. Podívala se na mě očima, kterým neunikl jediný detail, a já si najednou připadala jako před soudcem.

„Freya Thorne?“ řekla stroze, jakmile jsem vešla do kanceláře. Najednou mi byl příjemnější zkoumavý pohled recepční Paige než ten Daphnin.

„Ano,“ odkašlala jsem si. „Frey. Většina lidí mi říká Frey.“

„Posaďte se.“ Gestem ukázala na kožené křeslo naproti ní. Musela jsem přejít přes elegantní koberec mezi dveřmi a jejím stolem. Klesla jsem do křesla a dávala pozor, abych na sedadle nevrzla.

Její pohled mě propaloval, zarýval se mi pod kůži a zkoumal všechna tajemství, která jsem v sobě skrývala. Musela jsem potlačit nutkání vyskočit, říct jí, že to byl omyl, a utéct z kanceláře.

„Už jste někdy dělala hospodyni?“ zeptala se a listovala životopisem, který mi Jonah narychlo sestavil v telefonu.

„Ano. Přes den uklízím domy. And v noci obsluhuji u stolů.“ Můj hlas zněl pevněji, než jsem čekala, i když jsem měla žaludek stažený jako na skřipci.

Její obočí se ohnulo do oblouku. „Dvě práce?“

Přikývla jsem. „Must pay bills.“

„Je vám jednadvacet.“ Nadzdvihla obočí, jako by můj věk měl znamenat, že nemám dřít jako čtyřicetiletá matka s pěti hladovými krky na krku.

„Živím rodinu. Moje máma už nemůže pracovat a mladší bratr ještě chodí do školy.“

Přikývla a na rtech se jí objevil náznak úšklebku, když si znovu prohlížela můj životopis. Nebyla jsem si jistá, jestli ten úšklebek znamenal respekt k mé odpovědi, nebo mě litovala.

„Pokud budete pracovat pro mého klienta, budete muset obou těchto prací nechat,“ řekla a opřela se v křesle.

Přikývla jsem a dávala si pozor, abych nevyhrkla, jak moc se mi uleví, když nechám dvou prací kvůli jedné, která platí víc než obě dohromady. „To můžu udělat.“

Zavřela desky a řekla: „Klient si velmi zakládá na soukromí. Budete bydlet na sídle. Budete vařit, uklízet a vyřizovat pochůzky podle potřeby. Ale co je nejdůležitější, nebudete se mu plést pod nohy. Budete neviditelná.“

Neviditelná? Takže ten klient nebyl násilnický? Proč u něj proboha nikdo nevydržel ani dva týdny? Slyšet tohle mi přineslo úlevu. Neviditelná být umím. Byla jsem neviditelná celý svůj život.

„To také zvládnu,“ řekla jsem.

Přimhouřila oči, jako by měřila, jak daleko mě zoufalství zavede. „Každá hospodyně, kterou jsem tam dosud poslala, dala do dvou týdnů výpověď.“

Přemýšlela jsem, jak se na to slušně zeptat. Aspoň že to téma sama otevřela. „Proč?“

„Nedokázaly... vyjít s klientem,“ řekla a volila slova opatrně, jako by balancovala na laně. Od chvíle, kdy jsem vstoupila do této místnosti, to byl první nefalšovaný výraz, který jsem u ní viděla. „Je specifický. Zádumčivý. Obtížný. Ta poslední řekla: ‚Je nesnesitelný.‘“

Nesnesitelný? Obtížný? Tomu říkají obtížný? Obtížné bylo vidět Jonahovu tvář před pohotovostí, poslouchat mámin kašel ozývající se stěnami přívěsu a mít na stole hromadu účtů, které mě hrozily pohřbít zaživa. Tohle zvládnu s prstem v nose.

„Je agresivní?“ zeptala se tiše. Pokud ano, aspoň budu připravená na nejhorší.

Její rty se zkroutily do něčeho, co připomínalo opovržení, a pak zavrtěla hlavou. „Pokud na vás někdy vztáhne ruku, přijďte za mnou a já vám pomůžu na něj podat žalobu.“

Zamrkala jsem na Daphne. Takovou pomoc jsem od ní nečekala. V baru jsem musela spolknout svou hrdost pokaždé, když mě nějaký zákazník plácl po zadku. Manažer Vince by mě bez váhání vyhodil, kdybych udělala scénu. Zákazníci pro něj měli mnohem větší cenu než personál.

„Toho... toho si moc vážím,“ řekla jsem polohlasem a sklopila zrak ke svým zpoceným dlaním v klíně. „V čem je tedy problém? Proč nikdo nevydržel ani dva týdny?“

Daphne se podívala směrem k prosklené stěně své kanceláře. Ulice byla v deset hodin dopoledne rušná. „Prošel si hodně věcmi. Tenhle klient je pro mě důležitý, Frey. Takže opravdu doufám, že Marnie měla pravdu v tom, jak moc jsi pracovitá. Potřebuje někoho, kdo se o něj postará, kdo na něj dohlédne...“ Otočila pohled zpět ke mně. „Mým jménem.“

Přikývla jsem a dala jí najevo, že tuto práci beru naprosto vážně. „Můžete se na mě spolehnout.“

Povzdychla si. „Uvidíme, jak dlouho vydržíš. Hlas se tu zítra ráno. V sedm hodin přesně. Neopožď se.“

„Tady?“

„Ano, až vyřídíme papíry, osobně tě na sídlo odvezu. Smlouvu a dohodu o mlčenlivosti.“

„Dohodu o mlčenlivosti?“ opakovala jsem a v hlavě mi bleskla vzpomínka na to, jak mi Griffin hodil dohodu o mlčenlivosti a šek do obličeje.

„Máš s tou dohodou nějaký problém?“

Rychle jsem zavrtěla hlavou. Tohle není Griffin. Tohle je tvůj zaměstnavatel. Ti ti neublíží tak jako Griffin. „Ne. Nemám s podpisem dohody o mlčenlivosti žádný problém.“

„Dobře. Gratuluji, Frey,“ řekla, vstala a šustěním papírů mě už propouštěla. „Jsi přijatá.“

Poděkovala jsem jí, i když můj hlas byl tichý. Srdce mi bušilo tak silně, až se mi zdálo, že se to musí rozléhat po celé kanceláři.

Když jsem vyšla zpátky na chodbu, točila se mi hlava. Poprvé po dlouhé době mi v hrudi vykvetla naděje. Šest tisíc za úklid. Už žádní zákazníci, co mě osahávají. Máminy léky – zaplacené. Jonahovy učebnice. Jídlo ve spíži. A možná i nová rtěnka pro mě.

Jediné, co jsem musela udělat, bylo přežít práci pro muže, který střídal hospodyně jako ponožky.

Co by se mohlo pokazit?